Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 902/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Odvolání
Exekuce
účastník řízení
Nájem
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.902.08.1
Datum podání09.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 36 odst.3, § 44

328/1991 Sb., § 15 odst.1

40/1964 Sb., § 680 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 107a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 902/08 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Holečkova 9, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 8. 2007, č. j. 29 Co 241/2007-36, a proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2006, č. j. 67 Nc 6267/2006-9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 9. 6. 2006, č. j. 67 Nc 6267/2006-9, v exekuční věci oprávněné E. R. (dále jen "oprávněná") proti povinnému (stěžovateli; dále jen "stěžovatel") o návrhu na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné a k úhradě nákladů exekuce, nařídil podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2003, č. j. 28 C 20/97-123, které nabylo právní moci dne 25. 6. 2003, k vymožení povinnosti spočívající v předání klíče od vstupních dveří do domu č.p. 2051 v Praze 1 , ul. Petrská 5, klíč od vstupních dveří do bytu ve 4. patře (5. nadzemním podlaží) domu č.p. 2051 v Praze 1, Petrské ulici 5, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, se vstupními dveřmi vlevo od domovního výtahu, pro náklady právního zastoupení v tomto řízení exekuce a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad se sídlem Praha, U Okrouhlíku 3 (dále jen "soudní exekutor"). Poznámka: stěžovatel dne 29. 4. 2004 uvedenou předmětnou nemovitost vydražil, byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a následně oprávněná podala návrh na nařízení exekuce vůči stěžovateli, o níž Okresní soud v Liberci rozhodl ústavní stížností napadeným citovaným usnesením ze dne 9. 6. 2006, č. j. 67 Nc 6267/2006-9.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 16. 8. 2007, č. j. 29 Co 241/2007-36, citované usnesení Okresního soudu v Liberci potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení v plném rozsahu, přičemž jejich výši určí v dalším řízení exekutor, případně soud (výroková část II.).

Krajský soud uvedl, že podle § 44 odst. 1 exekučního řádu je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti, než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce je třeba rozumět zejména to, že exekuční titul (jímž je v daném případě ve výroku napadeného usnesení citovaný rozsudek) je vykonatelný a dále to, že návrh na nařízení exekuce je v obsahové shodě s uvedeným exekučním titulem (v rámci toho též i s věcnou legitimací účastníků řízení). Krajský soud dodal, že stěžovatel namítá nesoulad mezi exekučním titulem a návrhem na nařízení exekuce, pokud se týká věcné legitimace účastníků řízení; další námitkou je materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, neboť označuje neexistující prostor.

Odvolací soud zdůraznil, že okresní soud vycházel ze správného zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2003, č. j. 28 C 20/97-123, bylo žalované (úpadkyni) B. V. uloženo předat oprávněné (E. R.) klíč od vstupních dveří do domu č.p. 2051 v Praze 1, Petrská 5 a klíč od vstupních dveří do bytu ve 4. patře (5. nadzemní podlaží) domu č.p. 2051 v Praze 1, Petrské ulici 5, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, se vstupními dveřmi vlevo od domovního výtahu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Právo rozsudkem přiznané se váže k nemovitosti; jde o realizaci práva užívat v nemovitosti konkrétní prostory. To, zda toto hmotné právo na straně oprávněné existuje, bylo řešeno v nalézacím řízení a v exekučním řízení není soud oprávněn se touto skutečností zabývat. Odvolací soud poukázal na to, že povinnost plynoucí z výroku rozsudku (exekučního titulu) stíhá stěžovatele; to vyplývá z § 680 odst. 2 o.z., podle něhož, dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Dále platí - podle § 36 odst. 3 exekučního řádu - že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. V souzené věci je přechod vlastnictví a přechod povinnosti prokázán výpisem z katastru nemovitostí.

Odvolací soud - pokud jde o stěžovatelovu námitku, že se týž považuje za právního nástupce správkyně konkursní podstaty, nikoliv úpadce (B. V.) - odkázal na argumentaci oprávněné v jejím vyjádření, s nímž se zcela ztotožnil, neboť správce konkurzní podstaty se prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů nestává; nestává se vlastníkem úpadcova majetku.

II.

V záhlaví citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 (právo na ochranu jeho majetku) a v čl. 36 (právo na spravedlivý soudní proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v prvé řadě podal stručnou rekapitulaci souzené věci a zdůraznil, že exekuční titul (rozsudek) byl vydán vůči žalované B. V. a že nelze tvrdit, že vlastník budovy je vždy bez dalšího osobou povinnou vydat klíče.

Stěžovatel uvádí, že se oba soudy dopustily nesprávného právního hodnocení skutečnosti vyplývající z výpisu z katastru nemovitostí ve vztahu k výroku exekučního titulu. To platí navíc za situace, kdy v okamžiku vydání exekučního titulu nebyla vlastníkem budovy žalovaná B. V., ale společnost CRES PRAGUE, s.r.o.; exekuční titul byl tedy vydán vůči osobě, která nebyla pasívně legitimována (nebyla vlastníkem nemovitosti). Stěžovatel má za to (jestliže exekuční titul zní na vydání movité věci - klíčů), že je nerozhodné, kdo je vlastníkem nemovitosti. Sám klíče nepřevzal, ty měla v držení společnost CRES PRAGUE, s. r. o. Stěžovatel dále dovozuje, že samotný exekuční titul je materiálně nevykonatelný, neboť ani on ani správkyně konkursní podstaty nebyli účastníky řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul; samo držení klíčů ještě nemusí znamenat právo užívat konkrétní Stěžovatel konečně uvedl, že rozsudek (poznámka: zřejmě Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2003, č. j. 28 C 20/97-123) uložil povinnost osobě, která dle jeho přesvědčení ztratila způsobilost být účastníkem řízení).

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 8. 2007, č. j. 29 Co 241/2007-36, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2006, č. j. 67 Nc 6267/2006-9, zrušil.

III.

Vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci k ústavní stížnosti zcela odkázala na napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Proto je Ústavní soud stěžovateli k zaslání možné repliky ani nepostupoval.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud konstatuje, že se Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dostatečně vypořádal - jak o tom ostatně svědčí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 16. 8. 2007, č. j. 29 Co 241/2007-36 - s jednotlivými argumenty stěžovatele; právem poukázal na charakter a zásady řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Za těchto okolností je jeho rozhodnutí výsledkem odpovídajícího právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění napadeného usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. K jeho argumentaci nemá ani Ústavní soud co dodat.

V dalším odvolací soud prohlásil, že důvodnou není ani stěžovatelova námitka, že se považuje za právního nástupce správkyně konkursní podstaty. To zejména proto, že správce konkursní podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů (nestává se vlastníkem úpadcova majetku); na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelův účelový poukaz na to, že oprávněná konstruuje "jakési obecné právní nástupnictví", které obecné soudy akceptují či "přikrývají". Stejně tak nelze akceptovat stěžovatelovu argumentaci týkající se vlastnictví a úlohy společnosti CRES PRAGUE, s. r. o., k domu č.p. 2051 na pozemku p.č. 286, LV 1160 k.ú. Nové Město; z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2003, č. j. 28 C 20/97-123, totiž vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č. j. 52 Cm 2/98-33 (který byl potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2001, č. j. 54 Cmo 397/99-84), určil, že kupní smlouva uzavřená mezi úpadkyní B. V. a CRES PRAGUE, s. r. o., o prodeji nemovitostí zapsaných na LV 1160 pro k.ú. Nové Město u KÚ Praha město, je právně neúčinná, žalovaný je povinen vydat tyto nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně B. V. - Studio 313 do 30 dnů od právní moci rozsudku s tím, že kupní smlouva byla uzavřena v období uvedeném v § 15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání; tímto úkonem byli zkráceni věřitelé úpadkyně a uvedený právní úkon byl uzavřen za nápadně nevýhodných podmínek. Ústavní soud i v této souvislosti považuje stěžovatelovu argumentaci za zavádějící, účelovou a spektakulární.

Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Krajský soud srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Liberci základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru