Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 910/07 #1Nález ÚS ze dne 23.09.2008K respektování zásady presumpce neviny při hodnocení důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
svědek/výpověď
Poškozený
rekognice/rekonstrukce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/50 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.910.07.1
Datum vyhlášení15.10.2008
Datum podání10.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 9 odst.1

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241 odst.1

141/1961 Sb., § 226 odst.1 písm.b, § 104b, § 101, § 2 odst.2, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou povinny prokázat vinu obžalovaného mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Pokud tak neučiní, porušují zásadu presumpce neviny garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele L. P. vyslovil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. září 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že postupem nerespektujícím čl. 40 odst. 2 Listiny bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny, a proto tato rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin znásilnění, kterého se měl dopustit na prostitutce. Státní zástupce toto stíhání zastavil, protože poškozená při rekognici neoznačila stěžovatele za pachatele. Za obdobný skutek byl poté stěžovatel obžalován, protože v tomto případě jej poškozená (jiná osoba než v předchozím případě, ale také prostitutka) při rekognici označila jako pachatele. Soud I. stupně nejprve stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. K odvolání státního zástupce krajský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a mj. konstatoval, že výpověď poškozené nepůsobí jako vymyšlená. Soud I. stupně poté napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným a uvedl, že výpověď poškozené je sice jediným důkazem, ale jde o důkaz přímý. Při hodnocení věrohodnosti vycházel z rozhodnutí soudu odvolacího. Odvolání stěžovatele napadeným usnesením odvolací soud zamítl.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval obecně principem presumpce neviny a z něj vyplývající zásadou in dubio pro reo a zásadou, dle které musí být vina prokázána bez rozumných pochybností. Dále se věnoval otázce hodnocení důkazů v trestním řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v tomto případě nebyly výše uvedené zásady dodrženy. Obecné soudy vycházely z jediného přímého důkazu, tedy z výpovědi poškozené. Při posuzování věrohodnosti tohoto důkazu vycházely pouze ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie. Nezhodnotily ovšem schopnost poškozené pamatovat si a reprodukovat prožitky dle její výpovědi před soudem. Poškozená např. nebyla schopna uvést, kdy k události došlo, jak dlouho trvala; dále uvedla, že při rekognici poznala poškozeného podle postavy, označovala jej jménem, ačkoli tvrdila, že ho nezná atd. Ústavní soud tedy uzavřel, že provedenými důkazy nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost, že skutek popsaný v obžalobě spáchal skutečně stěžovatel. Okresní soud a krajský soud tedy napadenými rozhodnutími porušily zásadu presumpce neviny garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny a tím i právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

Na okraj Ústavní soud důrazně odmítl námitky stěžovatele týkající se věrohodnosti poškozené z toho důvodu, že je prostitutkou, neboť připomněl, že všechny osoby jsou si rovny v právech a důstojnosti a ochrana základních práv náleží všem. Ústavní soud též zpochybnil postup stěžovatele, který s poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepodal dovolání a obrátil se rovnou na Ústavní soud. Takový postup označil Ústavní soud jako rizikový s ohledem na to, že např. při změně rozhodovací praxe dovolacího soudu by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání prostředků poskytnutých k ochraně práv.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008

N 156/50 SbNU 389

K respektování zásady presumpce neviny při hodnocení důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 23. září 2008 sp. zn. I. ÚS 910/07 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159, jimiž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin znásilnění a byl mu uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody.

I. Postupem nerespektujícím čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl odsouzen za trestný čin znásilnění (§ 241 odst. 1 tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces [garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatel však odkázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Porušena měla být i presumpce neviny.

2. Stěžovatel namítal, že byl odsouzen na základě jediného důkazu - výpovědi poškozené. Volné hodnocení důkazů má ústavní limity a nemůže být projevem libovůle [stěžovatel zde odkázal např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) a nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)]. Stěžovatel vinu setrvale popírá a na místě činu ani nebyl. Ústavní soud dle stěžovatele již judikoval, že v důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou na hodnocení důkazů kladeny zvýšené nároky. Stěžovatele nejprve obvinily ze znásilnění dvě osoby provozující prostituci, ale kromě rekognice chyběly objektivní důkazy, např. jinak obvyklé geneticky vyhodnocené biologické stopy. Trestní stíhání založené na výpovědi druhé poškozené bylo zastaveno pro nemožnost prokázání totožnosti pachatele, ale u prvního skutku nebyla uplatněna zásada v pochybnostech ve prospěch. Bylo třeba pečlivě hodnotit věrohodnost obviněného a poškozené. Obviněný nemá konflikty se zákonem v obdobném směru, poškozená se pohybuje na hraně zákona - živí se prostitucí. Jen na základě výpovědi poškozené nebylo možno vybudovat závěr o stěžovatelově vině. Výpověď nebyla nepřímo podporována jinými důkazy.

3. Stěžovatel namítl, že k hodnocení výpovědi poškozené byl nalézací soud v podstatě doveden usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2006, kde bylo uvedeno, že výpověď poškozené nepůsobí jako vymyšlená a není důvod k úvahám, že by se snažila stěžovatele křivě obvinit. Stěžovatel připomněl, že trestní řízení stojí na zásadě, že k hodnocení důkazů je povolán ten soud, před nímž jsou důkazy prováděny, kterážto zásada je zesílena v situaci tvrzení proti tvrzení. O vině fakticky rozhodl soud, před nímž nebyla stěžejní výpověď provedena. Soud, který výpověď mohl přímo sledovat, rozhodl o zproštění obžaloby.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu v Kladně JUDr. Vlastimil Matula, Ph.D., který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že námitky vůči hodnocení důkazů pokládá za neopodstatněné.

5. Vyjádřila se rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Helena Urválková, která uvedla, že soud nemohl akceptovat argumentaci apriorně znevěrohodňující poškozenou svědkyni poukazem na její způsob obživy. Tvrzení stěžovatele, že hodnocení důkazů fakticky provedl odvolací soud, neodpovídá obsahu napadeného rozsudku okresního soudu (č. l. 161-162), kde je výpověď hodnocena jako věrohodná. Proto předsedkyně senátu nemohla souhlasit s námitkami porušení zásady bezprostřednosti a zásady in dubio pro reo, neboť odvolací soud žádné pochybnosti neměl. Předsedkyně senátu se ohradila proti námitce libovůle, neboť soud prvního stupně musí respektovat jen právní názory soudu druhého stupně. Navíc stěžovatel neuvedl, že byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. pro neshledání naplnění objektivní stránky jednání; soud však nepochyboval o tom, "že pachatelem je obžalovaný". Stěžovatel odvolání proti zprošťujícímu rozsudku nepodal, ač je kvalifikovaně zastoupen obhájcem, jemuž je rozdíl mezi zprošťujícími důvody znám. Závěrem předsedkyně senátu navrhla odmítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství se vzdalo práva vedlejší účasti v řízení o ústavní stížnosti.

II.

6. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 29/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti:

a) Dne 20. 12. 2005 byla na stěžovatele podána obžaloba (č. l. 107) za to, že dne 11. 6. 2005 kolem 22:00 v místě za městem, kam předtím poškozenou odvezl, aby s ní vykonal placený pohlavní styk, poškozené řekl, aby se svlékla, což poškozená odmítla, a požadovala platbu předem. Stěžovatel proto namířil na poškozenou blíže nezjištěnou pistoli, kterou přiložil k jejímu boku, čímž ji donutil proti její vůli k souloži, kterou na ní vykonal na kapotě svého vozidla.

b) Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 5. 2006 č. j. 2 T 29/2005-133 stěžovatele obžaloby zprostil, "neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem" [§ 226 písm. b) tr. ř.]. Soud konstatoval, že poškozená se stykem souhlasila, spolupracovala se stěžovatelem, kdy "jediný nesouhlas" spočíval v tom, že nedostala od stěžovatele dohodnutou částku.

c) Podání obžaloby předcházelo rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 16. 12. 2005 sp. zn. 1 Zt 470/2005 (č. l. 104) o zastavení stěžovatelova stíhání za obdobným způsobem a na obdobném místě spáchaný skutek, avšak dne 17. 6. 2005 okolo 23:00. Jiná poškozená ale při rekognici kategoricky odmítla označit stěžovatele jako muže, který ji znásilnil. Nebylo tedy prokázáno, že stěžovatel spáchal tento skutek [§ 172 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

d) Z protokolů ze dne 22. 6. 2005 (č. l. 39 a 44) vyplývá, že tohoto dne byly provedeny rekognice, kdy poškozená jednáním, k němuž mělo dojít dne 17. 6. 2005, odmítla označit stěžovatele (jenž byl mezi poznávanými osobami) za muže, který ji znásilnil (č. l. 42). Naopak žena poškozená jednáním, k němuž mělo dojít dne 11. 6. 2005, stěžovatele označila (č. l. 47) s tím, že jej předtím neznala, ale známé jí řekly, že se jmenuje P.

e) Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání (č. l. 141), v němž mj. namítl, že poškozená se stykem nesouhlasila, a znaky skutkové podstaty byly naplněny. Byla naplněna stránka objektivní, subjektivní i materiální.

f) Krajský soud usnesením ze dne 17. 8. 2006 sp. zn. 11 To 285/2006 (č. l. 150) v neveřejném zasedání zprošťující rozsudek zrušil a ztotožnil se námitkami státního zástupce. Soud mj. uvedl, že výpověď poškozené nepůsobí jako vymyšlená a není důvodu k úvahám, že by byla vedena snahou stěžovatele křivě obvinit. Stěžovatel se dle soudu zjevně vyhýbal setkání a konfrontaci s poškozenou: "k čemuž by neměl důvod a měl by jistě zájem o konfrontaci s ní, pokud by se cítil nevinný a k posuzovanému skutku nedošlo tak, jak ho poškozená vylíčila." (č. l. 152). Okresní soud však důkazy hodnotil "jednostranně ve prospěch obžalovaného". Závěrem krajský soud uvedl, že: "i prostitutky mají právo na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě".

g) Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 17. 10. 2006 č. j. 2 T 29/2005-159 uznal stěžovatele vinným jednáním popsaným v obžalobě (s doplněním, že byla užita pistole či jiný předmět) a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na stejně dlouhou zkušební dobu. Soud uvedl, že jediným, zato však přímým důkazem proti stěžovateli je výpověď poškozené, která stěžovatele jednoznačně identifikovala. Při hodnocení věrohodnosti tohoto důkazu okresní soud převzal hodnocení obsažené ve zrušujícím usnesení krajského soudu.

h) Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti (č. l. 167) a upozornil na podobnost obou původně stíhaných jednání s tím, že je nepravděpodobné, aby se různé osoby dopustily obdobného jednání, přičemž však druhá poškozená při rekognici neuváděla, že útočníka nepoznává, ale že mezi figuranty není.

i) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2007 č. j. 11 To 477/2006-174 odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že poškozená stěžovatele opakovaně poznala, když předtím podala jeho popis a popis jeho vozidla (str. 3 odst. 1). Námitku shodného průběhu obou původně stíhaných jednání soud vypořádal tak, že předpoklad, že byla spáchána jedním pachatelem byl jen vyšetřovací verzí, která při rekognici provedené s druhou poškozenou padla, aniž by to znamenalo, že první poškozená lže. Schopnosti zapamatovat si a vybavit si cizí tvář jsou individuálně značně rozdílné.

7. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

III.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v dané věci byl povolán zodpovědět otázku, zda objasnění věci a zejména hodnocení důkazů proběhlo ze strany obecných soudů s vyloučením libovůle, tj. zda proběhlo v souladu s ústavně konformně interpretovanými trestněprávními normami tak, jak přikazuje čl. 8 odst. 2 Listiny, aby bylo možné posoudit, zda soudy nezasáhly do osobní svobody stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, s nímž koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Toto ustanovení představuje zejména ochranu proti svévoli (především) výkonné moci, avšak i proti libovůli moci soudní, a jeho odrazem je i ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu, které představuje jednu z hlavních zásad trestního řízení. Jde o formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí subprincip in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby [§ 226 písm. a) a c) tr. řádu]. Dále se z tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obžalovanému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Dojde-li při soudním rozhodování k porušení obou zmíněných subprincipů a obžalovaný je shledán vinným a je mu uložen trest odnětí svobody, porušuje soud takovým rozhodnutím právo obžalovaného na osobní svobodu [nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)].

9. Svobodu zajišťující funkce ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny je jednou z premis komplexu procesních práv, který obsahuje jednotlivé aspekty práva na fair proces vedený v podmínkách právního státu. Mezi nimi je i požadavek na spolehlivé zjištění skutkového stavu tak, aby byl ctěn požadavek presumpce neviny. Je totiž nezbytnou podmínkou procesu vedeného v právním státu, aby rozhodnutí, která jsou způsobilá omezit osobní svobodu (takovým rozhodnutím je i rozhodnutí o podmíněném odložení trestu odnětí svobody, neboť i ono zužuje prostor pro svobodné chování odsouzeného v průběhu plynutí doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody), byla vydávána na základě takových skutkových zjištění, která vykazují takový stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Ačkoliv toto přísné pravidlo se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to, že soud nemusí dodržet vysoký standard i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Ačkoliv obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu soudci obecného soudu, volné uvážení nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Dodržení těchto maxim odpovídá významu garance svobody, jakož i ideji spravedlnosti, která je podstatnou součástí právní státnosti a kterou je třeba poměřovat veškerý výkon soudnictví (obdobně viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 30. 4. 2003, BvR 2045/02, bod 33, in bvr204502.html"target="_blank">http://www.bverfg.de/entscheidungen/rk20030430_2bvr204502.html ).

10. Shrnuto, význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Presumpce neviny totiž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného. Význam důkazu v rámci realizace soudní ochrany (nikoliv jen v trestním řízení) lze jasně demonstrovat na konstantní judikatuře Ústavního soudu, v níž byla formulována řada principů týkajících se důkazů [např. zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu - nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125), nebo princip opomenutého důkazu - např. nález sp. zn. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a další].

11. Ústavně konformnímu výkladu musí být podrobeno ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, v němž je formulována zásada volného hodnocení důkazů, vyjadřující skutečnost, že zákonodárce nepovažoval za nutné stanovit další pravidla pro stanovení míry, váhy či důkazní síly jednotlivých důkazů; jinými slovy - zákonodárce se nevyjádřil k míře věrohodnosti jednotlivých důkazů. Přesto je zřejmé, že hodnocení důkazů soudem nemůže pomíjet názory prezentované v určitých vědních oborech jako výsledky prováděných dlouhodobých průzkumů, např. v kriminalistice nebo ve forenzní psychologii, z nichž se dají dovodit určitá zkušenostní pravidla využitelná při hodnocení důkazů. Požadavek zohlednit výsledky dlouhodobých vědeckých průzkumů platí zvýšenou měrou pro hodnocení důkazů v situacích, na které jsou z hlediska ústavnosti, resp. základních práv kladeny zvýšené požadavky, resp. je přikazována větší opatrnost. Tak je tomu i v situaci, kdy stojí jedna výpověď proti druhé a rozhodnutí soudu záleží na tom, které z výpovědí uvěří, anebo v případě rekognice.

12. Předpokladem zásahu Ústavního soudu proti rozhodnutí obecného soudu je zjištění, že se obecné soudy vzdálily od povinnosti respektovat zásadu presumpce neviny ve vztahu k osobě podezřelé z pachatelství tím, že pečlivě nehodnotily jí předestřenou obhajobu z pohledu její možné pravdivosti, resp. eventuálně dokonce neprovedly důkazy, které by potvrzovaly její verzi. Pak je třeba vážit, zda absencí uvedeného, jakož i absencí hodnocení skutečností, které dotvářejí rámec posuzované věci, neztrácí rozhodnutí obecných soudů racionální charakter, a tak přestává být důvěryhodným základem pro rozhodnutí o trestu odnětí svobody, byť podmíněně odloženém, který je přímo propojen s rozhodnutím o vině.

13. K principu presumpce neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích. Princip in dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001 (N 128/23 SbNU 233)]. "Z principu presumpce neviny ... plyne ... pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Tyto principy se promítají do jednotlivých ustanovení trestního řádu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000 (N 48/17 SbNU 337)] a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování.

IV.

14. Obecné soudy opřely výrok o vině o jediný přímý důkaz - výpověď poškozené, jejíž hodnověrnost posoudily s ohledem na obecné závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Naproti tomu nehodnotily schopnosti poškozené pamatovat si a reprodukovat prožitky podle toho, co vypověděla před soudem samým. Na č. l. 125 je zaznamenána odpověď poškozené na dotaz státního zástupce, z níž plyne, že nebyla s to stanovit ani měsíc, kdy k události mělo dojít, a to ani ne rok poté, co k ní mělo dojít. Zde také poškozená uvádí, že pachatele při rekognici poznala podle "figury". Na č. l. 126 na dotaz obhájce pak poškozená uvedla, že: "Do obličeje jsem mu viděla až tam na té kapotě, po cestě do Hřebče v autě jsem si ho neprohlížela (...) Bylo zhasnuto, ale i ve tmě jsem ho viděla, byl nade mnou. Do té doby jsem si ho nevšímala.". Další přímé či nepřímé důkazy, které by podporovaly závěr o tom, že pachatelem skutku byl stěžovatel, provedeny nebyly. Nebyly zajištěny ani žádné důkazy získané na místě činu či na těle nebo oblečení poškozené. Věc byla sice vyšetřována až s odstupem času, neboť poškozená ji oznámila až s časovým odstupem poté, kdy se údajně dozvěděla o tom, že stěžovatel se měl dopustit obdobného jednání na jiné poškozené. Tím je sice vysvětlitelné, proč nebylo možno zajistit materiální stopy, avšak s ohledem na zásadu presumpce neviny bylo třeba o to pečlivěji prověřovat a opatrně hodnotit skutečnost, že poškozená od prvního policejního výslechu označovala pachatele právě stěžovatelovým jménem. I když zároveň tvrdila, že jej před tím osobně neznala, vyznívá toto tvrzení dosti nepravděpodobně. A pod zorným úhlem všech těchto pochybnosti vzbuzujících zjištění je třeba hodnotit i její identifikaci stěžovatele při následné rekognici, kde jej údajně poznala "podle figury". Mužů s podobnou "figurou" se jistě jen v samotném městě Kladně vyskytuje mnoho, a proto se taková identifikace jeví jako nedostatečná.

15. Soudy, resp. zejména odvolací soud, který nalézací soud zavázal svým právním názorem, zmíněné skutečnosti nehodnotil. Adekvátně reagoval na vývoj důkazní situace ve vztahu k jednání, ohledně něhož bylo stíhání stěžovatele zastaveno. Přitom poškozená, jež poskytla rozhodující důkaz o stěžovatelově vině, významně přispěla i k jeho obvinění za jednání, ohledně něhož bylo stíhání posléze zastaveno. Poškozená totiž uvedla, že tohoto jednání se měl dopustit stěžovatel (č. l. 1 spisu). Toto tvrzení bylo spolehlivě vyvráceno provedenými důkazy, jak je patrno z rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.

16. Obecné soudy přijaly závěr, že svědectví je věrohodné a že nebyl nalezen důvod k úvahám, proč by poškozená chtěla stěžovatele křivě obvinit. Výše citované rozpory ale nebyly odstraňovány. Samotný závěr obecného soudu, že schopnosti vybavit si a zapamatovat si cizí tvář jsou individuálně odlišné, se vztahuje k osobě poškozené druhým jednáním, ohledně něhož bylo stíhání zastaveno, avšak nevztahuje se k osobě poškozené, jež poskytla usvědčující důkaz. Naopak nebyla řádně hodnocena zmíněná výpověď samotné poškozené před soudem. Ústavní soud si dále povšiml, že bez náležité reakce zůstaly i další nepřesnosti v usvědčující výpovědi, na základě nichž musel být popis skutku změněn tak, že se zbraň přiložená k boku poškozené změnila v nezjištěný předmět; rozpory panovaly i v určení délky celé události (č. l. 127 "chviličku"; č. l. 20 "20 minut"). A jak již bylo uvedeno, rekognici poškozená prováděla až poté, co stěžovatele označila jménem. Ústavní soud si je vědom specifické obtížnosti dokazování trestného činu znásilnění, který je vážným zásahem do osobní svobody a důstojnosti poškozených, avšak ani tato závažnost nemůže vést k rezignaci na dodržování ústavních mezí trestního řízení [viz výše a dále srov. nález sp. zn. II. ÚS 406/97 ze dne 4. 11. 1998 (N 134/12 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000 (N 48/17 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) či přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213)].

17. Provedenými důkazy (či spíše důkazem) nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl právě stěžovatel, kdo se dopustil skutku popsaného v obžalobě. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kladně porušily právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny, a to v důsledku nerespektování práva garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny.

V.

18. Žádný z výše uvedených závěrů neznamená, že by se Ústavnísoud ztotožnil s charakterem ataků stěžovatele na poškozenou. Tyto argumenty, kromě toho, že se pohybují na samé hraně advokátních leges artis, jsou nepřiléhavé skutkově i právně. Stěžovatel vypověděl, že se s osobami jako je poškozená stýkal, a samo o sobě by bylo proto obtížné akceptovat, že z hlediska věrohodnosti by měla být strana nabízející službu apriorně považována za méně věrohodnou než strana službu požadující. Navíc z hlediska skutkové podstaty trestného činu znásilnění má prokázaný nesouhlas jakéhokoli poškozeného stejnou relevanci, ať už se živí jakkoli, jak přiléhavě konstatoval odvolací soud [srov. výše bod 6f) in fine]. Obhajobu zpochybňující rovnost všech osob ve svobodě a důstojnosti, kterou zvolil stěžovatel, musí Ústavní soud velmi důrazně odmítnout. Obecně je také třeba konstatovat, že i neeticky, ba dokonce i kriminálně se projevujícím osobám náleží respekt k jejich základním právům a jejich ochrana.

19. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na "ustálenou rozhodovací praxi" Nejvyššíhosoudu nepodal dovolání, neboť v případě skutkových výtek není dovolání prostředkem, který by mohl napravit zásah do jeho základních práv. V daném případě po pečlivém prostudování věci Ústavní soud na vyčerpání trestního dovolání netrval [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293)]. Ústavní soud však upozorňuje, že dnes akceptovaná procesní cesta není automatická a stěžovatelům, kteří se po ní vydají, hrozí riziko odmítnutí jejich ústavní stížnosti pro nevyčerpání prostředků k ochraně jejich práv. K tomu může dojít např. v situaci, kdy by bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele o tom, že Nejvyšší soud stále setrvává v praxi, která vylučuje v ústavní stížnosti namítané vady z dovolacího přezkumu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se může změnit. Stěžovatel si navíc nepodáním dovolání výrazně omezuje šíři přezkumu své věci z hlediska vad, které mohl účinně namítat v dovolání. Dalším ústavně problematickým aspektem této procesní cesty je faktické vyloučení části dovolací rozhodovací praxe z ústavního přezkumu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187); všechny zmiňované nálezy jsou dostupné v elektronické databázi NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz]. Stručně shrnuto: nepodání trestního dovolání je procesní cestou, která není pro stěžovatele bez rizika a mohla by vést k odmítnutí ústavní stížnosti.

20. Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil rozhodnutí citovaná ve výroku tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru