Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 904/08 #1Nález ÚS ze dne 01.06.2010K rozhodování o věcné příslušnosti soudů ve věcech náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. a k odůvodnění takového rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
odůvodnění
orgán činný v trestním řízení
Ochrana osobnosti
příslušnost/věcná
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/57 SbNU 455
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.904.08.1
Datum vyhlášení23.06.2010
Datum podání09.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 1 odst.3, § 31a

99/1963 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.2 písm.a, § 104a, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) dochází tehdy, pokud vrchní soud rozhodne nesprávně o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. K projednání žaloby, domáhající se konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluvy za ně, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, neboť nejde o věc ochrany osobnosti, ale o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb.

Možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pokud tak neučiní, porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele H. M. H. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. června 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, čj. Ncp 3134/2007-32, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb. náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud vyloučil k samostatnému projednání žalobu v té části, jež se týkala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a stěžovatelce (resp. žalobcům) přípisem sdělil, že v této části jde o žalobu na ochranu osobnosti, k jejímuž projednání není věcně příslušný. Žalobci s tímto závěrem ve svém vyjádření nesouhlasili a rovněž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovozovali, že se jedná o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., jež je osvobozena od soudních poplatků a k jejímuž projednání jsou věcně příslušné okresní soudy. Obvodní soud přesto věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné krajské soudy a věc postoupil Městskému soudu v Praze.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. a uvedl, že pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky, mezi něž je třeba přiřadit i rozhodnutí vrchního (nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejen že se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); navíc občanský soudní řád účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit.

Jádrem ústavní stížnosti je pak otázka, zda konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluva za ně představuje věc ochrany osobnosti, kterou v prvém stupni projednávají a rozhodují krajské soudy, nebo zda jde o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb., jejíž projednání a rozhodnutí by v souladu s § 9 odst. 1 o. s. ř. náleželo soudům okresním. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na svůj nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 řešící stejnou problematiku, a zdůraznil, že nevidí důvod, proč by se od závěrů v něm uvedených měl v souzené věci odchylovat. Je evidentní, že napadené rozhodnutí vrchního soudu, určující věcnou příslušnost krajských soudů, je vadné a ve svém důsledku v rozporu s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Dalším nedostatkem, znamenajícím porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je absence odůvodnění v rozhodnutí o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. Takové usnesení sice dle § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být odůvodněno, nicméně to neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou vyžadovat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010

N 118/57 SbNU 455

K rozhodování o věcné příslušnosti soudů ve věcech náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. a k odůvodnění takového rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008 č. j. Ncp 3134/2007-32, jímž bylo vysloveno, že k projednání a rozhodnutí ohledně náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním jsou příslušné krajské soudy, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků a) Ing. N. T. T., b) České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, c) Městského státního zastupitelství v Praze se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 2188/9.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008 č. j. Ncp 3134/2007-32 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jemuž vytýká odnětí zákonnému soudci, a tím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Porušení těchto ustanovení spatřuje stěžovatelka v tom, že spolu se svým manželem (vedlejším účastníkem v řízení o této ústavní stížnosti) se domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud pro Prahu 5 vyloučil k samostatnému projednání žalobu v části, v níž se týkala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a žalobcům přípisem sdělil, že v této části jde o žalobu na ochranu osobnosti, k jejímuž projednání není věcně příslušný. Žalobci s tímto závěrem ve svém vyjádření nesouhlasili a rovněž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovozovali, že se jedná o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., jež je osvobozena od soudních poplatků a k jejímuž projednání jsou věcně příslušné okresní soudy. Obvodní soud přesto věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který neodůvodněným usnesením - proti němuž směřuje ústavní stížnost - vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze.

2. Stěžovatelka naproti tomu - mj. s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), sp. zn. II. ÚS 247/07 ze dne 19. 6. 2007 (N 101/45 SbNU 409) a sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) - i nadále dovozuje, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se neopírá o ochranu osobnosti, ale o zákon č. 82/1998 Sb. (§ 1 odst. 3, § 6a, § 31a odst. 1 a 2 tohoto zákona), a pokud jde o nezákonné omezení osobní svobody manžela stěžovatelky, přímo o čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Usnesení vrchního soudu je pravomocné a otázku věcné příslušnosti nelze v civilním řízení již znovu řešit. To znamená, že ať již bude rozhodnutí obecných soudů jakékoliv, bude se jednat o věc projednanou a rozhodnutou jiným než zákonným soudem.

3. Ústavní stížnost napadá i okolnost, že usnesení vrchního soudu postrádá odůvodnění. Usnesení je tak nepřezkoumatelné a nelze ani zjistit, jak se vrchní soud vypořádal s argumentací žalobců, popř. zda k této argumentaci vůbec přihlížel.

4. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného usnesení.

II.

5. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z vymezení označených účastníků na straně žalované lze usuzovat, že jeho posouzení věci jako sporu o ochranu osobnosti a věcné příslušnosti krajského soudu podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je zřejmě chybné.

III.

6. Vedlejší účastník a), manžel stěžovatelky v řízení před obecnými soudy vystupující jako další účastník na straně žalující, se ztotožnil s návrhem stěžovatelky a vedlejšího účastníka b) na zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Argumentace vedlejšího účastníka je obdobná argumentaci stěžovatelky.

7. Vedlejší účastník b), Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, ve vyjádření k ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ve věci je nutno aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., a proto je dána věcná příslušnost okresního soudu. Na základě toho vedlejší účastník navrhl Ústavnímu soudu, aby napadené usnesení vrchního soudu zrušil.

8. Vedlejší účastník c) se omezil toliko na sdělení, že nevyužije svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.

IV.

9. V replice stěžovatelka vyslovila nesouhlas s vyjádřením vedlejšího účastníka b), avšak pouze v části, v níž odkazovalo na vyjádření k žalobě v řízení před obecným soudem ze dne 19. 5. 2008; sama stěžovatelka však konstatuje, že toto vyjádření nemá k předmětu řízení o ústavní stížnosti vztah. Naopak s vedlejším účastníkem souhlasí, pokud jde o závěr ohledně věcné příslušnosti okresních soudů.

10. V doplnění repliky stěžovatelka na podporu své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (viz níže), z něhož citovala jeho odstavce 31 a 32.

V.

11. Ústavní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti:

12. Stěžovatelka se spolu s vedlejším účastníkem a) coby žalobci domáhali žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 12. 6. 2007, aby byla první a třetí žalované (České republice - Ministerstvu vnitra a České republice - Městskému státnímu zastupitelství v Praze) uložena povinnost vydat žalobcům peněžní částky a věci odejmuté při domovní prohlídce; dále aby byla druhé žalované [vedlejšímu účastníku b)] uložena povinnost zaplatit na náhradě škody a nemajetkové újmy 10 000 000 Kč s příslušenstvím; dále žalobci navrhovali, aby soud konstatoval, že nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena v žalobě uvedená základní práva; konečně žalobci navrhovali, aby soud uložil všem žalovaným povinnost omluvit se za nezákonný výkon veřejné moci vůči nim a za porušení jejich základních práv a svobod.

13. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 21. 8. 2007 č. j. 6 C 354/2007-10 vyloučil k samostatnému řízení žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby soud konstatoval, že nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení základních lidských práv a svobod žalobců, a aby soud uložil žalovaným povinnost písemně se omluvit za nezákonný výkon veřejné moci vůči nim a za porušení jejich základních práv a svobod. Tato věc byla zapsána pod sp. zn. 6 C 562/2007.

14. Přípisem ze dne 10. 10. 2007 obvodní soud vyrozuměl žalobce, že k projednání vyloučené věci není věcně příslušný, neboť spory o ochranu osobnosti rozhodují v prvním stupni soudy krajské; z tohoto důvodu věc předloží Vrchnímu soudu v Praze.

15. Ve vyjádření k tomuto přípisu žalobci navrhli, aby soud podle § 112 odst. 1 o. s. ř. obě věci opět spojil ke společnému řízení. Mimo jiné též s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 85/04 - viz výše) ve vyjádření žalobci dovozovali, že věc je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv jako žalobu o ochranu osobnosti. Svou argumentaci posléze ještě prohloubili (mj. i o odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 247/07 - viz výše) v několika dalších podáních.

16. Obvodní soud pro Prahu 5 o návrhu na spojení věcí nijak nerozhodl a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který neodůvodněným usnesením ze dne 14. 1. 2008 č. j. Ncp 3134/2007-32 vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 562/2007 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (výrok I) a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II).

VI.

17. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř.

18. Z § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Z tohoto pohledu by byla nepřípustná též ústavní stížnost směřující proti usnesení o věcné příslušnosti, neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy; ústavněprávní dopady nesprávného rozhodnutí o věcné příslušnosti by pak bylo možno namítat ústavní stížností směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno.

19. Na straně druhé judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se právě citovaný nález vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". Mezi tyto případy je nutno dle mínění Ústavního soudu přiřadit i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejen že se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Občanský soudní řád přitom účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit: usnesení vrchního soudu je podle § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy; není proti němu opravného prostředku a rozhodl-li již o věcné příslušnosti vrchní soud, nelze se věcnou příslušností již zabývat ani v odvolacím či dovolacím řízení. Tato úprava znamená, že po věcně nesprávném rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti může proběhnout leckdy zdlouhavé řízení u věcně nepříslušného soudu prvního stupně, u odvolacího soudu a soudu dovolacího, a přesto se žádný z nich již věcnou nepříslušností nebude moci zabývat a ani účastníci ji nebudou moci účinně namítat. Účastníci by tak mohli učinit nikoliv v civilním řízení, ale až ústavní stížností proti rozhodnutí, jímž bylo civilní řízení skončeno. Ukázala-li by se ústavní stížnost jako důvodná, nutně by to znamenalo, že celé řízení před civilními soudy přijde nazmar. S ohledem na to nespatřuje Ústavní soud ani v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost musí být přípustná již proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř.

20. Ústavní soud pro úplnost dodává, že na právě učiněném závěru nic nemění ani třetí věta § 11 odst. 1 o. s. ř., vložená do o. s. ř. teprve novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., podle níž "Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.". Důvodem není jenom fakt, že s ohledem na čl. II bod 2 přechodných ustanovení k citované novele se toto pravidlo v souzené věci neuplatní, ale především skutečnost, že nedostatek věcné příslušnosti představuje nezhojitelnou procesní vadu, nadto se závažnými ústavními dopady v podobě porušení práva na zákonného soudce. Ostatně i z důvodové zprávy k citované novele plyne, že zákonodárce nehodlal stanovit pravidlo, podle něhož se soud, který dle zákona není věcně příslušným, stane věcně příslušným v důsledku vadného rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti; měla jím být pouze upřesněna stávající úprava, aby bylo zřejmé, že byla-li již příslušnost určena nebo nelze-li ji dále zkoumat, nelze se otázkou příslušnosti v civilním řízení dále zabývat. V tomto smyslu je také nutno nepřesné znění nové třetí věty § 11 odst. 1 o. s. ř. chápat; jde tedy jenom o rozvinutí pravidla plynoucího z § 104a odst. 7 o. s. ř., z něhož plyne, že po rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti již nemůže být tato otázka v civilním řízení nastolena znovu.

VII.

21. Ústavní stížnost je důvodná.

22. Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluva za ně představuje věc ochrany osobnosti, kterou podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. projednávají a rozhodují v prvním stupni krajské soudy, nebo zda jde o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb., jejíž projednání a rozhodnutí by v souladu s § 9 odst. 1 o. s. ř. náleželo soudům okresním. Z naposled uvedeného názoru vychází stěžovatelka. Stanovisko, že jde o ochranu osobnosti, zastává obvodní soud, a patrně je v době svého rozhodování zastával i soud vrchní; jedná se však toliko o domněnku, neboť z neodůvodněného usnesení nelze seznat, jaké důvody vrchní soud k jeho závěru o věcné příslušnosti krajských soudů vedly.

23. Ústavní soud se obdobnou věcí zabýval již v nálezu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08 (N 85/53 SbNU 79) a nevidí důvod, proč by se od závěrů v něm uvedených měl v souzené věci odchylovat. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na to, že ústavním základem odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny přitom odkazuje ohledně bližší úpravy na zákon, jímž v současné době je zákon č. 82/1998 Sb. Tento zákon byl významně novelizován zákonem č. 160/2006 Sb.: "Tato novela přinesla novum v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy ("le dommage moral"), jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. ... Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 - viz výše). Rozhodovací praxe obecných soudů však byla značně nejednotná a tyto žaloby byly často zamítány. Právě zákon č. 160/2006 Sb. měl mimo jiné tuto nejednotnost odstranit (viz důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb.). ... Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 3 a v § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti, a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).". Krom toho Ústavní soud poukázal i na odlišně stanovenou poplatkovou povinnost v řízení o ochraně osobnosti a o odpovědnosti za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb.

24. Pro úplnost lze k právě uvedenému dodat, že novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb. vložila do zákona č. 82/1998 Sb. nový § 1 odst. 3, podle něhož "stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu". Bližší rozvedení tohoto pravidla obsahuje nový § 31a citovaného zákona. Z jeho prvního odstavce vyplývá, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (včetně porušení práva na osobní svobodu - § 6a), a to bez ohledu na to, zda v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu vznikla škoda, tedy majetková újma. Náhrada majetkové újmy a přiměřené zadostiučinění za újmu nemajetkovou tak představují dva samostatné a na sobě nezávislé nároky plynoucí ze zákona č. 82/1998 Sb. Ústavním základem jich obou zůstává čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 13 Úmluvy.

25. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. "zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.". Třetí odstavec potom vypočítává příkladmo kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v případech, kdy nemajetková újma vznikla porušením práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě zákonem stanovené. Z citované úpravy vyplývá, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce nebo materiální (peněžní) satisfakce. Peněžní satisfakce připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo § 31a odst. 2 citovaného zákona, je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu samozřejmě i jiné formy, mezi něž bezpochyby lze řadit i omluvu.

26. V souzené věci se stěžovatelka domáhala mj. toho, aby soud konstatoval, že nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena v žalobě uvedená základní práva, a aby soud uložil povinnost omluvit se za nezákonný výkon veřejné moci vůči nim a za porušení jejich základních práv a svobod. Tvrzeným důvodem, o nějž se žaloba opírala a jejž dále rozváděla, byla nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup v trestním řízení. Z takto vymezeného předmětu sporu nepochybně vyplývá, že nejde o spor o ochranu osobnosti, nýbrž o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Z toho zároveň také vyplývá, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni nejsou příslušné krajské soudy, ale soudy okresní. Tato skutečnost má pochopitelně i dopady do poplatkové povinnosti, o nichž byla již řeč shora.

27. Ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu určující věcnou příslušnost krajských soudů je tedy vadné a ve svém důsledku v rozporu s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na okolnost, že nakonec i sám vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti připustil vadnost svého rozhodnutí a že zrušení napadeného rozhodnutí navrhli též vedlejší účastníci a) a b).

VIII.

28. Shora vytknutá vada však není jedinou, kterou usnesení vrchního soudu trpí. Dalším nedostatkem znamenajícím porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je absence odůvodnění.

29. K významu odůvodnění usnesení soudu se Ústavní soud vyjádřil kupř. v nálezu sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393):

›Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) Ústavní soud vyslovil, že: "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1). (...) Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud rozumí.". K podobným závěrům opakovaně dospěl při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i Evropský soud pro lidská práva, který např. ve věci Torija v. Španělsko (stížnost č. 18390/91) v odst. 29 konstatoval: "(...) čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí. (...) Rozsah této povinnosti odůvodnění se může lišit podle povahy rozhodnutí. (...) Z tohoto důvodu otázka, zda soud nedostál povinnosti odůvodnění plynoucí z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím k okolnostem případu.". Z uvedeného vyplývá, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnit rozhodnutí.‹.

30. V souzené věci vrchnísoud rozhodoval podle § 104a o. s. ř. o věcné příslušnosti. Takové usnesení podle § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení podle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti.

31. To měl učinit vrchnísoud i v souzené věci: stěžovatelka předložila důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci, nadto odkazující na relevantní judikaturu, přičemž své stanovisko ještě několikrát doplnila. Vrchní soud v Praze se však s tímto stanoviskem stěžovatelky nijak nevypořádal a své rozhodnutí vůbec neodůvodnil. I s ohledem na fakt, že ve vyjádření k ústavní stížnosti nyní vrchní soud připustil, že jeho rozhodnutí je zřejmě chybné, se nabízí otázka, zda se stanoviskem stěžovatelky vůbec zabýval. Z neodůvodněného (a tedy nepřezkoumatelného) usnesení však odpověď na tuto otázku seznat nelze. V právním státě by však neměly vznikat pochybnosti, zda se soud určitou otázkou zabýval, či nikoliv; odpověď by měla být zřejmá z odůvodnění jeho rozhodnutí. I z tohoto hlediska lze tedy uzavřít, že i když nemusí být v obecné rovině usnesení podle § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno, konkrétní okolnosti případu si naopak odůvodnění mohou vyžadovat.

IX.

32. Ústavnísoud na základě podaných úvah dospěl k závěru, že napadené usnesení porušilo stěžovatelčina práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a s ohledem na splnění podmínek stanovených v § 44 odst. 2 citovaného zákona bez ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru