Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 9/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
trestná činnost
Doprava
Trest
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.9.17.1
Datum podání02.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 277 odst.1, § 273, § 39, § 12 odst.2, § 73


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem kanceláře Koželuhova 4274/8, 796 01 Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 To 135/2016-132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 3 Tdo 1135/2016-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností stěžovatele, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 2. 2016, č. j. 1 T 211/2015-110, uznán vinným ze spáchání přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvanácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu dvanácti měsíců. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, spočíval stručně řečeno v tom, že stěžovatel měl jako řidič nákladního motorového vozidla vjet na železniční přejezd již v době, kdy na tomto svítila výstražná světla, v důsledku čehož došlo k poškození zavírající se závory při jejím střetu se zadní částí vozidla řízeného stěžovatelem.

3. Proti sub 2. uvedenému rozsudku Okresního soudu v Blansku podal státní zástupce v neprospěch stěžovatele odvolání do výroku o vině i trestu, které odůvodnil tím, že správně měl být skutek kvalifikován jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud v Brně zrušil svým v záhlaví vymezeným rozsudkem sub 2. uvedený rozsudek Okresního soudu v Blansku ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Toto své rozhodnutí odůvodnil Krajský soud v Brně tím, že se sice ztotožňuje s názorem státního zástupce, že stěžovatel při páchání skutku, kladeného mu za vinu, vyvolal obecné nebezpečí, nicméně že vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu, na niž konkrétně odkázal, nebyla v daném případě naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu, neboť po jednání stěžovatele projížděl přes přejezd nákladní, nikoliv osobní vlak, a tedy nebyly splněny podmínky ohrožení nejméně sedmi lidí. Krajský soud v Brně však resumoval, že vzhledem k okolnostem případu a osobnosti pachatele byl trest uložený Okresním soudem v Blansku nepřiměřeně mírný.

4. Tento svůj závěr odůvodnil Krajský soud v Brně co do skutkových okolností zejména tím, že čin stěžovatele byl značně závažný, neboť tento vědomě vjel na železniční přejezd, ačkoliv věděl, že již byla aktivována výstražná světla a prudce v prostoru přejezdu s vozidlem manipuloval, aby se vyhnul již spouštějící se závoře. K osobě stěžovatele pak uvedl, že tento má od roku 2006 již 10 záznamů v evidenční kartě řidiče, z nichž sedm vyhodnotil jako nikoliv banální (typově se jednalo o překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, neuposlechnutí dopravního či světelného značení, nedodržení bezpečnostní přestávky při jízdě). Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel je profesionálním řidičem, který by o to více měl dbát na řádné dodržování pravidel silničního provozu. Poznamenal také, že stěžovateli jsou jistě známy případy nepochopitelných selhání řidičů a jejich následky, k čemuž odkázal na opakované případy na železničním přejezdu Studénka.

5. Stěžovatel se s touto argumentací neztotožnil a proti v záhlaví vymezenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal dovolání, a to z důvodu tvrzené nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V něm zejména namítal, že Krajský soud v Brně sice de iure správně kvalifikoval skutek jako trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku, de facto však při vyměřování trestu postupoval tak, jako kdyby stěžovatel byl spáchal trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou pro ně předepsány ustanovením § 265b trestního řádu. Přitom vyšel z toho, že Krajský soud v Brně vycházel při úvahách o trestu z právní kvalifikace skutku jakožto trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního řádu a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že nepřiměřenost trestu sama o sobě dovolací důvod nezakládá.

III. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na rovné postavení v řízení před soudem zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Toto porušení spatřuje stěžovatel zejména v 1) uložení nepřiměřeně přísného trestu; 2) uložení exemplárního trestu; 3) uložení trestu neodpovídajícího právní kvalifikaci skutku; 4) překvapivost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně; 5) formalistické posouzení dovolání Nejvyšším soudem. Tyto námitky stěžovatel konkretizuje následovně:

7. Ad 1) stěžovatel namítl, že trest, jenž mu původně uložil Okresní soud v Blansku, byl dostatečný a plně vyhovoval všem zákonným kritériím pro uložení trestu. Přísnější trestu, uložený mu Krajským soudem v Brně, naopak těmto kritériím neodpovídá, zejména je v k diskordanci s rodinnými a ekonomickými poměry stěžovatele, neboť stěžovatel je živitelem dvou nezletilých dětí, splácí hypotéku a jeho manželka je na mateřské dovolené. Jelikož je stěžovatel řidičem z povolání, znemožnění řízení na dobu pěti let pro něj prakticky představuje vyloučení schopnosti materiálně zabezpečit svou rodinu.

8. Ad 2) stěžovatel uvedl, že jeho kauza byla nepřípadně srovnávána s tragickými a mediálně sledovanými událostmi ve Studénce z 22. 7. 2015, kde došlo k tragickému střetu rychlostního vlaku a nákladního automobilu na železničním přejezdu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97 (N 47/10 SbNU 313), v němž Ústavní soud vymezil vztah individuálně represivní, individuálně preventivní a generálně preventivní funkce trestu tak, že represe ani individuální represe nemohou být nikdy podřízeny generální prevenci. Závažnost činu stěžovatele tak byla dle jeho názoru obecnými soudy i dalšími orgány činnými v trestním řízení posuzována právě s přihlédnutím k notoricky známé tragické události ve Studénce. Stěžovatel je přesvědčen, že právě podobnost jeho činu s touto událostí byla rozhodujícím faktorem pro uložení tak přísného trestu. Dle stěžovatelova mínění však závažnost jeho případu byla podstatně menší, neboť nedošlo k žádnému následku s výjimkou poškození závory a přejezdem projížděl toliko nákladní vlak, tedy ohrožení lidských životů zde nepřipadalo v úvahu.

9. Námitka ad 3) se úzce pojí s námitkou ad 2). Stěžovatel ji vtělil již do svého dovolání a ve své ústavní stížnosti ji opakuje. Má za to, že Krajský soud v Brně kvalifikoval jeho skutek sice dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku, ve skutečnosti však trest ukládal v takové výši, jako kdyby šlo o trestný čin dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.

10. Námitku ad 4) stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí bez bližšího zdůvodnění. Z textu jeho ústavní stížnosti však vyplývá, že za porušení svého práva na spravedlivý proces považuje i skutečnost, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem překvapivě a své rozhodnutí zcela nedostatečně odůvodnil. K tomu stěžovatel odkazuje i na to, že ve věci byl původně vydán trestní příkaz, ukládající stěžovateli trest zákazu činnosti v délce trvání třiceti měsíců, proti němuž státní zástupce nepodal odpor, a tedy se s jeho délkou ztotožňoval. Ač se tedy státní zástupce odvolal ke Krajskému soudu v Brně, ani on nemohl čekat, že tento uloží trest zákazu činnosti v délce pěti let.

11. Námitka ad 5) tkví v tom, že dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání ryze formalisticky s cílem co nejsnadněji je odmítnout. Nezabýval se tak podstatou věci, jíž je stěžovatelovo tvrzení, že Krajský soud v Brně de facto jeho čin posuzoval jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, ač tato právní kvalifikace byla nesprávná. Nejvyšší soud dle stěžovatelova názoru formalisticky vyšel pouze z kvalifikace činu Okresním soudem v Blansku, již Krajský soud v Brně de iure nezpochybnil, neboť v rozsahu výroku o vině ponechal prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Blansku v platnosti. V tom však stěžovatel spatřuje pochybení, neboť kdyby Nejvyšší soud posoudil s ohledem na stěžovatelovu námitku napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i z hlediska ryze obsahového, musel by dospět k závěru, že Krajský soud v Brně při úvahách o trestu posoudil skutek stěžovatele jako podstatně závažnější přečin obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.

12. Ze všech těchto důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jeho základními lidskými právy.

IV. Posouzení Ústavním soudem

13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a z nich vyplývající práva a povinnosti jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

14. V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné byť potenciální porušení základních práv či svobod stěžovatele. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí toto:

15. Ad námitka 1). Stěžovatel brojí výlučně proti výroku o trestu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti v délce trvání pěti let, neboť tento druh trestu v této výměře považuje za nepřiměřený. Jak již však v minulosti mnohokrát Ústavní soud rozhodl, přiměřenost trestu není Ústavní soud zásadně oprávněn přezkoumávat - nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 [N 74/49 SbNU 119], usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06 a mnohá další.

16. Ústavní soud totiž není oprávněn ukládat či přezkoumávat tresty, neboť tuto pravomoc svěřil ústavodárce toliko obecným soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Tomu odpovídá i procesní úprava trestního řízení, v němž, na rozdíl od řízení před Ústavním soudem, mají obecné soudy širokou možnost procesem dokazování zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro úvahu o uložení trestu v konkrétním případě relevantní. Ústavní soud tuto možnost má pouze velmi omezeně, a tedy nevymklo-li se rozhodování obecných soudů z kautel práva na spravedlivý proces či jiných základních práv či svobod, nemůže do tohoto procesu či jeho výsledku Ústavní soud nikterak zasáhnout. Požadavkům těchto kautel však jak Krajský soud v Brně, tak Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení dostály. Jak uložený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu, tak uložený trest zákazu činnosti byly uloženy v souladu s podmínkami trestního zákoníku a ve výměrách, které trestní zákoník umožňuje. Tres zákazu činnosti byl uložen v polovině zákonné sazby, trest odnětí svobody sice ve dvou třetinách této sazby, nicméně jeho odklad byl podmíněně odložen. Nejednalo se tedy ani o výměry zjevně excesivní. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně pak jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů považoval původně uložené tresty za příliš mírné. Není tedy na Ústavním soudu, aby tyto jeho závěry přehodnocoval.

17. S námitkou ad 2) se Ústavní soud rovněž neztotožnil. Ačkoliv byl shora specifikovaný nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 463/97 vydán v době, kdy se ukládání trestů řídilo zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, jeho závěry jsou plně aplikovatelné i za platnosti a účinnosti trestního zákoníku. Generální prevence je tak pozitivní externalitou individuální represe, nikdy tomu však nesmí být naopak. O exemplární trest jde tedy tam, kde rozhodující faktor pro jeho uložení představuje snaha odradit vysokou výměrou trestu veřejnost od páchání obdobných činů v budoucnosti, ačkoliv takto vysoké výměře trestu neodpovídají zákonná kritéria pro ukládání trestu tak, jak je stanovuje § 39 trestního zákoníku. Mezi těmito kritérii totiž zcela důvodně není potřeba působit negativně preventivně na společnost s cílem zamezit či omezit páchání trestné činnosti, která se aktuálně jeví jako nadmíru frekventovaná či škodlivá.

18. O exemplární trest naopak nejde tam, kde soud při úvaze o trestu vychází pouze ze zákonných kritérií ukládání trestu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1010/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 657/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 744/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2925/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1418/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2613/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 831/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3097/10, a mnohá další).

19. V nyní projednávaném případě uložil Krajský soud v Brně oba nyní již pravomocné tresty s odůvodněním, které se vztahovalo jen a pouze k okolnostem činu a osobě stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně nelze v žádném případě vyčíst, že by výrok o trestu byl motivován potřebou usměrňovat aktuální kriminogenní faktory v obecné společnosti ve vztahu k chování na železničních přejezdech při provozu na pozemních komunikacích. Je sice pravdou, že Krajský soud v Brně v odůvodnění svého napadeného rozsudku zmínil tragédii ve Studénce, zcela jednoznačně tak ovšem učinil toliko k podpoření svého závěru, že stěžovatel si byl velmi dobře vědom potenciálních škodlivých následků vjetí na železniční přejezd v době, kdy jsou spuštěna výstražná světla signalizace, neboť zmíněná tragédie byla značně medializována.

20. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s námitkou ad 3). Esenciální v této věci je rozlišování podmínek vzniku trestní odpovědnosti a právní kvalifikace skutku jakožto trestného činu od podmínek výběru a stanovení jeho právního následku, tedy ukládání trestních sankcí. Krajský soud v Brně správně kvalifikoval předmětný skutek jako přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku. Je sice pravdou, že formulace v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, že stěžovatel vyvolal obecné nebezpečí, ale objektivní stránka trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku nebyla naplněna, neboť nedošlo k ohrožení vyžadovaného počtu lidí, byla krajně nepřesná a vnitřně rozporná. Obecné nebezpečí musí totiž per se vyvolávat nebezpečí pro život či zdraví více lidí či nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku [srov. k tomu ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2771, či SOTOLÁŘ, A. In: DRAŠTÍK, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. In ASPI (právní informační systém), komentář k § 272, bod 4]. Je však zřejmé, že se jednalo jen o formulační neobratnost, neboť jinak Krajský soud v Brně správně vyhodnotil nenaplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti.

21. Toto mu však nebránilo v tom, aby tuto okolnost stěžovateli nepřičetl k tíži v rámci úvah o trestu. Nelze sice popřít, že v daném případě čin stěžovatele nedosáhl typové společenské škodlivosti trestného činu ani dle prvého odstavce § 273 trestního zákoníku, vyjádřené ve znacích jeho skutkové podstaty (resp. že nenaplňoval jeden ze znaků objektivní stránky), ale toliko typové škodlivosti trestného činu dle ustanovení § 277 trestního zákoníku. Je však nutno důsledně rozlišovat společenskou škodlivost (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) jakožto kategorii, mající relevanci pro vznik trestní odpovědnosti, a povahu a závažnost činu, mající relevanci pro ukládání trestu (§ 39 odst. 1 trestního zákoníku). Povaha a závažnost činu jsou totiž jedním z faktorů, které od sebe odlišují z hlediska adekvátního právního následku (tedy výběru a uložení trestní sankce) jednotlivé případy, podléhající stejné právní kvalifikaci. Postupu Krajského soudu v Brně proto nelze ničeho vytknout, pokud závažnost stěžovatelova činu vyhodnotil jako faktor, který v jeho případě odůvodňuje uložení trestu ve vyšší výměře.

22. Ačkoliv totiž objektivní stránka skutkové podstaty dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku byla v daném případě vyčerpána již tím, že bylo poškozeno obecně prospěšné zařízení (závora železničního přejezdu), Krajský soud v Brně v rámci závažnosti činu přičetl stěžovateli k tíži i skutečnost, že ohrozil další osoby a majetek, neboť jeho jednáním mohlo dojít ke střetu s vlakem, byť nákladním. Krajský soud v Brně tedy uzavřel, že tato okolnost sice sama o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu dle ustanovení § 273 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně činí stěžovatelův čin závažnějším, než kdyby stěžovatel pouze bez dalšího poškodil předmětnou závoru (např. by o ni při dovoleném průjezdu zavadil návěsem).

23. Ústavní soud neshledává ničeho protiústavního na tom, že tuto okolnost Krajský soud v Brně promítl v neprospěch stěžovatele do výše obou trestů, které mu uložil. Zároveň k tomu nutno podotknout, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií dle ustanovení § 39 trestního zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností. Nelze tedy připustit, že by při určování výměry trestu zákazu činnosti měl soud vycházet ze samé dolní hranice a tuto zvyšovat pouze tehdy, jsou-li dány některé přitěžující okolnosti, neboť v takovém případě by zcela ztratily na smyslu okolnosti polehčující. Stěžovateli byl trest zákazu činnosti uložen ve výměře pěti let, tedy mírně nad polovinou zákonné trestní sazby. Ve světle výše řečeného tuto výměru nelze považovat za natolik nepřiměřenou, že by představovala porušení stěžovatelových základních práv. Odůvodnění, proč Krajský soud v Brně vyhodnotil takto uložené tresty jako odpovídající závažnosti činu stěžovatele, jakož i skutkových zjištění, z nichž přitom vyšel, přitom považuje Ústavní soud za zcela dostatečné.

24. Na tomto místě je ještě nutno dodat, že sazba trestu zákazu činnosti není, na rozdíl od výměry trestu odnětí svobody, závislá na právní kvalifikaci skutku. Jsou-li tedy splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti dle ustanovení § 73 trestního zákoníku, je pro konkrétní výměru v rámci této sazby nerozhodné, jaký trestný čin v daném skutku soud spatřuje, neboť trestní sazba je u tohoto druhu trestu jednotně stanovena na jeden rok až deset let. Konkrétní výměra činu se tak vždy bude řídit jen kriterii dle ustanovení § 39 trestního zákoníku. Ve stěžovatelově případě by tak bez ohledu na právní kvalifikaci obecné soudy stejně ukládaly tento trest v mezích jednotné sazby, přičemž by buď jak buď vycházely ze závažnosti jeho činu.

25. Ani námitka ad 4) Ústavní soud nepřesvědčila. Tzv. překvapivé rozhodnutí v trestním řízení může sice představovat porušení základních práv či svobod obviněného, nicméně Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z premisy, že k tomu může dojít pouze tehdy, přehodnocuje-li odvolací soud skutkové závěry soudu prvého stupně, aniž by opakoval či doplnil dokazování a aniž by dal obhajobě šanci na přehodnocení těchto skutkových závěrů reagovat [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), či nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357)].

26. V nyní projednávaném případě však situace byla odlišná. Krajský soud v Brně jako soud odvolací plně převzal skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvého stupně, pouze dospěl k závěru, že stěžovatel byl na základě tohoto skutkového stavu potrestán příliš mírně. Přitom neuložil ani žádný další trest, který by stěžovateli nebyl uložen již soudem prvého stupně, toliko u obou již uložených trestů v neprospěch stěžovatele korigoval jejich výměry. Jelikož se odvolací řízení vedlo k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele, musel si tento být vědom s dostatečným předstihem, že odvolací soud může rozhodnout i tak, že konečný výsledek řízení bude pro stěžovatele méně příznivý, než výsledek řízení prvostupňového. Na tuto skutečnost tedy stěžovatel mohl adekvátně reagovat. Zvýšení výměry již jednou uložených trestů tedy za těchto okolností nelze hodnotit jako nepředvídatelný či překvapivý výsledek.

27. Konečně ani námitku ad 5) neshledal Ústavní soud důvodnou. Jak bylo popsáno sub 20. až 24. tohoto usnesení, Krajský soud v Brně nezvažoval uložení trestu v intencích skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti dle ustanovení § 273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku tak, jak tvrdil stěžovatel, nýbrž toliko promítl do hodnocení závažnosti činu stěžovatele skutečnost, že tento ohrozil, byť s intenzitou nenaplňující objektivní stránku obecného ohrožení z nedbalosti, životy a zdraví lidí či cizí majetek. Dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak v případě stěžovatele nebyl naplněn, a Nejvyšší soud tedy zcela případně stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že tento vznáší námitky toliko proti výroku o trestu, aniž by tím naplňoval některý z dovolacích důvodů, který u tohoto druhu námitek připadá v úvahu.

V. Závěr

28. Ústavní soud tedy shrnuje, že žádná ze stěžovatelových námitek není důvodná. Obecné soudy správně kvalifikovaly jeho skutek jako trestný čin poškození či ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle ustanovení § 277 odst. 1 trestního zákoníku a trest stěžovateli uložily s přihlédnutím k zákonným kritériím ustanovení § 39 trestního zákoníku, aniž by se přitom dopustily jakéhokoliv excesu, zakládajícího porušení základních práv či svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru