Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 884/19 #1Usnesení ÚS ze dne 02.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presu... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.884.19.1
Datum podání12.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209, § 254


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 884/19 ze dne 2. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 6 Tdo 1338/2018-114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 41 T 6/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání stěžovatele a poškozené X, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 41 T 6/2017, kterým byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za shora uvedený zločin a sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře denní sazby 500 Kč v počtu 100 denních sazeb, tedy celkem ve výši 50 000 Kč, dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce statutárních orgánů a obchodních korporací na dobu 7 let, podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 57/2015 ze dne 3. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze strany soudů nižších stupňů nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, když pod uplatněnou argumentaci, tj. nerespektování práva na spravedlivý proces, lze, jak uvádí, zahrnout také opomenuté důkazy, což v předmětné trestní věci spočívalo v tom, že soudy neprovedly jím navržené důkazy "bez adekvátního odůvodnění, proč byly zamítnuty" [v souvislosti s touto argumentací poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu]. Je přesvědčen o tom, že soudy nemohou hodnotit věrohodnost svědka, pro jejíž nedostatek odmítnou jeho výslech, aniž by jej předtím vyslechly. K tomu odkazuje na judikaturu civilních senátů Nejvyššího soudu. Dále poukazuje na to, že proti němu neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval. Uvádí, že existují pouze důkazy nepřímé, ze kterých soudy navíc vyvozují nesprávné závěry a tyto nepřímé důkazy netvoří ani ucelený řetězec, přičemž opětovně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu. Dále zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby si soud řetězec nepřímých důkazů udržoval tak, že odmítne provést důkazy, které on navrhl, a které by tento řetězec mohly narušit. Důkazy byly údajně hodnoceny pouze k jeho tíži. Závěrem uvádí, že pokud by soud provedl výslechy navržených nezaujatých a nestranných osob a provedené důkazy, které měl k dispozici, by soud řádně vyhodnotil, nikdy by nemohl dospět k závěru, že stěžovatel se předmětné trestné činnosti dopustil.

III.

5. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

IV.

7. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy. S těmito námitkami se již však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti.

8. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat.

9. Stěžejní námitku pak představuje tvrzení stěžovatele o existenci tzv. opomenutých důkazů, které soudy odmítly provést, protože je vyhodnotily jako nevěrohodné. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 a mnohá další).

10. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 46 - 47) i odvolacího (č. l. 6 - 7) jasně vyplývá, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány, ale naopak byly s patřičným zdůvodněním zamítnuty. Soud prvého stupně přitom řádně u každého důkazního návrhu zvlášť vysvětlil, proč považoval jeho provedení za nadbytečné. Otázka věrohodnosti navržených svědků nebyla pro zamítnutí důkazních návrhů stěžejní. Podstatné bylo zhodnocení soudu, čím mohou důkazní návrhy přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Takový postup je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

11. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru