Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 879/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a tres... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Skutková podstata trestného činu
skutek/totožnost
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.879.15.1
Datum podání24.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 254 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 879/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, M. K., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Růžová 156/14, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 5 Tdo 1304/2014-24, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 To 94/2014-376, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozhodnutí přiloženého k ústavní stížnosti a rovněž z obsahu vyžádaného spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1304/2014, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 19 T 69/2012-348, uznal stěžovatele vinným z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře jednoho roku a šesti měsíců.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele, totožně jako Okresní soud v Ostravě, uznal vinným z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře jednoho roku a šesti měsíců. Krajský soud v porovnání s rozsudkem okresního soudu vypustil v napadeném rozhodnutí ze skutkové věty skutkové okolnosti, týkající se dovození osobní právní odpovědnosti stežovatele za vzniklé dluhy, neboť jdou mimo rámec skutkové podstaty přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v důsledku porušení totožnosti skutku byl odsouzen pro jiný trestný čin, než pro jaký byl obžalován. Podle stěžovatele krajský soud změnil popis skutku ve srovnání s obžalobou, pokud jde o jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit. Zatímco obžaloba vinila stěžovatele z omisivního jednání, spočívajícího v tom, že "nevedl" účetnictví, krajský soud jej uznal vinným z jednání komisivního, spočívajícího v tom, že ukrýval účetnictví. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení totožnosti jednání. K tomu stěžovatel namítá, že nezůstala neporušená ani totožnost následku. Obžaloba i krajský soud totiž sice shodně dospěly k závěru o tom, že následkem jednání stěžovatele mělo být "znemožnění řádného zjištění aktiv a pasiv společnosti", takový popis následku trestného činu je však podle stěžovatele příliš obecný a prakticky nepřezkoumatelný, neboť neumožňuje posoudit, v čem ono znemožnění zjištění aktiv a pasiv mělo spočívat.

Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Uvedené stěžovatel spatřuje v závěru krajského soudu, podle kterého došlo jednáním stěžovatele k ohrožení práv věřitelů tím, že zatajením účetnictví stěžovatel věřitelům znemožnil zjistit, zda mohou vymáhat zaplacení pohledávek, které nebyly uspokojeny z majetku dlužníka, a to na osobě stěžovatele jako jednateli dlužníka. Stěžovatel namítá, že pakliže by poškozené subjekty měly zájem domáhat se svých pohledávek vůči stěžovateli, jakožto jednateli, rozhodně k tomu nepotřebovaly mít k dispozici účetnictví společnosti. Stačilo, aby se obrátili s žalobou na příslušný soud a skutečnosti, rozhodné pro posouzení odpovědnosti stěžovatele za škodu, resp. jeho ručení za závazky společnosti, by musel prokazovat sám stěžovatel. Stěžovatel k tomu dodává, že ani jeden z poškozených však takovou možnost nikdy nevyužil a evidentně využít nehodlal, když v tomto směru nevyvinul ani náznak aktivity.

Stěžovatel konečně namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele neobsahují vůbec žádné úvahy o tom, jak konkrétně mělo být poškozeným subjektům znemožněno zjišťování majetkové situace společnosti, jejímž jednatelem byl stěžovatel. Stěžovatel přitom opakovaně poukazoval na skutečnost, že samotní poškození nikdy netvrdili, že by nemohli majetkovou situaci společnosti dostatečně posoudit. Naopak oba poškození na žádost soudu své pohledávky přesně specifikovali, z čehož jasně vyplývá, že zjištění aktiv a pasiv společnosti jim znemožněno nebylo, jinak by své pohledávky nebyli schopni vyčíslit.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených zejména před soudem dovolacím, s nimiž se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal.

K namítanému nedodržení totožnosti skutku Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "soudy jen individualizovaly žalovaný skutek z hlediska času a způsobu spáchání, ale skutkové okolnosti charakterizující jednání obviněného převzaly v podstatných bodech z obžaloby beze změny. V následku, který obviněný způsobil spáchaným činem a který je relevantní z hlediska trestního práva, je pak úplná shoda....Rozdíl mezi obžalobou a napadeným rozsudkem odvolacího soudu je pouze v tom, jakou formou obviněný neplnil tuto svou povinnost. Podle obžaloby to bylo tím, že nevedl účetnictví, podle soudů obou nižších stupňů tím, že ukryl účetnictví na nezjištěném místě a odmítl ho vydat, tj. zatajil ho....V obou případech byla ovšem trestní odpovědnost obviněného shodně vyvozována i z toho, že ohrozil zájem konkrétních věřitelů obchodní společnosti..., za kterou jednal, na pravdivých a úplných informacích o stavu hospodaření a majetku dlužníka. Následek protiprávního jednání obviněného podle obžaloby i podle rozsudků soudů obou nižších stupňů tedy spočíval v tom, že obviněný ohrozil majetková práva věřitelů jmenované obchodní společnosti...jejichž pohledávky zůstaly neuhrazeny, přesněji vyjádřeno nebyly uhrazeny zcela...V tomto směru zjistil Nejvyšší soud naprostou shodu následku."

Uvedený názor Nejvyššího soudu, odpovídá judikatuře Ústavního soudu, podle které totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu usnesení [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)].

Pokud jde o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, týkající se existence ohrožení majetkových práv věřitelů, Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že v posuzovaném případě okresní ani krajský soud nepochybily, pokud v dovolání zpochybněný zákonný znak spatřovaly v tom, že obviněný ohrozil majetková práva dvou konkrétních věřitelů, a to v rozsahu jejich splatných a dlužníkem dobrovolně neuhrazených pohledávek. Podle Nejvyššího soudu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku postačí ohrožení majetkových práv jiného, ale nemusí dojít k jejich porušení. Jednání stěžovatele bylo podle Nejvyššího soudu nepochybně způsobilé vyvolat takové ohrožení bez ohledu na míru aktivity věřitelů. Stěžovatelem vytýkaná skutečnost, že nebyla prokázána snaha věřitelů seznámit se s účetnictvím dlužníka, proto nijak nezpochybňuje závěr, ke kterému obecné soudy dospěly.

Nejvyšší soud k argumentaci okresního a krajského soudu v odůvodnění napadeného usnesení doplnil, že úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. Obviněný musel počítat s takovým následkem, přestože zatajením účetnictví primárně sledoval jiný cíl, a to zabránit orgánům činným v trestním řízení, aby objasnily okolnosti, za kterých došlo k neodvedení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance obchodní společnosti...."

Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby shora uvedené závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ve světle shora uvedeného proto nelze stěžovateli přisvědčit ani pokud jde o námitku týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, souvisejícího s ohrožením majetkových práv věřitelů jednáním stěžovatele.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru