Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 909/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.909.10.1
Datum podání29.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.3

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 909/10 ze dne 1. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 21 Co 494, 495/2009-245, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 6. 2008, č. j. 10 C 279/2005-195, a proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2008 č. j. 10 C 279/2005-211, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 10 C 279/2005 následující.

Stěžovatelka se žalobou (podanou u soudu dne 28. 11. 2003) domáhala náhrady škody ve výši 15.000.000,- Kč a následně byl návrh rozšířen na částku 500.000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení.

Okresní soud v Trutnově usnesením dne 16. 8. 2006, č. j. 10 C 279/2005-94, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2007, č. j. 19 Co 643/2006-108, rozhodl o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků stěžovatelce z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.

Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 2. 11. 2007, č. j. 10 C 279/2005-173, rozhodl mimo jiné, že se řízení o žalobě stěžovatelky zastavuje s tím, že ohledně povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení proti žalovaným 1., 2. a 4. bude rozhodnuto samostatným usnesením. Okresní soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku; stěžovatelka před tím byla k zaplacení soudního poplatku vyzvána.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 6. 2008, č. j. 10 C 279/2005-195, rozhodl soud (v řízení o náhradu škody ve výši 500.000.000,- Kč s příslušenstvím) tak, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 4. žalovanému náklady řízení ve výši 582.148,- Kč, a že 1. žalovaná a 2. žalovaný nemají vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že stěžovatelka nezaplacením soudního poplatku zavinila zastavení řízení.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2008, č. j. 10 C 279/2005-211, rozhodl soud ve výroku I., že se návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů (pro dovolací řízení) zamítá. Okresní soud uvedl, že stěžovatelka byla v předchozím usnesení odvolacího soudu (ze dne 30. 4. 2008) řádně poučena, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné. Není-li dovolání přípustné, pak není důvodná ani žádost účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dané dovolací řízení.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2008, č. j. 21 Co 494, 495/2009-245, rozhodl soud tak, že se napadené rozhodnutí okresního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 10 C 279/2005-195, potvrzuje v povinnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka hradit společně a nerozdílně náklady řízení 4. žalovanému; změněna byla jen výše této povinnosti na částku 18.546 Kč. Dále potvrdil napadené usnesení okresního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 10 C 279/2005-211.Krajský soud uvedl, že okresní soud nepochybil, pokud rozhodl o nákladech řízení dle procesního zavinění. Ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 10 C 279/2005-211, konstatoval, že dle odůvodnění okresního soudu se ze strany stěžovatelky jedná o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, jestliže řízení již bylo zastaveno a dovolání není přípustné proti rozhodnutí o zastavení řízení. Krajský soud se ztotožnil i se závěry okresního soudu, podle něhož nebyly splněny předpoklady na straně stěžovatelky pro osvobození od soudních poplatků, tedy ani pro případné ustanovení zástupce.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že sice neuhradila soudní poplatek, ale stalo se tak z objektivních důvodů; na její majetek byl totiž usnesením krajského soudu ze dne 20. 7. 2001, sp. zn. 48 K 36/2001, prohlášen konkurz a správce konkurzní podstaty žádnou částku na uhrazení soudního poplatku neuvolnil. Stěžovatelka jednak nesouhlasí s tím, že jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, jednak namítá, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř., na podkladě kterého by 4. žalovanému náklady řízení nepřiznaly.

III.

Stěžovatelka nejprve nesouhlasí s nepřiznáním osvobození od soudního poplatku. Příslušné usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 8. 2006, č. j. 10 C 279/2005-108, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2007, č. j. 19 Co 643/2006-10,8 však ústavní stížnosti vůbec nenapadla. Tím je Ústavní soud vázán a již z tohoto důvodu nemohl citovaná usnesení přezkoumávat.

Pro úplnost je namístě dodat, že i kdyby však stěžovatelka tato usnesení obecných soudů napadla, ústavní stížnost by musela být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka totiž nereflektuje podstatu věci. Totiž, obecné soudy ji nepřiznaly osvobození od soudních poplatků (snad) proto, že není nemajetná; právě svou nemajetností stěžovatelka v ústavní stížnosti výlučně argumentuje. Osvobození od soudních poplatků jí nebylo přiznáno z toho důvodu, že se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a soudy tento svůj závěr řádně odůvodnily. Stěžovatelka proti tomuto závěru nic konkrétního nenamítá.

IV.

Stěžovatelka dále usuzuje, že obecné soudy měly při rozhodování o zastavení řízení aplikovat § 150 o. s. ř., na podkladě kterého by 4. žalovanému nepřiznaly náklady řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno základní právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde jen tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, takže opak představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí mít shora zmíněné "kvalifikované vady" značnou intenzitu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek zásahu Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti totiž nesvědčí. Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou.

To platí tím spíše, dovolává-li se stěžovatelka "dobrodiní" zákona, tedy ustanovení § 150 o. s. ř., tedy že měl obecný soud v její prospěch uplatnit hledisko "důvodů hodných zvláštního zřetele". Tu se sluší uvést, že není žádných pochybností, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že existují důvody aplikace ustanovení (§ 150 o. s. ř.), musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil. Je pouze věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení dány.

Lze snad jen dodat, že příslušné usnesení o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky - na které stěžovatelka odkazuje - je ze dne 20. 7. 2001 (srov. např. č. l. 206). Přitom stěžovatelka podala žalobu až po prohlášení konkurzu (srov. číslo listu 1), tedy v době, kdy již věděla, že na její majetek je prohlášen konkurz. Musela tedy vědět, jaké důsledky na její majetek může mít podání neúspěšné žaloby (mj. povinnost nést náklady řízení druhé strany).

V.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru