Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 88/98Usnesení ÚS ze dne 31.03.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.88.98
Datum podání24.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 88/98 ze dne 31. 3. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 88/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 1997, č.j. 10 C 2/96-33, potvrzenému usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, č.j. 1 Co 100/97-37, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1997, č.j. 1 Cdon 101/97-44,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. 2. 1998 domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 1997, č j. 10 C 2/96-33, kterým bylo zastaveno řízení o jeho návrhu proti odpůrci Okresnímu úřadu v Litoměřicích - okresnímu pozemkovému úřadu, o ochranu osobnosti, jak je uvedeno níže pod bodem 1.

1. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti doklady, z nichž je patrno, že napadené usnesení krajského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, č.j. 1 Co 100/97-37, proti němuž podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1997, č j. 1 Cdon 101/97-44, bylo dovolání "podle ustanovení §

1

I. ÚS 88/98

243b a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jako nepřípustné odmítnuto".

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Prostředkem na ochranu práva bylo odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 8. 1997 pod sp. zn. 1 Co 100/97. Stěžovatel sice podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 11. 1997, č.j. 1 Cdon 101/97-44, jako nepřípustné odmítl. Jestliže dovolání nebylo přípustné, pak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto případě je takovým rozhodnutím citované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 31. 7. 1997, č.j. 10 C 2/96-33. Ústavní soud zjistil ze zprávy Krajského soudu v ústí nad Labem, že toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 10. 1997. Od tohoto dne do podání ústavní stížnosti dne 22. 2. 1998 tedy uplynula delší doba, než kterou k podání ústavní stížnosti zákon připouští.

Proto Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout ústavní stížnost - podanou proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze - jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem (§ 72 odst. 2 cit. zákona).

2. Pokud ústavní stížnost směřovala rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11 1997, č.j. 1 Cdon 101/97-44, které bylo stěžovateli podle jeho sdělení doručeno dne 22. 1. 1998, pak by byla ve vztahu k tomuto usnesení podána včas. Ústavní soud však z uvedeného usnesení zjistil, že Nejvyšší soud ČR důvody odmítnutí dovolání pečlivě zvážil a neshledal, že by byla v průběhu řízení stěžovateli nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jak to má na zřeteli - z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu - ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Nesprávný postup soudů obou stupňů nelze spatřovat v tom, že se řídily ustanoveními zákona o soudních poplatcích, které jsou povahy donucující a nepřipouštějí možnost úvahy o jejich nepoužití s přihlédnutím k obsahu podaného návrhu a k osobní situaci toho, kdo návrh na zahájení řízení podal, s výjimkou posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků. Toto

2

I. ÚS 88/98

posouzení provedly soudy obou stupňů, jejich rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků jednou polovinou se stalo pravomocným, a proto se v dalším průběhu řízení zabývaly toliko otázkou včasného a řádného splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek, jakož i následky, které má nesplnění této povinnosti. Protože dovolatel nepodal dovolání z důvodů, které zakládají jeho přípustnost podle občanského soudního řádu, bylo jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud neshledal ústavněprávní relevantní příčiny toho, aby se od argumentace Nejvyššího soudu ČR v tomto případě odchýlil. Za odnětí možnosti jednat před soudem totiž nelze považovat skutečnost, že soud vysloví svůj ústavně konformní právní názor, na základě něhož rozhodne, a toto rozhodnutí řádně odůvodní. Tak tomu bylo i v souzené věci.

Na základě toho Ústavnísoud dospěl k závěru, že část ústavní stížnosti - pokud směřovala proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR - je zjevně neopodstatněná podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Proto i v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 1998

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru