Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 886/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Nájem
byt/přechod nájmu
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.886.14.1
Datum podání07.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 706 odst.1, § 708

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 886/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Saitla, zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3588/2013-471, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2013, č.j. 28 Co 497/2012-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Fantova TC 3, sídlem Fantova 1755/13, Praha 5, Barbory Saitlové a Evy Saitlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadoval jejich zrušení. Uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29.9.2011 č.j. 24C 284/2006-366. Dovoláním se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o ust. § 237 o.s.ř. s tím, že v rozhodnutí byly řešeny otázky procesního a hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V dovolání nenapadal skutkové závěry odvolacího soudu, neboť ty nejsou způsobilým důvodem dovolání. Pokud jde o řešení otázek procesního práva, namítal stěžovatel v dovolání, že ustanovení § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen ,,ObčZ"), které bylo aplikováno ve spojení s ust. § 708 ObčZ je sice systematickým ustanovením hmotně právního předpisu, nicméně obsahuje i normu práva procesního, když stanoví, že nájemcem se stanou tam vyjmenované osoby, které prokáží, že s ním žily ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jejím opuštěním. Uvedené ustanovení tedy přesouvá důkazní břemeno (a samozřejmě i tomu odpovídající povinnost tvrzení) na tyto osoby, v tomto případě vedlejší účastnice. Ty měly v důsledku vedlejšího účastenství v řízení možnost tvrzení a důkazy o nich přednést. Podle stěžovatele bylo povinností soudu v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvést, kdo měl důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících přechod nájemního práva a zda toto důkazní břemeno unesl. Pokud tak neučinil, neodpovídá odůvodnění rozhodnutí ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel opustil společnou domácnost v roce 2005, aniž by toto kdokoli z účastníků vůbec tvrdil, natož pak prokazoval. Soud však má rozhodovat pouze o tvrzeních účastníků, nikoli je doplňovat tvrzeními vlastními. Podle názoru stěžovatele postupoval odvolací soud v odůvodnění v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. a § 132 o.s.ř. i z jiných důvodů. Stěžovatel tvrdil a prokazoval celou řadu důvodů, proč na vedlejší účastnice nemohlo přejít nájemní právo, a to aniž by mu na rozdíl od nich vůbec svědčila povinnost důkazní (k tomu viz výše). Stěžovatel zejména tvrdil, že:

- vedlejší účastnice ani žalovaný vůbec netvrdily, natož aby prokazovaly, že nemají či některá z nich nemá jiný byt (to je přitom jednou ze základních podmínek pro přechod nájemního práva, která nebyla splněna),

- stěžovatel dávno před tvrzeným přechodem nájemního práva již nesdílel společnou domácnost s žalovanými, i proto nemohlo nájemní právo přejít,

- stěžovatel prokazatelně užíval i po roce 2005 v domě sklep, který byl příslušenstvím bytu, proto se nemohl z bytu odstěhovat,

- stěžovatel podepsal výpověď z nájmu bytu, aniž by to mínil vážně, a to pod nátlakem a za účelem, aby mu Městská část Praha 5 přidělila jiný byt.

Odvolací soud se těmito námitkami stěžovatele vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je zcela pominul, postupoval tedy v odůvodnění rozhodnutí v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. V rozsudku měl uvést, jaké okolnosti považuje za podstatné pro rozhodnutí věci (zde pro přechod nájmu bytu), na koho nájem bytu přešel, a na základě jakých skutečností. Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s tím, jak byla tato otázka řešena dovolacím soudem např. v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1276/2011. Zasáhl tak rovněž do jeho práva na spravedlivý proces podle ust. § čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s námitkou stěžovatele proti zamítnutí jeho důkazních návrhů, ke kterým se vůbec nevyjádřil. V hmotněprávní rovině pak stěžovatel namítal, že se z bytu neodstěhoval, pouze přestal vést s vedlejšími účastnicemi v roce 1994 společnou domácnost v tom smyslu, že s nimi již netvořil spotřební společenství. Jeho hmotněprávní námitkou pak bylo, že nemohl v roce 2005 opustit společnou domácnost, když jí již od roku 1994 s vedlejšími účastnicemi nevedl. Dovolací soud však namítané porušení procesních ustanovení, zejména práva na řádné odůvodnění rozsudku a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces označil za nezpůsobilé dovolací námitky, neboť jimi stěžovatel namítá vady řízení. Takové námitky však stěžovatelovo dovolání neobsahuje, neboť zcela konkrétně uvádí procesní předpisy, které byly odvolacím soudem aplikovány v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, ovšem také s rozhodnutími Ústavního soudu závaznými podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") pro všechny orgány a osoby. Pokud jde o nastolené hmotněprávní otázky, pak ty byly vystavěny na skutkovém stavu zjištěném odvolacím soudem spočívajícím zejména v tom, že k opuštění společné domácnosti mělo dojít v roce 2005. Tato skutková zjištění stěžovatel v dovolání nenapadal, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud však pouze citoval ze své konstantní judikatury, nicméně odmítnutí dovolání postavil na tom, že změnil skutkové závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že k odstěhování stěžovatele z bytu došlo již v roce 1994 a k úmyslu společnou domácnost již neobnovit došlo zahájením a dokončením rozvodového řízení v roce 1995. Dovolací soud tím zcela změnil skutkové závěry odvolacího soudu a naopak podpořil skutkové závěry soudu prvního stupně. V tom spatřuje stěžovatel hlavní podstatu této ústavní stížnosti. Jestliže je způsobilým dovolacím soudem pouze nesprávné právní posouzení věci, jsou tím současně dány meze dovolacího přezkumu a působnost dovolacího soudu. Dovolací soud totiž není další skutkovou instancí, a pokud dovolatel není oprávněn vznášet před dovolacím soudem skutkové námitky, pak na druhé straně není dovolací soud oprávněn měnit skutkové závěry odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, když postupem soudů všech stupňů mu bylo odňato právo na minimálně dvě skutkové instance, neboť v konečném důsledku je celá rozhodovací činnost založena v podstatě na skutkových závěrech soudu prvního stupně, aniž by se v průběhu dalšího řízení k jeho námitkám proti takovým skutkovým zjištěním soudy vyjádřily. Dovolací soud pak svým postupem překročil meze své pravomoci dovolacího přezkumu a porušil tak zejména čl. 91 odst. 2 ve spojení s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Na základě této argumentace stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek městského soudu.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 91 odst. 2 Ústavy:

Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.

Čl.95 odsdt. 1 Ústavy:

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Obvodní soud rozsudkem ze dne 29.9.2011, č.j. 24 C 284/2006-366, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem konkrétního bytu, protože dovodil, že stěžovateli sice vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, ale že stěžovatel v září 1994, kdy se z bytu odstěhoval v souvislosti s navázáním známosti s jinou ženou, nejpozději však po rozvodu manželství v roce 1995, kdy již bylo zřejmé, že společnou domácnost v bytě neobnoví, trvale opustil společnou domácnost, v důsledku čehož právo nájmu bytu přešlo na jeho rozvedenou manželku a dceru, které s ním v té době žily ve společné domácnosti a neměly vlastní byt. Dodal, že vzhledem k přechodu nájmu bytu v roce 1995 jsou veškeré pozdější úkony stěžovatele týkající se předmětného bytu (zejména nájemní smlouva z 25. září 2002 a výpověď z 3. ledna 2005) bez právního významu, resp. absolutně neplatné.

Na základě stěžovatelova odvolání městský soud rozsudkem ze dne 6.3.2013, č.j. 28 Co 497/2012-449, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po částečném zopakování dokazování se městský soud ztotožnil s právními názory, zejména o přechodu nájmu bytu na stěžovatelovu bývalou manželku a dceru v důsledku jeho trvalého opuštění společné domácnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že stěžovateli svědčilo právo nájmu bytu až do 3.1.2005, že až tímto dnem stěžovatel opustil společnost domácnost.

Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepřípustné, proto ho usnesením ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3588/2013-471, odmítl. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, a to dovolacími námitkami vztahujícími se k vadám řízení a dále zpochybňujícími zjištěný skutkový stav. Kromě toho právní otázka nastolená k dovolacímu přezkumu za použití způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř., tj. otázka trvalého opuštění společné domácnosti, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v konečném důsledku v souladu. K tomu doplnil, že ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (s odkazy na několik judikátů). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků. V další části odůvodnění se zaměřil na pojetí trvalého opuštění společné domácnosti (opět s odkazy na řadu judikatorních závěrů), které lze obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit, od něhož nebyl zaznamenán v soudní praxi odklon. Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval; nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku. Nejvyšší soud zdůraznil, že základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je tedy její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně existovat nemusí. K posuzovanému případu Nejvyšší soud zrekapituloval, že součástí zjištěného skutkového stavu byla i zjištění, že v předmětném bytě stěžovatel žil s manželkou a s dcerami až do září 1994, kdy se odstěhoval z důvodu navázání mimomanželské známosti, že v červenci 1995 bylo na jeho návrh manželství pravomocně rozvedeno a že poté již do bytu docházel toliko nepravidelně, zpravidla po předchozím upozornění, za účelem návštěv dcer, jež byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy jejich matce. Z uvedených (objektivních) okolností jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se od společné domácnosti, kterou vedl v bytě s tehdejší manželkou a dcerami, oddělil v září 1994, kdy se z vlastní vůle (z důvodu navázání mimomanželské známosti) z bytu odstěhoval, přičemž jakkoli snad teprve dodatečně pojal úmysl tuto společnou domácnost již neobnovit (znovu se k ní nepřipojit), manifestoval ho nejpozději podáním návrhu na rozvod manželství, na němž setrval až do pravomocného skončení rozvodového řízení v červenci 1995. Byť tedy dovolací soud nesdílí právní názor, že k chování stěžovatele naplňujícího znaky trvalého opuštění společné domácnosti došlo až v roce 2005 (jak nesprávně dovodil odvolací soud), je napadené rozhodnutí v konečném důsledku správné, neboť stěžovateli zaniklo právo nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti a přechodu nájmu bytu již v roce 1995 a v následující době se už obnovit nemohlo.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (str. 2 ústavní stížnosti). K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je výlučným nájemcem konkrétního bytu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v posouzení jeho minulého chování ve smyslu, zda naplňuje, či nenaplňuje znaky opuštění společné domácnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně naplnění podmínek pro přechod nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. V této souvislosti zejména poukazuje na tu pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 4), v níž je akcentována správnost rozhodnutí odvolacího soudu ("v konečném důsledku"), bez zřetele k tomu, zda došlo k opuštění společné domácnosti v roce 1995, či v roce 2005. Z tohoto hlediska jsou nedůvodné i stěžovatelovy další námitky vůči údajné změny skutkových závěrů Nejvyšším soudem, neboť jsou založeny na nedůsledném rozlišení skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů. Nemohlo proto dojít ani k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Kateřina Šimáčková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru