Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 885/08 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
opravný prostředek - řádný
účastník řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.885.08.1
Datum podání08.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 92 odst.2, § 216


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 885/08 ze dne 20. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) W. H., 2) nezl. J. P. H., 3) nezl. J.-S. H. a 4) B. E. G., zastoupených Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem Praha 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2008, čj. 22 Cdo 3466/2007 - 304, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti navrhli zrušení I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 22 Cdo 3466/2007 - 304, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, čj. 19 Co 625/2006 - 196. Právní posouzení jejich věci Nejvyšším soudem považují za nesprávné. V důsledku toho došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že při přezkoumání ústavní stížnosti je vázán návrhem stěžovatelů, obsaženým v ústavní stížnosti, tzv. petitem. Proto se mohl zabývat pouze napadeným výrokem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008.

Z tohoto usnesení se podává, že pod bodem I. výroku bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, čj. 19 Co 625/2006 - 196, pokud jím byl zamítnut návrh, aby stěžovatel z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupily další tři osoby (v ústavní stížnosti uvedené stěžovatelky). Bodem II. výroku Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení proti výrokům ad. II. až V. zmíněného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, protože stěžovatel vzal dovolání v tomto rozsahu zpět.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, čj. 6 C 3/2003 - 135, výrokem I. uložil žalovaným J. a E. J., aby na konkretizovaných parcelách, na vlastní náklady, po předchozí domluvě se stěžovatelem, odstranili vše, co tvoří vodovodní přípojku vedoucí přes tyto parcely, včetně uvedení těchto parcel do původního stavu. Výrokem II. zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval zaplacení náhrady za užívání označených pozemků. Krajský soud v Hradci Králové, k odvolání obou stran sporu, výrokem I. zamítl návrh stěžovatele, aby jako žalobce z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupily J. P. H., J. S. H. a B. E. G. Výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na odstranění vodovodní přípojky zamítl a výrokem III. rozsudek okresního soudu ve zbytku potvrdil. V průběhu řízení, po doručení rozsudku okresního soudu, stěžovatel převedl dotčené pozemky na své dvě nezletilé dcery a na B. E. G. Poté, v odvolacím řízení, navrhl záměnu účastníků na straně žalující tak, aby jako další žalobci vystupovaly místo něj shora zmíněné osoby, na které pozemky převedl. Odvolací soud zamítl stěžovatelem navrženou záměnu z toho důvodu, že občanský soudní řád stojí na zásadě, že spor musí být i v odvolacím řízení projednán mezi týmiž subjekty, kteří byli účastníky řízení před soudem prvního stupně. Ustanovení § 216 odst. 1 OSŘ totiž záměnu účastníků podle § 92 odst. 2 OSŘ nepřipouští.

V dovolání stěžovatel napadl pouze výrok I. rozsudku odvolacího soudu s tím, že ostatní výroky jsou na něm závislé a jeho zrušením budou odklizeny samočinně. Podáním ze dne 12. 2. 2008 vzal zpět dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu pod body II. až V. Proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolací řízení zastavil. V závěru dovolací soud vyslovil právní názor, že pokud bylo ve věci samé pravomocně rozhodnuto a dovolací řízení proti výrokům pod body II. až V. bylo zastaveno, bylo rozhodování o procesním nástupnictví z důvodu singulární sukcese a o dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o procesním nástupnictví bezpředmětné. K tomu poukázal na své usnesení sp. zn. 29 Odo 960/2003. Pokud se stalo dovolání bezpředmětným, byla tím dána i jeho zjevná bezdůvodnost podle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k dalšímu instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je dána výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry Nejvyššího soudu a zároveň vznášejí výhrady vůči právním názorům odvolacího soudu. Stěžovatel trvá na právním nástupnictví dalších tří stěžovatelek v řízení, v němž již bylo o hlavním předmětu sporu pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Hradci Králové, a tím bylo řízení o meritu věci skončeno. V tom, že zmíněný krajský soud, v souladu s ustanovením § 216 odst. 1 OSŘ, který v odvolacím řízení vylučuje použití § 92, § 97 a § 98 OSŘ zamítl návrh stěžovatele na záměnu účastníků (záměnu účastníků upravuje § 92 odst. 2 OSŘ ) a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, Ústavní soud nic protiústavního neshledává. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní závěr (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). V této souvislosti nelze než odkázat na jasné a přesvědčivé rozhodnutí dovolacího soudu.

Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto I. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru