Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 89/94Nález ÚS ze dne 29.11.1994Právo advokáta ex offo na odměnu v případě zmařeného jednání bez jeho zavinění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 1/96.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/2 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.89.94
Datum podání20.06.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 37 odst.3, čl. 9

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 205, § 66 odst.3, § 38

270/1990 Sb., § 16 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994

N 58/2 SbNU 151

Právo advokáta ex offo na odměnu v případě zmařeného jednání bez jeho zavinění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29. 11. 1994

v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského

soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, v záležitosti

odměny za právní zastoupení, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovujezcelaa rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, se

dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu

zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel je sám advokátem, a proto přímo sám uplatnil

ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., podáním ze dne 10. 6. 1994. Ve svém podání tvrdí, že bylo

porušeno Listinou základních práv a svobod garantované právo v čl.

9, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo

službám.

Podle stěžovatele byl v důsledku rozhodnutí Krajského soudu

v Praze z 15. 3. 1994 čj. 6 To 96/94-75 nucen vykonat práce

- poskytnout právní pomoc obžalovanému - účastí na jednáních před

soudem, a to bez poskytnutí odměny. Svou činnost tedy byl nucen

vykonávat na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, totiž na

základě ustanovení obhájce soudem podle § 38 tr. ř. Přitom za tuto

práci, kterou by jinak nebyl povinen vykonat, mu nebyla přiznána

odměna za účast na těch jednáních soudu, na nichž bylo věcné

projednávání odročeno.

V této souvislosti poukázal na ustanovení § 66 odst. 3 tr.

ř., podle něhož může orgán státní moci - soud - donutit advokáta

k plnění povinností vyplývajících z ustanovení § 38 tr. ř.

sankcemi. Jde tedy podle jeho názoru o nucený výkon práce

představovaný donucením administrativní povahy. Domáhá se proto

vydání nálezu, jímž bude usnesení Krajského soudu v Praze z 15.

3. 1994, sp. zn. 6 To 96/94, zrušeno.

V závěru apeluje na skutečnost, že jeho stížnost svým

významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť

panuje značná nejednotnost při rozhodování soudů o odměnách

ustanoveným advokátům a nález Ústavního soudu by mohl být též

vodítkem pro Parlament ČR při úvahách de lege ferenda, zda je

správné, aby stát platil odměny ustanoveným obhájcům.

II.

V daném případě je třeba především posoudit dvě podmínky

přípustnosti ústavní stížnosti: 1. Otázku nuceného zastoupení

stěžovatele, 2. Otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 75, odst.

2, písm. a), tudíž dospět k závěru, že stížnost svým významem

podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do

jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem

ústavní stížnosti, došlo.

ad 1) Podle § 30 zákona č. 182/1993 Sb. musí být fyzické

a právnické osoby, jako účastníci řízení před Ústavním soudem,

zastoupeny advokátem, nebo komerčním právníkem nebo notářem

v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Smyslem tohoto

procesního institutu nuceného zastoupení je, aby Ústavní soud jako

specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými

návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Za

situace, kdy navrhovatelem (stěžovatelem) je advokát, je zřejmé,

že svou profesí zaručuje naplnění účelu nuceného zastoupení

v řízení před Ústavním soudem. V daném konkrétním případě je proto

na místě akceptovat, že není třeba, aby advokát jako stěžovatel

byl v řízení zastoupen jiným advokátem, protože je reprezentován

zákonem předepsaným způsobem.

ad 2) Vzhledem ke skutečnosti, že trestní apelační

rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno nabylo právní moci

dnem vyhlášení, tj. 15. 3. 1994 a že ústavní stížnost byla podána

na poště dne 17. 6. 1994, je nutno konstatovat, že ústavní

stížnost byla podána po stanovené lhůtě šedesáti dnů ve smyslu

ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Z obsahu připojeného

spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 2 T 33/93, je patrno, že

zamítavé usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno

stěžovateli 25. 4. 1994. Stěžovatel tedy mohl vyhovět požadované

lhůtě šedesáti dnů, která uplynula dnem 15. 5. 1994. Svou ústavní

stížnost však uplatnil až 17. 6. 1994.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel tvrdí, že jeho stížnost

přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele, bylo třeba

posoudit tuto otázku z hlediska § 75 odst. 2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb. Pro posouzení této skutečnosti má význam obsah

vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994 a Okresního

státního zastupitelství v Kladně ze dne 15. 9. 1994.

V prvém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze

navrhuje sice zamítnutí ústavní stížnosti, ale současně v textu

uvádí, že v soudní praxi se vyskytují sporné otázky v souvislosti

s odměňováním obhájců ustanovených obviněným v trestním řízení

podle § 38 trestního řádu (ex offo) a že by bylo tudíž žádoucí,

novelizací vyhl. č. 270/1990 Sb., tyto otázky jednoznačně řešit.

V druhém vyjádření Okresní státní zástupce jako vedlejší účastník

přisvědčuje stěžovateli, že nikde není definováno, co je myšleno

účastí na jednání soudu a z citace § 205 tr. řádu dovozuje, že

hlavní líčení ve sporných dnech zahájena byla, i když byla bez

projednání věci odročena. Na základě toho dospívá k závěru, že by

nebylo spravedlivé, aby advokátem vynaložený čas nebyl nijak

uhrazen. Za správné pokládá, aby v těchto případech byla

advokátovi poskytována paušální náhrada promeškaného času, což

platná vyhláška neumožňuje. V závěru Okresní státní zástupce

souhlasí s ústavní stížností a navrhuje jí vyhovět.

Vzhledem k oběma uvedeným postojům přiklonil se soud

k názoru, že ústavní stížnost v daném případě svým významem

přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Obě vyjádření potvrzují, že

nejde o ojedinělý problém, ale o spornou záležitost, jež opakovaně

staví soudy do situace, v níž zjišťují nedokonalost dosavadního

řešení a potřebu novelizace vyhlášky č. 270/1990 Sb.

III.

Věcná argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že

napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní

práva, uvedená v čl. 9 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Po

posouzení této argumentace dospěl soud k názoru, že spojovat obsah

dané ústavní stížnosti s čl. 9 Listiny základních práv a svobod,

tedy s nucenými pracemi nebo službami, nelze.

Čl. 9 Listiny základních práv a svobod v odst. 2 písm. d)

stanoví výslovně, že jako "nucené práce" nesmí být kvalifikováno

jednání, které zákon ukládá "pro ochranu práv druhých". Instituce

právního zastoupení "ex offo" je nepochybně jednáním "pro ochranu

práv druhých" a současně jedním z prvků právního státu, který

vyjadřuje zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem

pro všechny, zájem, který je přednější, než osobní zájem advokáta

na převzetí či nepřevzetí daného případu. Proto stanoví Listina

základních práv a svobod v čl. 37 odst. 3 výslovně, že před soudem

"všichni účastníci jsou si v řízení rovni" a v odst. 2, že "každý

má právo na právní pomoc v řízení před soudy". Ostatně obdobným

omezením je podroben i výkon řady jiných povolání, např. lékařů.

Sama podstata výkonu advokacie také již předpokládá

eventuelní aplikaci ustanovení § 38 trestního řádu, tj. možnost

být ustanoven za obhájce ex offo ve věcech trestních. Každý, kdo

hodlá vykonávat advokacii, musí počítat i s touto její složkou

a nemůže ji pokládat za nucené práce či služby. Tvoří prostě

nedílnou součást výkonu advokacie.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve skutečnosti nikoli

v "nucené práci", ale v neposkytnutí odměny advokátovi, který byl

ex offo ustanoven a jemuž nebyla poskytnuta úhrada za jeho účast

na hlavních líčeních, jež byla odročena. V tomto případě jde tedy

mnohem spíše o rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobod

per analogiam, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou

odměnu za práci. Ještě zřetelněji však v tomto směru zavazují

Českou republiku mezinárodní smlouvy. Již předtím Všeobecná

deklarace lidských práv (1948) ve svém čl. 23 odst. 2 stanovila,

že každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejný plat za

stejnou práci. Podobně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech formuluje princip rovnosti před zákonem

a zákaz jakékoli diskriminace. Mezinárodní pakt o hospodářských,

sociálních a kulturních právech v čl. 7 hovoří o právu člověka na

stejnou odměnu za práci stejné hodnoty.

Ústavní soud je názoru, že je sice vázán návrhovým petitem

stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které

stěžovatel sám uvádí. Má proto za to, že může napadené rozhodnutí

posoudit též z hlediska rozporu se zásadou spravedlivé odměny za

vykonanou práci a se zákazem diskriminace ve smyslu výše uvedených

ustanovení mezinárodních smluv.

Z tohoto hlediska je třeba především posoudit, zda

interpretace § 16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb. je ve své

restriktivní formě adekvátní obsahu a smyslu ustanovení § 205

trestního řádu. Podle příslušného ustanovení vyhl. ve znění novel

náleží odměny za jednotlivé úkony právní pomoci mezi nimi i za

účast na jednání před soudem , nebo jiným orgánem, a to za každé

započaté dvě hodiny.

V ustanovení § 205 trestního řádu je uvedeno, že hlavní

líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude

projednávána, potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které

byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí

jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu

k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Jestliže se

některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení

přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je

nutno je odročit (odst. 2). Z hlediska této zákonné dikce bylo

v případech stěžovatelem napadených hlavní líčení zahájeno, i když

bylo bez jednání odročeno. Ve vyhlášce č. 270/1990 Sb. se v § 16

odst. 1 písm. d) právním úkonem míní účast na jednání před soudem,

aniž by bylo vysloveno, že tato účast musí být spojena

s bezprostředním aktivním vystupováním obhájce.

Tento závěr podporuje i předtisk Protokolu o hlavním líčení

s tímto textem: "Po zahájení hlavního líčení sdělením věci, která

bude projednávána zjistí předseda senátu, že z osob, které byly

k hlavnímu líčení předvolány nebo o hlavním líčení vyrozuměny, se

nedostavily:" Celkově lze proto dovodit, že za právní pomoc je

třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání

připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval

a jenž v každém stadiu jednání sleduje oprávněné zájmy svého

klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té

procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení

jednání (sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek

řádně obeslán, zda je doručení obsílky řádně vykázáno, atd.).

Soud je si vědom, že právní asistence v případě odročení

jednání je co do výkonu advokáta podstatně méně náročná, než účast

na probíhajícím jednání. Je třeba poznamenat, že dřívější vyhláška

č. 50/1965 Sb. v § 5 odst. 2 s těmito variantami počítala. Za

zastoupení při jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení

rozhodnutí náležela polovina odměny, za zastoupení při jednání,

které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen čtvrtina

odměny. Vyhláška č. 270/1990 Sb. však tuto diferenciaci neprovádí.

Po zvážení všech shora zmíněných okolností dospěl Ústavní

soud k závěru, že usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 15. 3.

1994, čj. 6 To 96/94-75, je v rozporu s čl. 28 Listiny základních

práv a svobod, s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, neboť znemožnilo poskytnutí

příslušné odměny za účast právního obhájce ex offo na jednání před

soudem. Vzhledem k těmto okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti

JUDr. I. P. proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3.

1994, čj. 6 To 96/94-75, vyhověl a dle ustanovení § 82 odst. 3

písm. a) zákona o Ústavnímsoudu napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru