Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 887/15 #1Nález ÚS ze dne 15.12.2015Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu stran odlišného posouzení nároku na náhradu nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
Náklady řízení
Poškozený
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 213/79 SbNU 433
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.887.15.1
Datum vyhlášení13.01.2016
Datum podání25.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

440/2001 Sb., § 7 odst.3

99/1963 Sb., § 142, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na spravedlivý proces dochází také tehdy, pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a úkony účastníků a s obsahem příslušného soudního spisu, a to navíc bez jakéhokoli odůvodnění svého postupu.

Nejvyšší soud porušuje právo na spravedlivý proces, nevypořádá-li relevantní dovolací námitky, brojící proti výroku o nákladech nalézacího řízení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 15. 12. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Kamily Jarošové usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4853/2014-106 ze dne 20. 1. 2015 a III. výrok rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 121/2014-75 ze dne 28. 4. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala po pojišťovně náhrady škody vzniklé v souvislosti s dopravní nehodou. Částky požadovala z titulu snížení společenského uplatnění a náhrady nákladů na právní zastoupení při vymáhání náhrady škody. Nalézací soud žalobě plně vyhověl, na to městský soud k odvolání žalované původní rozsudek změnil a mj. na nákladech nalézacího řízení přiznal částku nižší. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, přičemž se k otázce nákladů řízení vůbec nevyjádřil a věnoval se pouze meritu věci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že změna právního názoru soudu nepředstavuje sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces; to však jen za předpokladu, je-li tato změna dostatečně odůvodněna a soud i při novém rozhodování dodrží všechny standardy spravedlivého procesu.

S odkazem na svou dřívější judikaturu Ústavní soud konstatoval, že městský soud – i kdyby se chtěl odchýlit od rozhodnutí obvodního soudu o náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení před ním a zpochybnit stěžovatelčino vyčíslení požadovaných nákladů tohoto řízení – účastníkům řízení, zejména pak stěžovatelce, nevytvořil žádný prostor k tomu, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit relevantní námitky a argumenty s cílem ovlivnit rozhodnutí městského soudu. Nadto vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení bylo žalovanou v odvolání napadeno toliko odvozeně, bez bližší argumentace, a tato otázka nebyla nijak dotčena ani při ústním jednání před odvolacím soudem, nemohla stěžovatelka jakkoli předvídat natolik odchylné rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu byla dále založena tím, že ke stanovení náhrady nákladů aplikoval odlišné stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, aniž by toto odchýlení se od rozhodnutí obvodního soudu o náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení nějak osvětlil či vůbec v odůvodnění svého rozsudku k otázce nákladů řízení před oběma soudy uvedl, podle jakých konkrétních ustanovení advokátního tarifu postupoval.

Nejvyšší soud následně dle Ústavního soudu také pochybil, když se předmětnou dovolací námitkou vůbec nezabýval a ve svém rozhodnutí ji nijak nevypořádal. Skutečnost, že stěžovatelčino dovolání směřovalo výslovně i proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu, tak Nejvyšší soud zcela pominul, nevěnoval se ani posouzení přípustnosti dovolání v tomto rozsahu. Tím Nejvyšší soud rovněž porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nedostál své ústavní povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit, včetně vypořádání všech relevantních námitek a argumentů účastníků řízení.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015

N 213/79 SbNU 433

Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu stran odlišného posouzení nároku na náhradu nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupené Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou, se sídlem Hradiska 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 4853/2014-103 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 55 Co 121/2014-75, které byly vydány v řízení o náhradu škody vzniklé stěžovatelce coby žalobkyni v souvislosti s dopravní nehodou proti žalované pojišťovně, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 4853/2014-103 a výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 55 Co 121/2014-75 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 4853/2014-103 a výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 55 Co 121/2014-75 se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované pojišťovně domáhala zaplacení částky 465 840 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, která stěžovatelce byla způsobena v souvislosti s dopravní nehodou; z toho částku 450 000 Kč stěžovatelka požadovala z titulu ztížení společenského uplatnění a částku 15 840 Kč z titulu náhrady nákladů na právní zastoupení při vymáhání náhrady škody. Městský soud jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě plně vyhověno; ve věci samé jej výrokem I potvrdil jen co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 135 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl; dále jej výroky II a III změnil také ve výrocích o nákladech řízení, přičemž mimo jiné stěžovatelce přiznal nižší náhradu nákladů nalézacího řízení. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na ochranu zdraví dle čl. 36 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci samé zdůrazňuje, jak ji přetrvávající následky jejích zranění omezují a působí jí další újmu, a ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně, který u ní za přiměřenou náhradu ztížení společenského uplatnění považoval částku 450 000 Kč. Stěžovatelka též odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499), podle něhož mimo jiné má mezi přiznanou výší náhrady za ztížení společenského uplatnění a způsobenou škodou existovat vztah přiměřenosti. Podle ní je však částka 135 000 Kč, již jí přiznal městský soud, vzhledem ke škodě způsobené na jejím zdraví nepřiměřená. Stěžovatelka též upozorňuje, že obecné soudy by při rozhodování o výši náhrady škody za ztížení společenského uplatnění měly přihlížet i k tomu, zda výše určeného odškodnění odpovídá cenovým poměrům a životní úrovni ve společnosti (s ohledem na nárůst cen, průměrné mzdy atd.). Dále stěžovatelka městskému i Nejvyššímu soudu vytýká, že jí nebyly přiznány účelně vynaložené náklady za právní zastoupení, které vynaložila při mimosoudním uplatňování nároku na náhradu škody u žalované, konkrétně v trestním řízení vedeném s řidičem, který škodu stěžovatelce způsobil. Konečně stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím městského soudu v nákladovém výroku, kterým jí byla snížena výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to tak, že odvolacím soudem byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení pouze za čtyři úkony právní služby, a nikoli za osm úkonů právní služby, jak učinil soud prvního stupně. Městský soud zcela opominul některé učiněné úkony právní zástupkyně stěžovatelky - účast u ústního jednání soudu, vyjádření ve věci a dvě porady s klientem přesahující jednu hodinu. To stěžovatelka považuje za projev svévole.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci řízení. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Připomenul, že předmětem řízení byl pouze nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoli náhrada za bolest či jiné nároky, které mohou být založeny odpovědností za způsobenou újmu na zdraví. Uvedl, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu respektuje požadavek proporcionality při posuzování nároků na náhradu za ztížení společenského uplatnění, vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Městský soud ve stěžovatelčině případě pak podle Nejvyššího soudu rozhodl v souladu s touto rozhodovací praxí. Již při bodovém ohodnocení újmy na zdraví, kterou stěžovatelka utrpěla, došlo vzhledem ke zvlášť těžkým následkům k navýšení o 50 %; podle městského soudu pak přiměřené odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve stěžovatelčině případě činilo celkem 2,5násobek jeho základní výše. Stěžovatelkou uváděné okolnosti nebyly ani podle Nejvyššího soudu dostatečné ke zvýšení odškodnění o další násobky základní výměry. Dále Nejvyšší soud zopakoval, že výrokem rozsudku městského soudu o náhradě za právní zastoupení se v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť v tomto ohledu nebylo dovolání přípustné s ohledem na výši peněžitého plnění.

4. Podle Městského soudu v Praze ústavní stížnost postrádá ústavní přesah, neboť se jedná především o polemiku s jeho závěry, jelikož stěžovatelka požadovala přiznání vyššího odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Městský soud však své závěry řádně odůvodnil, přičemž se ve svém rozhodnutí snažil o dosažení proporcionality nejen ve vztahu k samotné stěžovatelce, ale i ve vztahu k jiným poškozeným v obdobných případech. Odůvodněny byly rovněž nákladové výroky jeho napadeného rozhodnutí.

5. Popsaná vyjádření účastníků řízení byla stěžovatelce zaslána k případné replice, kterou však stěžovatelka neučinila. Ústavní soud žádal o vyjádření též pojišťovnu, která se jako žalovaná účastnila řízení před obecnými soudy, ta se však svého postavení vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem vzdala.

6. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 150/2012. Z něj vyplynulo, že návrhem ze dne 1. 8. 2012 se stěžovatelka domáhala po žalované pojišťovně náhrady škody, jež jí vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, a to částky 450 000 Kč coby náhrady za ztížení společenského uplatnění (pětinásobek částky 90 000 Kč stanovené znalcem) a částky 15 840 Kč coby náhrady účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení stěžovatelky při uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 č. j. 27 C 150/2012-27 žalobě vyhověl a výrokem I žalovanou zavázal zaplatit stěžovatelce částku 450 000 Kč a 15 840 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl výrokem II o povinnosti žalované zaplatit státu částku soudního poplatku za řízení [dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a výrokem III určil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 110 154 Kč. Obvodní soud ve věci samé shledal v žalobě požadované částky na náhradu škody přiměřené a oprávněné. Při rozhodování o nákladech řízení pak stěžovatelce podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, včetně odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů za osm úkonů právní služby (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci, dvakrát účast u ústního jednání soudu, dvě porady s klientem přesahující jednu hodinu). Ve spise jsou mimo jiné založeny replika stěžovatelky k vyjádření žalované ze dne 15. 10. 2013; dvě listiny s podpisem stěžovatelky dokládající poradu s její právní zástupkyní trvající déle než jednu hodinu dne 11. 11. 2013 a dne 10. 7. 2012; protokoly o jednání soudu, jehož se účastnila právní zástupkyně stěžovatelky, dne 7. 11. 2013 a dne 17. 12. 2013; vyčíslení nákladů řízení ze strany stěžovatelky (její právní zástupkyně) ze dne 18. 12. 2013, zahrnující odměnu za právní zastoupení a náhradu hotových výdajů za osm úkonů právní pomoci, přičemž je zde také uvedeno, že právní zástupkyně stěžovatelky není plátkyní DPH; a ke spisu je přiložena i předžalobní upomínka stěžovatelky adresovaná žalované ze dne 12. 7. 2012. Celková částka hrazených nákladů řízení, určená obvodním soudem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v tehdy platném znění, sestávala z odměny advokátky dohromady ve výši 81 440 Kč (8 x 10 180 Kč), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 400 Kč (8 x 300 Kč), cestovného ve výši 5 196 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 2 000 Kč a dále 21% DPH z odměny ve výši 19 118 Kč.

7. Rozsudek obvodního soudu žalovaná napadla odvoláním, v němž nesouhlasila zejména se závěry obvodního soudu ve věci samé a odvozeně, bez bližší argumentace, brojila i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 č. j. 55 Co 121/2014-75 výrokem I rozsudek obvodního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil co do částky 135 000 Kč a ve zbývající části (tj. co do částky 315 000 Kč a částky 15 840 Kč) jej změnil tak, že se žaloba zamítá; výrokem II rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení - soudního poplatku vůči státu částečně změnil a částečně potvrdil; a výrokem III stanovil povinnost žalované nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů celkem ve výši 53 194 Kč. Městský soud hodnotil zapojení stěžovatelky do života před dopravní nehodou i vůbec zdravotní následky nehody pro stěžovatelku, přičemž též porovnával její případ s případy jiných poškozených, které jsou nejblíže srovnatelné. Dospěl k závěru, že přiměřená výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve vztahu ke způsobené škodě v daném případě činí 2,5násobek základní výměry ztížení společenského uplatnění, jež byla znalkyní vyčíslena na 90 000 Kč, tj. celkem 225 000 Kč. Uvedená základní výměra přitom již stěžovatelce byla vyplacena, zbývá tedy uhradit další 1,5násobek dané částky, tj. 135 000 Kč. Naopak stěžovatelkou požadovaný další 5násobek základní výměry ztížení společenského uplatnění již podle městského soudu přiměřený nebyl, jelikož přesahoval násobky poskytnuté osobám s výrazně těžšími celkovými následky. Stěžovatelkou dále požadovanou částku náhrady nákladů vymáhání škody pak městský soud nepovažoval z hlediska zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), za účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením a dodal, že všechny ostatní stěžovatelkou uplatněné náklady spojené s vymáháním jejího nároku v souvislosti se škodou na jejím zdraví (ve výši 23 760 Kč) již žalovaná uhradila. O náhradě nákladů řízení potom městský soud rozhodl dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Za řízení před obvodním soudem byla stěžovatelce přiznána náhrada za "4 úkony právní pomoci (za předžalobní výzvu, převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u 2 jednání soudu)", přičemž výše náhrady za jeden úkon činila 7 100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč za jeden úkon, a dále náhrada cestovních nákladů a za ztrátu času, celkem ve výši 36 796 Kč. Za řízení před městským soudem pak byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů celkem ve výši 18 398 Kč. Od těchto částek byly posléze odečteny náklady žalované za uhrazený soudní poplatek 2 x 1 000 Kč před obvodním soudem a před městským soudem v souvislosti s neúspěšně vymáhaným požadavkem na úhradu nákladů za právní zastoupení ve výši 15 840 Kč, neboť v tomto rozsahu byla žalovaná zcela procesně úspěšná.

8. Popsaný rozsudek městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, v němž brojila proti závěrům městského soudu jak co do přiměřené výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, tak co do nepřiznání žalovaných nákladů na právní zastoupení a nesouhlasila ani s rozhodnutím městského soudu o nákladech řízení před obvodním soudem, jímž jí byla přiznána náhrada pouze za čtyři, nikoli za osm úkonů právní služby. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 4853/2014-103 dovolání odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí městského soudu shledal souladným se svou ustálenou rozhodovací praxí a zdůraznil, že již základní míra odškodnění za ztížení společenského uplatnění představuje sama o sobě náhradu za trvalé následky škody na zdraví mající nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti a k přiměřenému zvýšení tohoto odškodnění lze přistoupit jen za výjimečných okolností. Nepřípustným pak bylo shledáno i dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí městského soudu ohledně stěžovatelčina nároku na zaplacení částky 15 840 Kč s příslušenstvím. K otázce náhrady nákladů řízení před obvodním soudem se Nejvyšší soud ve svém usnesení nijak nevyjádřil.

9. Ústavní soud si dále vyžádal též spis Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 264/2010, který byl veden v trestním řízení proti obviněnému řidiči, který způsobil dopravní nehodu, při níž byla stěžovatelce způsobena škoda na zdraví. Z něj vyplynulo, že stěžovatelka byla již od začátku tohoto řízení zastoupena advokátkou a ještě před podáním obžaloby se jako poškozená dle § 43 odst. 3 trestního řádu připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a navrhla, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. V průběhu řízení před soudem pak stěžovatelka tuto škodu konkrétně vyčíslila celkovou částkou 126 712 Kč, zahrnující škodu na zdraví, ušlý zisk a léčebné výlohy. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011 č. j. 9 T 264/2010-173 bylo trestní stíhání obžalovaného podmíněně zastaveno.

II.

10. Ústavní stížnost je částečně důvodná.

11. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo napadeným usnesením Nejvyššího soudu a výrokem III napadeného rozsudku městského soudu ohledně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

13. Ústavní soud tak již ve svých dřívějších rozhodnutích mimo jiné konstatoval, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, jinak zpravidla dochází k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 852/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 62/73 SbNU 203)]. To platí i v případě, že se tak stane z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu, neboť výrok založený na věcně nesprávných argumentech zkrátka nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), nález sp. zn. III. ÚS 3214/13 ze dne 20. 8. 2015 (N 150/78 SbNU 301) a další judikatura v těchto nálezech citovaná].

14. Právě k takové situaci přitom došlo i v nyní projednávaném případě při rozhodování městského soudu o nákladech řízení. Zatímco totiž obvodní soud v nalézacím řízení stěžovatelce přiznal v rámci náhrady nákladů řízení odměnu advokátky a paušální náhradu hotových výdajů za osm úkonů právní služby, městský soud jako soud odvolací tak učinil pouze za čtyři úkony právní služby v rámci řízení nalézacího. Přitom všech osm úkonů právní služby učiněných v nalézacím řízení či jemu předcházejících - předžalobní výzva, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, dvě porady s klientem přesahující jednu hodinu, účast na dvou jednáních před soudem a vyjádření ve věci (replika k vyjádření žalované) - nebo doklady o nich jsou ve spisu obvodního soudu založeny či k němu přiloženy nebo z něj jinak vyplývají. Přesto však, jak je uvedeno výše, městský soud jako soud odvolací přiznal stěžovatelce v rámci náhrady nákladů nalézacího řízení odměnu advokátky a paušální náhradu hotových výdajů toliko za čtyři úkony právní služby. Je proto zřejmé, že jeho rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení neodpovídá obsahu příslušného spisového materiálu, průběhu řízení a úkonům stěžovatelky v něm, a to bez jakéhokoli bližšího osvětlení této skutečnosti. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je navíc vnitřně rozporné, neboť sice výslovně počítá se "čtyřmi" úkony právní služby, avšak hned vzápětí odkazuje na úkonů pět - "předžalobní výzvu, převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u 2 jednání soudu". Vzhledem k oběma právě uvedeným vadám Ústavní soud shledal, že tímto rozhodnutím městského soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Ústavní soud dále podotýká, že je samozřejmě možné, aby se soud odvolací při svém rozhodování nejen o věci samé, ale i o nákladech řízení odchýlil od předchozího názoru soudu nalézacího a okolnosti případu posoudil odlišně. Změna právního názoru soudu nepředstavuje sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces; to však jen za předpokladu, je-li tato změna dostatečně odůvodněna a soud i při novém rozhodování dodrží všechny standardy spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451) pak Ústavní soud konkrétně zdůraznil, že pokud "odvolací soud má na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí" (bod 12 citovaného nálezu).

16. V nyní projednávané věci však městský soud - i kdyby se snad chtěl odchýlit od rozhodnutí obvodního soudu o náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení před ním a zpochybnit stěžovatelčino vyčíslení požadovaných nákladů tohoto řízení - účastníkům řízení, zejména pak stěžovatelce, nevytvořil žádný prostor k tomu, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit relevantní námitky a argumenty s cílem ovlivnit rozhodnutí městského soudu. Nadto vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení bylo žalovanou v odvolání napadeno toliko odvozeně, bez bližší argumentace, a tato otázka nebyla nijak dotčena ani při ústním jednání před odvolacím soudem, nemohla stěžovatelka jakkoli předvídat natolik odchylné rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem. Proto i kdyby toto rozhodnutí nebylo způsobeno nedostatečným seznámením se spisovým materiálem v dané věci či omylem, ale městský soud by skutečně zamýšlel zpochybnit některé úkony právní služby ze strany stěžovatelčiny právní zástupkyně - advokátky (vyjádření ve věci, dvě porady se stěžovatelkou přesahující jednu hodinu), za něž by jí jinak náležela odměna i náhrada hotových výdajů, bylo by toto rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem rozporné se stěžovatelčiným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Konečně pak Ústavní soud nemohl přehlédnout ani odlišné stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ze strany soudu obvodního a ze strany soudu městského. Městský soud přitom ani toto odchýlení se od rozhodnutí obvodního soudu o náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení nijak neosvětlil, ba ani v odůvodnění svého napadeného rozsudku k otázce nákladů řízení před oběma soudy neuvedl, podle jakých konkrétních ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), při výpočtu odměny advokátky stěžovatelky postupoval. Jeho rozhodnutí o nákladech řízení před obvodním soudem, a odvozeně též o nákladech odvolacího řízení, je proto v tomto ohledu rovněž nepřezkoumatelné.

18. Popsaná pochybení městského soudu posléze nenapravil ani Nejvyšší soud, přestože stěžovatelka svým dovoláním mířila výslovně i proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení před obvodním soudem, jímž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení pouze za čtyři, nikoliv za osm úkonů právní služby. Nejvyšší soud se však předmětnou dovolací námitkou vůbec nezabýval a ve svém napadeném rozhodnutí ji nijak nevypořádal; reagoval pouze na stěžovatelčiny námitky vztahující se k nepřiznání požadované částky odškodnění za ztížení společenského uplatnění a požadované částky tvrzených účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení stěžovatelky při uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. Skutečnost, že stěžovatelčino dovolání směřovalo výslovně i proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu, tak Nejvyšší soud zcela pominul, nevěnoval se ba ani posouzení přípustnosti dovolání v tomto rozsahu. Tím Nejvyšší soud rovněž porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nedostál své ústavní povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit, včetně vypořádání všech relevantních námitek a argumentů účastníků řízení.

19. Ústavnísoud tedy shrnuje, že výrokem III napadeného rozsudku městského soudu a napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, k porušení tohoto práva dochází též tehdy, pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a úkony účastníků a s obsahem příslušného soudního spisu, a to navíc bez jakéhokoli odůvodnění svého postupu. Právě k takové situaci došlo i v projednávaném případě stěžovatelky. Nejvyšší soud pak navíc stěžovatelčino právo na spravedlivý proces porušil také nevypořádáním relevantní dovolací námitky brojící právě proti rozhodnutí městského soudu o nákladech nalézacího řízení ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí.

20. V právě uvedeném rozsahu tak ústavní stížnost byla shledána důvodnou. Mimo rozhodnutí městskéhosoudu a Nejvyššího soudu o nákladech nalézacího řízení však stěžovatelka svou ústavní stížností brojila také proti rozhodnutí jmenovaných soudů ohledně merita věci, tj. žalovaného odškodnění za ztížení společenského uplatnění a náhrady nákladů na právní zastoupení stěžovatelky při uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. V tomto rozsahu shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

21. Pokud jde o meritum věci projednávané před obecnýmisoudy, tj. o požadovanou náhradu škody, vychází ústavní stížnost v podstatě z nesouhlasu stěžovatelky s právním hodnocením a názorem dotčených obecných soudů; tento nesouhlas ovšem sám o sobě nemůže učinit ústavní stížnost opodstatněnou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před obecnými soudy a s níž se městský soud i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Obě napadená rozhodnutí ve své meritorní části, a to jak ve vztahu k otázce výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, tak ve vztahu k otázce náhrady stěžovatelčiných nákladů na právní zastoupení v trestním řízení, obsahují srozumitelné, logické a celkově uspokojivé odůvodnění, jemuž Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout. Zejména městský soud se ve svém rozhodnutí - zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu [především i stěžovatelkou zmiňovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499)] - podrobně zabýval i otázkou přiměřenosti mezi přiznaným odškodněním a újmou způsobenou stěžovatelce; ba dokonce případ stěžovatelky porovnával i s případy jiných poškozených nejvíce se podobajícími tomu stěžovatelčinu a v této souvislosti odkázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i z doby nedávné. Samo stěžovatelčino přesvědčení o jiné míře přiměřenosti mezi jí způsobenou újmou a výší odškodnění za ztížení společenského uplatnění neústavnost napadených rozhodnutí založit nemůže. Ústavní soud přitom opakuje, že jeho úkolem je právě ochrana ústavnosti, nikoliv výkon instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Ani další stěžovatelčiny námitky vztahující se k otázce náhrady nákladů jejích výdajů v trestním řízení pak ústavněprávní relevance nedosahují. Ačkoli zejména napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje k této otázce spíše stručné odůvodnění, nelze je považovat za protiústavní. Ústavní soud přitom přihlédl i ke skutečnosti, vyplývající z vyžádaného trestního spisu Městského soudu v Brně, že v průběhu samotného trestního řízení stěžovatelka uplatnila toliko svůj nárok na náhradu škody, která jí byla trestným činem způsobena, aniž by též navrhovala, aby jí byla vůči obviněnému přiznána i náhrada nákladů trestního řízení - tento požadavek vznesla až posléze vůči žalované pojišťovně.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud ústavní stížnosti v části směřující proti výroku III rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a uvedená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ve zbylé části, napadající rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu co do merita věci, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru