Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 908/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.908.14.1
Datum podání10.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209, § 21


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 908/14 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 960/2013-40, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 4 To 80/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 49 T 13/2006 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozsudky Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze tvrzením, že jimi došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nehodnotily prováděné důkazy v jejich vzájemné souvislosti, žádným způsobem se nevypořádaly se zásadními důkazy a nezohlednily jeho argumentaci, přičemž tento postup ani řádně nezdůvodnily. Mimo to stěžovatel uvádí, že obecné soudy pochybily, jelikož rozhodovaly o jeho údajné protiprávní činnosti, která měla proběhnout v jiném časovém období, než je vymezeno v označení skutku ve výroku rozsudků obecných soudů. Obsahem ústavní stížnosti je převážně skutkový rozbor věci a jeho právní hodnocení, přičemž ústavněprávní argumentace stran tvrzeného porušení základního práva stěžovatele garantovaného Listinou de facto chybí. Na závěr ústavní stížnosti poté bez bližšího vymezení vyjadřuje nesouhlas s odmítnutím podaného dovolání Nejvyšším soudem a navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel byl obžalován pro skutek kvalifikovaný odvolacím soudem jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v příslušném znění, tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a tímto činem způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Uvedeného zločinu se měl dopustit tím, že v době mezi prosincem 2001 a 15. 5. 2002 vytvořil antidatovanou mandátní smlouvu bez vědomí jednatelů poškozené společnosti Jilská, s. r. o., přičemž mandantem byla společnost EURO-DOMUS, s. r. o. Předmětem této smlouvy bylo zajišťování servisní činnosti k zajištění běžného chodu společnosti a zajištění činností, které jsou předmětem podnikání společnosti. V prosinci 2001 zrealizoval uzavření jednostranně nevýhodné smlouvy o nájmu domu, který byl později převeden na společnost Jilská, s. r. o. Stěžovatel následně předstíral, že z titulu mandátní smlouvy vznikla společnosti EURO-DOMUS, s. r. o., za společností Jilská, s. r. o., od roku 1995 pohledávka v celkové výši nejméně 7 800 000 Kč a že existuje započitatelná pohledávka z titulu uzavřené nájemní smlouvy se společností EURO-DOMUS, s. r. o. Částku nárokovanou z titulu antidatované smlouvy uzavřené se společností Jilská, s. r. o., použil jako zápočet proti pohledávkám společnosti Jilská, s. r. o., vůči společnosti EURO-DOMUS, s. r. o., které měly vzniknout z nájemní smlouvy k domu.

3. Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností, když obhajoba stěžovatele byla zcela vyvrácena, a to zejména celou řadou listin a logickými výpověďmi věrohodných svědků.

4. Odvolací soud k odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným za pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem. V odůvodnění rozsudku se postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, včetně totožnosti skutku a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, zejména výpovědí svědků. Jako jediný nedostatek úvah soudu prvního stupně o právní kvalifikaci bylo podle soudu posouzení, resp. vyčíslení zamýšlené škody v části, v níž byl trestný čin dokonán; proto namísto toho, aby skutek posoudil jako pokus trestného činu, kvalifikoval jej soud prvního stupně jako zločin podvodu dílem dokonaný.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovodil, že stěžovatelem uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu po obsahové stránce. Stěžovatel se uchýlil ke zpochybnění správnosti použité právní kvalifikace prostřednictvím námitek skutkového či procesního charakteru. V dalším textu odůvodnění tyto své závěry Nejvyšší soud dále rozvedl.

II.

6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

8. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru