Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 880/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
byt/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.880.10.1
Datum podání26.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711a odst.1 písm.a, § 711 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 880/10 ze dne 18. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Pardubice, Zelená 267, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2009, čj. 26 Cdo 5335/2008 - 91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, čj. 51 Co 66, 67/2008 - 57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2007, čj. 8 C 63/2007 - 29, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2007, čj. 8 C 63/2007 - 41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tato rozhodnutí měla zasáhnout do jejích základních práv zakotvených čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka uvedla, že podmínkou pro naplnění výpovědního důvodu ve smyslu § 711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), je pouze objektivní potřeba daného bytu. Pronajímatelka (dále též "žalobkyně") se sice domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu proto, že ho potřebuje pro svého syna, ale ve stejný den, kdy dala výpověď stěžovatelce, pronajala v domě jiný byt o stejné velikosti. Žalobkyně tak nemohla byt potřebovat pro svého syna. Pokud obecné soudy na tento závěr přistoupily, je jejich rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve věci rovněž opomenuly důkazy, které byly v řízení provedeny a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v něm vyšly najevo.

Závěr soudu prvního stupně není ústavně konformní, neboť se nevypořádává výslovně se všemi důkazy. Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve změněném znění, což je nepřípustné, a porušil tím zásadu dvouinstančnosti civilního sporného řízení. Zkrátil tak stěžovatelku na jejím právu na projednání věci před dovolacím soudem. Nejvyšší soud se s touto námitkou stěžovatelky nevypořádal, jeho rozhodnutí je tak ústavně nekonformní a nepřezkoumatelné.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobkyně, jako majitelka označeného domu v Praze 6, podala proti stěžovatelce žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jehož nájemkyní byla stěžovatelka, s tím, že ho potřebuje pro svého syna. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, čj. 8 C 63/2007 - 29, k výpovědi z nájmu přivolil (výrok I.), uložil stěžovatelce po skončení nájemního poměru byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění odpovídajícího náhradního bytu (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce stěhovací náklady ve výši 4.200,- Kč (výrok III.). Náhradu nákladů řízení žádné z nich nepřiznal.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2008, čj. 51 Co 66, 67/2008 - 57, rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil v upraveném znění. Ve výroku III. a IV., tj. ve výrocích týkajících se výše stěhovacích nákladů a nákladů řízení, jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2009, čj. 26 Cdo 5335/2008 - 91, jako nepřípustné.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího z hlediska v ústavní stížnosti tvrzeného zásahu do stěžovatelčiných základních práv dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jejím meritem je nesouhlas stěžovatelky se skutečností, že obecné soudy vyhověly návrhu žalobkyně a přivolily k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelce. V ústavní stížnosti polemizuje s jejich skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu přezkumu a v konečné fázi přehodnotí. Ústavní soud však již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, tedy v případě stěžovatelky podmínky naplnění § 711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, jsou záležitostí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, respektive neprovedení některých z nich, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 OSŘ. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 OSŘ respektovány. Stěžovatelka ostatně ani neuvádí, které důkazy nebyly v rámci řízení před obecnými soudy provedeny a ke kterým skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, soudy nepřihlédly. S těmi, které v ústavní stížnosti uvedla (záměr syna žalobkyně bydlet v domě své matky, otázka jeho trvalého pobytu a zdravotní stav stěžovatelky), se odvolací soud vyrovnal na straně 5 napadeného rozhodnutí.

Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí nelze obecným soudům vytýkat, že by některý z důkazů pominuly nebo že by tyto důkazy, v rozporu se zásadami logiky, mylně hodnotily. Provedené dokazování bylo podrobné a závěry z něho vyplývající, ať již skutkové nebo právní, byly řádně a pečlivě zdůvodněny. Žalobkyně podala, dne 23. 2. 2007, podle § 711a odst. 1 písm. a) a písm. d) občanského zákoníku řádnou výpověď z nájmu bytu z důvodu jeho potřeby pro svého syna. Obecné soudy se v rámci dokazování zabývaly jeho bytovou potřebou a stejně tak i okolnostmi svědčícími ve prospěch zachování nájmu stěžovatelky, jakými bylo posouzení jejího zdravotního stavu a věku. Zkoumaly i stěžovatelkou tvrzený rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy. V tomto jejich postupu neshledal Ústavní soud, v mezích daných shora uvedenými principy svého přezkumu, žádné pochybení a nemá tak, co by jim z hlediska ústavněprávního vytkl.

K argumentu stěžovatelky k potvrzení výroku soudu prvního stupně soudem odvolacím ve změněném znění, lze jen dodat, že výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo pouze k upřesnění výroku I. soudu prvního stupně z důvodu jeho větší srozumitelnosti, přičemž práva ani povinnosti obou účastnic sporu nebyla touto změnou jakkoliv dotčena. Z hlediska stěžovatelkou zřejmě zamýšlené přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je proto nutno dodat, že pro naplnění tohoto ustanovení není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, což se v její věci zjevně nestalo.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí, a zvláště pak z rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, které skutečnosti byly obecnými soudy ve věci stěžovatelky zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Na podkladě provedeného dokazování vyslovily právní názor, který přesvědčivě a adekvátně odůvodnily. Skutečnost, že se s ním stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

V této souvislosti lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, obsažené v odůvodnění jeho odmítavého usnesení, kde konstatoval, že ustálená soudní praxe dovodila, že bytová potřeba pronajímatele i bytová potřeba dalších osob, uvedených v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku před novelou (nyní § 711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku), je dána bez dalšího všude tam, kde tyto osoby nemají vlastní byt. Tak tomu bylo v době dání výpovědi z nájmu bytu podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění u syna žalobkyně, v jehož prospěch byl nájem předmětného bytu vypovězen. K námitkám stěžovatelky, že ve stejný den, kdy dala výpověď stěžovatelce, pronajala žalobkyně v domě jiný byt o stejné velikosti, takže nemohla byt potřebovat pro svého syna, dovolací soud konstatoval, že jsou pro posouzení bytové otázky syna žalobkyně bezvýznamné, neboť z větší části nastaly až po podání výpovědi z nájmu bytu.

Jedná se tedy o námitky, které stěžovatelka zopakovala v ústavní stížnosti a kterými se, jak shora uvedeno, Nejvyšší soud zabýval. Bez povšimnutí zůstal fakt, že před podáním výpovědi z nájmu bytu nabídla žalobkyně stěžovatelce (která žije sama, je svobodná a bezdětná) nájem kompletně rekonstruovaného bytu o jedné místnosti, přímo naproti bytu, který dosud užívala, za regulované nájemné, na dobu neurčitou, což stěžovatelka opakovaně odmítla.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru