Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 91/02Usnesení ÚS ze dne 09.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.91.02
Datum podání08.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 91/02 ze dne 9. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. R. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 9 To 458/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 19 T 113/2000,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, jako soudu prvního stupně, ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 19 T 113/2000, byl Ing. J. B. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen podle § 249a odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 písm. a) TrZ a § 59 odst. 1 TrZ byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně bylo stěžovateli uloženo podle § 59 odst. 2 TrZ přiměřené omezení, spočívající v povinnosti neprodleně vyklidit nebytové prostory, a podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému L. bytovému družstvu Praha 5, se sídlem Praha 5, Pod K. 7, náhradu škody ve výši 696 360,-- Kč.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel v době od 1. 1. 1994 do 9. 6. 1998 v Praze 5, Na H. 2n, užíval zcela neoprávněně, tj. bez právního důvodu, ke svému soukromému podnikání nebytové objekty umístěné na parcelách č. 3716/1, 3716/2 a 3717, přestože si byl vědom, že pozemky má dlouhodobě pronajaty L. bytové družstvo v Praze 5 (dále jen "LBD Praha 5"). Svým jednáním bránil stěžovatel LBD Praha 5 v užívání staveb, a to i přesto, že mu byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 1995, sp. zn. 21 C 24/94, který nabyl právní moci dne 9. 11. 1995, uložena povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory a odevzdat je LBD Praha 5 do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání k Městskému soudu v Praze. Nejprve vytýkal soudu prvního stupně nesprávně uvedenou adresu nebytových prostor, které je povinen vyklidit. Nesouhlasil s uloženou povinností k náhradě škody poškozenému LBD Praha 5. Napadl procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Především zdůraznil, že v průběhu došetřování byla porušena jeho základní práva, neboť nebyl vyrozuměn o zahájení vyšetřování, o prováděných úkonech, jeho žádosti o opakování ohledání místa činu nebylo vyhověno. Nedostatek provedeného dokazování spatřoval také v zamítnutí návrhů na doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Domníval se, že při přípravě procesu, vedení řízení před soudem a rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo k porušení Ústavy ČR a navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zproštění obžaloby.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2001, pod sp. zn. 9 To 458/2001, odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, a podle § 258 odst. 1 písm. d, f), odst. 2 TrŘ napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení přiměřeného omezení podle § 59 odst. 2 TrZ a ve výroku o náhradě škody. Podle § 229 odst. 1 TrŘ byl poškozený (LBD Praha 5) odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly beze změny. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 TrŘ zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem, na základě nichž pak učinil správná a úplná skutková zjištění. Shledal, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci a stěžovatel nebyl na svých právech obhajoby zkrácen.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2001, sp. zn. 19 T 113/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 9 To 458/2001, v části, ve které zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel nejprve soustředil na období od zahájení trestního stíhání do vydání rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 1999, sp. zn. 19 T 73/98. Především vytkl nedostatek dozoru státního zástupce nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení. Nedostatek dozoru spatřoval zejména ve velmi krátké době přípravného řízení od sdělení obvinění do podání obžaloby a přenesení dokazování na soud prvního stupně který, podle tvrzení stěžovatele, nezjišťoval skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Současně stěžovatel napadl rozhodnutí soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 o vzetí stěžovatele do vazby. Dále navázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 9 To 509/99, kterým byl zrušen uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 1999, sp. zn. 19 T 73/98, a věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Zde stěžovatel napadá postup orgánů činných v trestním řízení, především to, že se o vrácení věci do stadia přípravného řízení po rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl až v době, kdy byl vyšetřovatelem vyrozuměn o prostudování vyšetřovacího spisu. Z tohoto důvodu navrhoval po podání obžaloby před soudem prvního stupně vrácení obžaloby státnímu zástupci. Tomuto návrhu soud prvního stupně nevyhověl. Následně stěžovatel napadl časový úsek od podání obžaloby přes vydání rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 19 T 113/2000, do rozhodnutí Městským soudem v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 9 To 458/2001. Předně nesouhlasil s dokazováním prováděným soudem prvního stupně. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval stěžovatel zejména v nedostatečné protokolaci a v tom, že soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování. V závěru napadl i samotné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru jsou v odůvodnění zásadní rozpory mezi svědeckými výpověďmi a jejich interpretací soudem.

Stěžovatel se domnívá, že v průběhu celého trestního řízení, včetně řízení odvolacího, byla vůči jeho osobě porušena práva zaručená mu jednak Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a v průběhu řízení mu bylo kráceno též právo na spravedlivý proces.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně.

Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, která ústavní stížnost napadá, jsou způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a prostudoval spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 113/2000.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že úplný spisový materiál se již u Městského soudu nenachází, proto nemůže poskytnout bližší údaje.

Obvodní soud pro Prahu 5 k návrhu ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti a plně odkázal na napadená rozhodnutí a spisový materiál.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, resp. orgánů veřejné moci, a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud přirozeně způsobem provedeného dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Návrh ústavní stížnosti je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry soudů prvního a druhého stupně, opakováním již jednou uplatněných argumentů v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posouvalo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem trestního řádu. Nebyl zjištěn rozpor mezi skutkovými zjištěními, vyplývajícími z důkazů provedených v hlavním líčení, a právními závěry příslušného soudu. Z okolností případu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení porušily některá ustanovení Listiny základních práv a svobod nebo Ústavy ČR v neprospěch stěžovatele.

Předně je nutno konstatovat, že se Ústavní soud nezabýval návrhem ústavní stížnosti v části, týkající se vzetí stěžovatele do vazby na základě rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 1999, sp. zn. 19 T 73/98, stejně jako rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 1999, sp. zn. 19 T 73/98, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 9 To 509/99, neboť uvedená rozhodnutí nebyla napadena ústavní stížností a nejsou předmětem řízení o této ústavní stížnosti.

S námitkou uplatněnou stěžovatelem již v rámci odvolání, týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení po vrácení věci do stádia přípravného řízení, se Městský soud v Praze jako soud odvolací náležitě vyrovnal, když uvedl (č. l. 521 spisu), že stěžovatel i obhájce věděli, že se rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 9 To 509/99, vrací věc zpět do stadia přípravného řízení. Současně odvolací soud doplnil, že plná moc založená ve spisu se vztahovala pouze na řízení před soudy a nikoli na přípravné řízení. Pokud by byla plná moc širší, bylo by povinností obhájce podle § 165 odst. 2 TrŘ oznámit vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu. V tomto případě tak obhájce neučinil.

Jak vyplývá z obsahu uvedeného spisu (č. l. 329 - 331), stěžovatel byl řádně a včas předvolán k vyšetřovateli k prostudování vyšetřovacího spisu. Vzhledem k nepřítomnosti obhájce stěžovatele byl domluven nový termín k prostudování spisu. Ve stanoveném dni se ani obhájce ani stěžovatel k prostudování spisu nedostavili.

Pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, je možné odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se uvedenými námitkami dostatečně zabýval a na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o pochybení soudu prvního stupně, spatřované v zamítnutí návrhu na doplnění dokazování a nedostatečné protokolaci. Strany v hlavním líčení mají právo navrhnout provedení dalších důkazů. Soud je povinen podaným důkazům vyhovět anebo vyložit, z jakých důvodů je odmítl. V tomto případě soud prvního stupně důkazní návrhy neprovedl a rozhodl podle § 216 odst. 1 TrŘ o jejich nadbytečnosti, neboť ve spise byl situační plánek a dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci (č. l. 483 spisu). K námitkám směřujícím proti protokolaci nezbývá než uvést, že tyto měl stěžovatel uplatnit při hlavním líčení. Jak ovšem vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel žádné námitky k protokolaci v průběhu hlavního líčení neuplatnil (č. l. 354, 388, 430).

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, k tomu je třeba podotknout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je pak třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

V návaznosti na výše uvedené Ústavnísoud návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2003JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru