Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 90/02Usnesení ÚS ze dne 12.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPromlčení
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.90.02
Datum podání07.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

40/1964 Sb., § 100

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 90/02 ze dne 12. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 90/02

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. H., právně zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 11 Co 654/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou v zákonem stanovené lhůtě, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.

Jak v ústavní stížnosti uvedl, žalobou podanou dne 20. 1. 1998 u Okresního soudu v Litoměřicích se domáhal zaplacení částky 300 000,- Kč po žalované E.H. (vedlejší účastnice). Rozsudkem ze dne 29. 1. 1999 soud vyhověl žalobě a přiznal stěžovateli právo na zaplacení částky 235 000,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl s odůvodněním promlčení žalovaného nároku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu pak podal dovolání stěžovatel. Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2001 dovolání zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel napadá rozsudek odvolacího i dovolacího soudu pro jím prokázaný nesprávně zjištěný skutkový stav věci, a to zejména pokud jde o jeho tvrzení o době splatnosti dluhu žalované vůči němu jako věřiteli. Dovolací soud i soud odvolací prohlásily termín splatnosti závazku stěžovatele žalované, jak tvrdí stěžovatel, za termín "značně neurčitý", a to přesto, že ve spisu je prokázáno, že šlo o termín velmi přesně určený i v krátkém časovém horizontu očekávaný (duben 1997). Stěžovatel respektoval dočasný nedostatek peněz u žalované v době jejich jednání a souhlasil se zaplacením "po prodeji obchodního domu".

Navrhovatel má za to, že napadenými rozsudky mu soudy odepřely právo na spravedlivé projednání věci, tedy právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stalo se tak nesprávným právním výkladem pojmu promlčení podle § 100 a násl. obč. zákoníku.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2002 uvedl, že soud řádně posoudil danou věc z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření podaném dne 12. 3. 2002 je přesvědčen, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou. Odvolací soud v otázce promlčení přihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a své rozhodnutí i nadále považuje za věcně správné. Vedlejší účastnice řízení, E. H., prostřednictvím advokáta JUDr. J. T. k ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud i soud dovolací rozhodly po zvážení všech v úvahu připadajících skutečností, rozhodnutí jsou věcně správná v souladu s právem, přičemž žádným z těchto rozhodnutí ani řízeními jim předcházejícími, nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovateli zjevně byla poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jeho práv a tedy i soudní ochrana.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K podané ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím a dovolacím řízení a s nimiž se odvolací soud i soud dovolací v odůvodnění napadených rozsudků již řádně vypořádaly. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že nárok stěžovatele je promlčen a nelze jej tudíž rozhodnutím soudu přiznat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se opřel o skutková zjištění ohledně doby splatnosti půjčky, zjištěné soudem I. stupně, sám provedl další důkazy a dospěl k jiným právním závěrům, než soud I. stupně. Jeho závěry poté potvrdil soud dovolací.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost proto zjevnou neopodstatněnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. března 2003

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru