Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 89/02Nález ÚS ze dne 21.05.2002Dovolání podané opožděně v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/26 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.89.02
Datum vyhlášení02.07.2002
Datum podání07.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 79 odst.2

99/1963 Sb., § 240 odst.3, § 5, § 157 odst.1, § 240 odst.1, § 240 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002

N 60/26 SbNU 135

Dovolání podané opožděně v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelky V. C., proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 18 Co 88/2001, a proti

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo

2167/2001, takto:

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo

2167/2002, se zrušuje.

II. Zbývající část ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 12 C 301/97, rozhodl

Okresní soud v Karlových Varech ve věci stěžovatelky (žalobkyně)

proti žalovanému P. P. o vyklizení blíže specifikovaného pozemku

tak, že se žaloba zamítá.

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem tento

rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky

proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl.

Důvodem tohoto odmítnutí byla skutečnost, že dovolání mělo

být podáno do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího

soudu (§ 249 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 30/2000 Sb.), leč podáno bylo opožděně, jelikož

rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 9. 2001

a dovolání bylo podáno u pošty až dne 31. 10. 2001.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský

soud v Plzni ji ve shora označeném rozsudku nesprávně poučil,

neboť v něm uvedl, že lhůta pro podání dovolání je dvouměsíční.

Toto poučení prý sice může být v rozporu se zákonem, nicméně "toto

pochybení krajského soudu nemůže být vykládáno v její neprospěch".

V postupu obecných soudů proto stěžovatelka spatřuje porušení

svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Protože prý vedlejší účastník P.

P. podal návrh na výkon citovaných pravomocných rozhodnutí

a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2001, č.j.

22 E 572/2001-7 (které stěžovatelka napadla odvoláním), byl

nařízen výkon rozhodnutí, žádá stěžovatelka, aby Ústavní soud

"svým výrokem pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této

ústavní stížnosti rozhodnuto".

Stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

III.

Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, konstatoval, že

nic nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší

soud ČR a Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník řízení - P. P.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud

účastníky nesprávně poučil o možnosti podat dovolání v nové

(dvouměsíční) lhůtě. Možnost nápravy proto údajně lze hledat

toliko v analogickém použití § 204 odst. 2 věty druhé o.s.ř. ve

znění před novelou, nicméně analogie v procesním právu je

nežádoucí. V dané věci prý nelze újmu, která vznikla stěžovatelce,

reparovat v dovolacím řízení, nýbrž toliko v řízení před Ústavním

soudem, případně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu

za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že vzhledem

k nejasnostem ohledně přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.

týkajících se lhůt k podání dovolání, ponechává rozhodnutí na

úvaze Ústavního soudu a sděluje, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

P. P. zdůrazňuje, že stěžovatelka byla po celou dobu soudního

řízení zastoupena advokátem, takže si musela být vědoma svých

procesních práv a povinností, a to i navzdory nesprávnému poučení

krajským soudem. Přijetí opožděného dovolání Nejvyšším soudem by

prý znamenalo porušení principu právní jistoty ve vztahu

k druhému účastníku sporného řízení. Proto vedlejší účastník

navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

IV.

Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle

čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní

moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy

obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu

zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím

nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních

kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního

práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud dále - s odkazem na svoji konstantní judikaturu

- uvádí, že hodnocení ústavnosti napadeného zásahu orgánu veřejné

moci (tedy důvodnosti ústavní stížnosti) se skládá ze tří

komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu,

z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho

aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných

procesních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní

soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). Přitom je

zřejmé, že Ústavní soud v prvé řadě hodnotí respektování ústavně

garantovaných procesních práv před ústavností aplikace práv

hmotných. Ústavní stížnost totiž představuje toliko subsidiární

prostředek k ochraně práv stěžovatele; Ústavní soud - který je

veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných

orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování

- při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv

stěžovatele napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím

vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již

konformního s ústavními maximy.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstata

argumentace stěžovatelky brojí proti chybnému poučení o lhůtě

k podání dovolání, obsaženému v napadeném rozsudku krajského

soudu. Ústavní stížnost tedy nezpochybňuje ústavnost aplikovaných

ustanovení jednoduchého práva ani nesměřuje proti aplikaci

předpisů hmotného práva. Za těchto okolností ani Ústavní soud sám

neshledal důvod zabývat se podanou stížností z jiného hlediska než

právě z hlediska dodržení ústavně zaručených procesních práv

stěžovatelky.

V tomto směru Ústavní soud především uvádí, že poučovací

povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních

předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především

v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány)

a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že

mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl.

2 odst. 3 Ústavy ČR). Jedním ze základních principů jejich

činnosti je proto i její předvídatelnost, neboť je zřejmé, že

účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od

obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá

i z okolností konkrétního soudního řízení.

Podle ustanovení § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům

poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost

poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí

soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.,

které se subsidiárně použije též pro řízení u odvolacího soudu (§

211 o.s.ř.). Jestliže tedy v daném případě krajský soud účastníky

řízení v napadeném rozsudku - podle názoru Nejvyššího soudu chybně

- poučil o možnosti "podat dovolání do dvou měsíců od doručení

rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím

Okresního soudu v Karlových Varech" a jestliže tak stěžovatelka

v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že dovolání

podala (v souladu s chybným poučením) opožděně. Přijetí opačného

názoru by totiž ve svých důsledcích představovala denegatio

iustitiae a tedy porušení ústavně zaručeného základního práva

stěžovatelky na spravedlivý proces. Nemůže proto obstát ani

námitka vedlejšího účastníka, že přijetí opožděného dovolání

Nejvyšším soudem by znamenalo porušení principu právní jistoty ve

vztahu k němu. Je totiž zřejmé, že - jak ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti správně uvádí Krajský soud v Plzni - v soudní

praxi docházelo ke značně rozdílným způsobům interpretace

ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ohledně dovolacích lhůt; porušení

principu právní jistoty tedy nastalo především tím, že dovolací

soud odmítl podané dovolání pro opožděnost, byť zmeškání lhůty

nastalo v prvé řadě chybným poučením odvolacího soudu, nikoliv

případným přijetím opožděného dovolání. V této souvislosti je

totiž nutno vidět, že úkolem i obecných soudů je ochrana

základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR) a že proto doslovné

lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných

úkonů - k němuž došlo v této konkrétní souzené věci - nesmí ve

svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy i k vytváření

neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům.

Při této úvaze nemohl Ústavní soud odhlédnout ani od

skutečnosti, že po novele o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000

Sb., je již v zákoně výslovně zakotveno, že "lhůta je zachována

také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční

lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu

o dovolání" (§ 240 odst. 3). Je tedy zřejmé, že legislatviní trend

očividně směřuje k posílení ústavního práva účastníků řízení na

spravedlivý proces, pokud jde o důsledky poučovací povinnosti

obecných soudů.

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že

napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1

Listiny a proto je jako protiústavní zrušil. Tím Nejvyššímu soudu

vytvořil procesní prostor pro nové rozhodnutí, v němž se bude moci

opětovně zabývat podaným dovoláním, a v němž může být reparována

újma vzniklá stěžovatelce, jak ostatně ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti sám Nejvyšší soud uvedl.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud pro

úplnost uvádí, že tato námitka není důvodná, jelikož zmíněný

článek nepředstavuje subjektivně veřejné základní právo, kterého

by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, nýbrž - již

z důvodu jeho systematického začlenění - "pouze" organizační

princip činnosti soudů.

V.

Ústavní soud se dále zabýval (blíže neodůvodněným) návrhem na

zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.

V tomto směru konstatuje - jak uvedl již výše - že jedním ze

základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku

ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její

subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat

pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním

vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva

poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní

stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž

vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných

soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu

čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů

veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že

v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv

nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své

činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti

ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně

v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti

v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

V daném případě však Ústavní soud konstatuje, že derogací

napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz sub IV.) vytvořil

Ústavní soud - jak již uvedl -procesní prostor pro nové rozhodnutí

Nejvyššího soudu o podaném dovolání, které v souzené věci

stěžovatelka podala z důvodu údajného nesprávného posouzení věci.

Protože Ústavní soud přirozeně nemůže jakkoliv předjímat

výsledek dovolacího řízení, je zjevné, že posouzení existence

tohoto dovolacího důvodu - a tedy přípustnost dovolání - je

v daném případě závislá toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Řízení před obecnými soudy tedy běží dále. Za tohoto stavu lze

usuzovat, že stěžovatelka - objektivně vzato - dosud nevyčerpala

všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva

poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Proto Ústavní soud konstatuje, že ta část ústavní stížnosti,

která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni,

je návrhem nepřípustným. Z toho důvodu ji v tomto rozsahu odmítl

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

VI.

K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud "svým výrokem

pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této ústavní

stížnosti rozhodnuto", je nutno uvést, že možnost odkladu

vykonatelnosti upravuje ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu. Základní podmínkou postupu podle tohoto ustanovení však je

skutečnost, že se jedná o odklad vykonatelnosti rozhodnutí,

napadeného ústavní stížností. Tato podmínka však v souzené věci

zjevně splněna není, neboť ústavní stížnost brojí proti citovaným

rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, leč

rozhodnutí, "pozdržení" jehož výkonu se stěžovatelka domáhá, je

rozhodnutím jiným (usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18.

10. 2001, č.j. 22 E 572/2001-7), jež představuje formálně

samostatné rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatelka uvedené

rozhodnutí ústavní stížností nenapadla, zjevně není oprávněna

k podání návrhu na odklad jeho vykonatelnosti.

Proto Ústavní soud tuto část návrhu odmítl, neboť jej podala

osoba zjevně neoprávněná § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním

soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru