Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 889/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pozemek
Vydržení
Dobrá víra
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.889.07.1
Datum podání06.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 123, § 134, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.c, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 889/07 ze dne 24. 2. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 4. 2005, č.j. 5 C 452/2003-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006, č.j. 25 Co 507/2005-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 3107/2006-178, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětem sporu je určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 2910/27 a pozemku parc. č. 2910/28 v k.ú. Zbraslav (dále jen "předmětné pozemky"), v době podání žaloby vedeným jako duplicitní vlastnictví stěžovatele a M. K., J. K. a J. Š. (dále také "žalovaní" nebo "vedlejší účastníci"). Stěžovatel poukazuje zejména na to, že obecné soudy nedostatečně posoudily otázku přechodu předmětných nemovitostí na stát v rozhodném období dle zákona č. 229/1991 Sb., tedy že dostatečně nezohlednily restituční předpisy. Přechod nemovitostí na stát byl vedlejším účastníkům a jejich právním předchůdcům znám, což vyplývá z toho, že v opačném případě by realizovali svá vlastnická práva a současně by zpochybnili práva státu a následně i navrhovatele. Nic takového se však nestalo. Stěžovatel poukazuje na to, že ve světle současné judikatury se vedlejší účastníci nemohou dovolávat vlastnických práv, v této souvislosti odkazuje na judikaturu týkající se přechodu vlastnického práva na stát bez právního důvodu (rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dále stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, publikované pod č. 477/2005 Sb. a nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp.zn. II ÚS 528/02). Skutečnost, že s největší pravděpodobností byly vedeny dva listy vlastnictví, dle stěžovatele není rozhodující, stejně tak jako skutečnost, že došlo k projednání dědictví ve prospěch vedlejších účastníků, když navíc předmětem dědictví byla původní pozemková parcela p.č. 80 (PK), a nikoli jednotlivé pozemky, které z této parcely vznikly. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nezohlednily skutečnost, že předmětné pozemky jsou vedeny jako duplicitní vlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků a zamítnutí žaloby duplicitu nevyřeší. Nesprávně byla konečně posouzena skutečnost, že předmětné pozemky nebyly odděleny pouze z pozemku parc.č. 80(PK), ale i z jiných pozemků. Podle stěžovatele není správný závěr odvolacího soudu, že tato námitka je nepřípadná, když předmět řízení vymezuje žalobce a je jeho záležitostí, koho označí jako žalovaného v řízení a jak vymezí předmět řízení. Pasivně legitimováni jsou u předmětných pozemků jako celku vedlejší účastníci, neboť jsou jako duplicitní vlastníci těchto pozemků vedeni v katastru nemovitostí. Stěžovatel nemá proto důvod žalovat i jiné subjekty (jak měl za to odvolací soud), tedy např. původní vlastníky pozemků parc. č. 79 a parc. č. 82 (podle zápisů v pozemkové knize) či jejich právní nástupce, když tito jednak vlastnické právo žalobce nezpochybnili a jednak nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Podle názoru dovolatele "je tu duplicita co do částí těchto pozemků ve prospěch žalovaných neodůvodnitelná a mělo být soudem rozhodnuto ve prospěch žalobce alespoň co do těchto částí pozemků. Stěžovatel dále namítal, že v daném případě byly splněny i podmínky vydržení uvedené v ustanovení § 134 občanského zákoníku, neboť stěžovatel jako oprávněný držitel spolu se svými právními předchůdci (a to zejména s národním podnikem Léčivé rostliny), jako oprávněnými držiteli, měl předmětné pozemky v oprávněné držbě po dobu delší než 10 roků (držba pozemku tu souvisí s držbou obytných domů na pozemcích postavených, neboť stěžovatel i jeho právní předchůdci vykonávali všechna vlastnická práva s nemovitostmi spojená) a jeho dobrá víra byla narušena až přípisem Katastrálního úřadu Praha - město v souvislosti s prodejem nemovitostí žalovanými, nestalo se tak už dnem kdy bylo zapsáno vlastnictví žalovaných pod položkou výkazu změn č. 64/1903, neboť duplicitní zápis na listu vlastnictví č. 244 pro katastrální území Zbraslav (tj. zápis vlastnictví České republiky) se neobjevil a duplicitní zápis ohledně žalovaných byl proveden až později. Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv a svobod, a to konkrétně k zásahu do práv a svobod zaručených čl. 96, 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. ledna 2008 stěžovatel dále konkretizuje své námitky, když poukazuje na to, že předmětné nemovitosti zcela nesporně přešly do vlastnictví státu bez ohledu na to, zda se tak stalo na základě právního důvodu či bez právního důvodu. Současně stěžovatel na podporu svých tvrzení poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. 53 Co 137/2007 - 122, který na rozdíl od senátu, který rozhodoval ve druhém stupni v nyní projednávané věci, rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že se měl soud prvního stupně zabývat otázkou, zda na režim sporného pozemku dopadají restituční předpisy zvláštní ve vztahu k předpisům obecným. Podle stěžovatele tím, že Městský soud v Praze v ústavní stížnosti napadeném rozsudku uvedl, že "dobrá víra pak nemůže v žádném případě být založena tím, že stát převezme pozemek bez právního důvodu, neboť pojmově takovéto jednání dobrou víru vylučuje", uznal, že pozemky přešly na stát bez právního důvodu. Dále stěžovatel již jen opakuje skutečnosti, které uváděl v ústavní stížnosti.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

Podle vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2007 není ústavní stížnost opodstatněná, neboť obsahuje pouze námitky vyjadřující nespokojenost s výsledky dosavadního řízení, které byly v rozhodnutí dovolacího soudu analyzovány.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření jen odkázal na svůj právní názor obsažený v odůvodnění svého napadeného rozsudku, na kterém nadále setrvává.

Obvodní soud pro Prahu ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkazuje na obsah spisu sp. zn. 5 C 452/2003 a rozhodnutí v něm obsažená.

Vzhledem k tomu, že z těchto vyjádření nevyplývají žádné nové stěžovateli neznámé skutečnosti, nepřistoupil Ústavní soud k jejich zaslání stěžovateli k replice.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 452/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.4.2005, čj. 5 C 452/2003-125, byla zamítnuta žaloba stěžovatele ze dne 18.11.2003 o určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 2910/27 (zastavěné plochy o výměře 168 m2) v katastrálním území Zbraslav, obec Praha, a pozemku parc. č. 2910/28 (zastavěné plochy o výměře 203 m2) v katastrálním území Zbraslav, zapsaných na listu vlastnictví č. 2065 u Katastrálního úřadu Praha - město. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 12.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.2.2006, sp. zn. 25 Co 507/2005, rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 14.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně založil své rozhodnutí na správném zjištění skutkového stavu a na tomto základě posoudil dobře projednávanou právní věc i po právní stránce. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolací soud neshledal u dovolání stěžovatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, jmenovitě s ustanoveními občanského zákoníku o vlastnickém právu (§ 123 - § 126 o.z.), o nabývání vlastnictví (§ 132 - § 132 - § 135c o.z.) a o držbě (§ 129 - § 131 i § 872 odst. 6 o.z.). Stejně tak dovolací soud nepřisvědčil tomu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23.2.2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, proto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu usnesením ze dne 11. 1. 207, č. j. 28 Cdo 3107/2006-178, jako nepřípustné odmítl.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je však zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelem napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů prvky libovůle či svévole. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, který stěžovatel nezpochybňuje, daný skutkový stav však shodně ve třech stupních zhodnotily odlišným způsobem, než s jakým se ztotožňuje stěžovatel, tato skutečnost však nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ohledně hodnocení důkazů, které stěžovatel považuje za nesprávné, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyjádřil své přesvědčení, že žalovaní "s ohledem na možnost i nutnost uplatnit restituční nároky se ve světle současné judikatury nemohou bez dalšího dovolávat svých vlastnických práv". Stěžovatel dále vytýkal obecným soudům, že nezohlednil skutečnost, že předmětné pozemky jsou vedeny jako duplicitní vlastnictví stěžovatele i žalovaných, takže zamítnutí žaloby by tuto duplicitu nevyřešilo.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. Podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 01.11.2005, sp. zn. Pl.ÚS-st 21/05, přitom zásadně platí, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V dané věci však nelze přehlédnout, že to nebyli vedlejší účastníci, kteří vyvolali spor o určení vlastnického práva k dotčeným pozemkům, nýbrž takovou žalobu podal dne 18. 11. 2003 stěžovatel. Bylo tedy na stěžovateli, aby v řízení vedeném před Obecným soudem pro Prahu 5, případně v řízení odvolacím, prokázal pro soudy přesvědčivým způsobem, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.2.2006, sp.zn. 25 Co 507/2005, ve kterém se uvádí, že "žalobce však v průběhu řízení před soudy obou stupňů nedoložil ani to, jakým způsobem tu mělo přejít na stát vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení. Pokud se žalobce odvolával na pozemkovou reformu z roku 1948, bylo toto jeho tvrzení v řízení vyvráceno. I k posouzení otázky vydržení vlastnictví, na něž poukazoval žalobce, přicházelo by tu v úvahu posouzení této otázky tehdy, pokud by existoval právní důvod, na základě něhož by žalobce založil svou dobrou víru, že pozemek jako oprávněný držitel užívá; podle názoru odvolacího soudu však dobrá víra nemůže být založena tím, že stát převezme pozemek bez právního důvodu, neboť pojmově takové jednání dobrou víru vylučuje; žalobce nikdy nespecifikoval dobu, kdy byl držitelem v dobré víře, aby bylo možné posoudit, zda případná desetiletá doba držení nemovitosti tu je splněna. Naproti tomu žalovaní prokázali nabytí vlastnického práva svými předchůdci, po nichž pak dědili; není tu rozhodné, zda žalovaní také museli sporné pozemky užívat a brát z nich užitky, protože takové chování je ve smyslu ustanovení § 123 občanského zákoníku právem vlastníka, ale nikoli jeho povinností; nerealizováním práv vlastníka tu nemůže dojít k zániku vlastnického práva k nemovitostem. Žalobce k doložení svého vlastnického práva předložil listinný důkaz, který však obsahoval jen vyjádření Státního oblastního ústavu v Praze na otázku vlastnictví žalobce." Pokud tedy stěžovatel neunesl v soudním řízení své důkazní břemeno, nemůže se nyní domáhat zrušení rozsudků obecných soudů z toho důvodu, že by snad vedlejší účastníci, jež jsou zapsáni v katastru nemovitostí (byť duplicitně) jako vlastníci předmětných nemovitostí, neměli možnost se v současné době domáhat se svých vlastnických práv, když tak neučinili již dříve v rámci restitučních předpisů. Ostatně tento názor popírá již samu podstatu vlastnického práva, které je nezadatelným, nezcizitelným, nepromlčitelným a nezrušitelným základním lidským právem.

V tomto směru rozhodl o věci i dovolací soud, který nejen, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel, uvedl "pouze přehled jednotlivých právních předpisů", nýbrž současně konstatoval, že se odvolací soud ve svém rozsudku se svými právními závěry, vyjádřenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nedostal do rozporu s obsahem a slovním zněním uvedených ustanovení právních předpisů, neboť si je vyložil ve shodě s citovanými publikovanými výkladovými závěry. Dle odvolacího soudu nebylo možné pokládat přesvědčivě za vyvrácené námitkami stěžovatele závěry odvolacího soudu o tom, že v tomto řízení o určení vlastnictví žalujícího města "důkazní břemeno tu bylo výlučně na žalobci", i o tom, že "žalobce neuvedl a nedoložil, jakým způsobem tu na stát přešlo vlastnictví, jež pak mělo ze státu přejít na žalující obec", a že "je nerozhodné, zda stát nabyl vlastnictví z nějakého právního důvodu či bez právního důvodu" a že dobrá víra nemohla být založena tím, že stát převzal pozemky třeba i bez právního důvodu". Dovolací soud tedy rozhodl, že obecné soudy nepochybily, pokud posoudily projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a podle ustanovení § 123 občanského zákoníku, jakož i podle ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Takovému závěru nemá Ústavní soud z výše uvedených důvodů z ústavněprávního hlediska co vytknout.

Stěžovatel dále namítal, že byla nesprávně posouzena skutečnost, že pozemky parc. č. 2910/17 a parc. č. 2910/18 v katastrálním území Zbraslav nebyly odděleny pouze z pozemku parc. č. 80 (podle pozemkové knihy), ale pozemky byly odděleny i z jiných pozemků. V odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.2.2006, sp. zn. 25 Co 507/2005, se v této souvislosti uvádí následující: "zcela nepřípadná je pak námitka žalobce, že předmětné pozemky, k nimž uplatňoval své vlastnické právo, zasahují nejen do pozemku, k němuž je duplicitně evidováno vlastnictví žalovaných, ale i do dalších pozemků, a to č. 82 a 79. ... Pokud se tedy žalobce domnívá, že mu vlastnictví k části sporných pozemků svědčí proti jiným žalovaným, musí svůj nárok uplatnit jiným způsobem." K tomu Ústavní soud konstatuje, že je možno přisvědčit stěžovateli v tom, že sice nemá důvod žalovat jiné subjekty, než ty, kterým svědčí k rozhodným pozemkům duplicitní zápis vlastnictví, to však nemění nic na skutečnosti, že bylo na stěžovateli, aby ohledně pozemků, tak jak je vymezil předmětem žaloby (ať již je k nim zapsané duplicitní vlastnictví vedlejších účastníků důvodné či nikoliv), prokázal, že je jejich vlastníkem, což se v dané věci nestalo.

Obecné soudy se vypořádaly také s námitkou vydržení, kdy stěžovatel měl zato, že v daném případě byly splněny i podmínky vydržení uvedené v ustanovení § 134 občanského zákoníku, neboť stěžovatel jako oprávněný držitel spolu se svými právními předchůdci jako oprávněnými držiteli, měl předmětné pozemky v oprávněné držbě po dobu delší než 10 roků. Odvolací soud k této námitce stěžovatele uvedl, že "k posouzení otázky vydržení vlastnictví, na něž poukazoval žalobce, přicházelo by tu v úvahu posouzení této otázky tehdy, pokud by existoval právní důvod, na základě něhož by žalobce založil svou dobrou víru, že pozemek jako oprávněný držitel užívá; podle názoru odvolacího soudu však dobrá víra nemůže být založena tím, že stát převezme pozemek bez právního důvodu, neboť pojmově takové jednání dobrou víru vylučuje; žalobce nikdy nespecifikoval dobu, kdy byl držitelem v dobré víře, aby bylo možné posoudit, zda případná desetiletá doba držení nemovitosti tu je splněna". Dovolací soud pokládal takové závěry odvolacího soudu za jsoucí v souladu s hmotným právem a dále uvedl, že dobrá víra je přesvědčení nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc, jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování, a poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podložené konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení důvodné. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní důvody, pro které s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí, pouze opětovně opakuje své argumenty o nabytí vlastnického práva vydržením. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu než opětovaně poukázat na skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům až již vydržením, či jiným způsobem přesvědčivě neprokázal a Ústavní soud tak nemá důvod výše citované závěry obecných soudů považovat za vybočující z mezí ústavnosti.

Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. 53 Co 137/2007 - 122, který rozhodl ve druhém stupni odlišně od senátu, který rozhodoval v nyní projednávané věci, zde Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil (usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2009

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru