Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 878/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
Spoluvlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.878.17.1
Datum podání22.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.m, § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 878/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČO: 00016918, sídlem Třanovského 622/11, Praha 6 - Řepy, zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 28 Cdo 2841/2015-750 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2015 č. j. 24 Co 172/2014-698, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Emanuela Mimry, 2) Dominiky Fijalové, 3) Heleny Křížkové, 4) Ing. Richarda Němečka a 5) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. března 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. ledna 2015 č. j. 24 Co 172/2014-698 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. června 2014 č. j. 6 C 155/2003-622 ve výroku, podle něhož jsou vedlejší účastníci 1) až 4) spoluvlastníky každý v rozsahu ideální jedné čtvrtiny části pozemku parc. č. X1, označené v geometrickém plánu číslo 2938-5/2014 ze dne 26. května 2014, potvrzeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, který je nedílnou součástí rozsudku obvodního soudu, jako pozemek parc. č. X2 o výměře 1 537 m2, nacházející se v k. ú. Uhříněves, obec Praha, včetně na něm stojícího bývalého dřevníku s prádelnou a vestavěné garáže (dnes sklady a dílny). Tímto výrokem byl nahrazen výrok rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 22. dubna 2002 č. j. PÚ 6300/92/3.

3. Obecné soudy dospěly v řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu k závěru, že vedlejším účastníkům 1) až 4) svědčí restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť jimi nárokované nemovitosti trvale neslouží účelu, pro který došlo k jejich vyvlastnění. Vlastnické právo však vedlejším účastníkům 1) až 4) přiznaly jen k části těchto nemovitostí. Kromě nově vytvořeného pozemku parc. č. X2 šlo o na něm stojící bývalý dřevník, který byl vybudován ještě před vyvlastněním a ani poté neztratil svůj původně technický charakter. Vestavěná garáž pak ze stavebně technického hlediska představovala pouze prodloužení dřevníku. Vydání ostatních nemovitostí bránila v případě pozemků překážka zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a v případě budovy zásadní přestavba podle § 11 odst. 4 zákona o půdě.

4. Uvedeným rozhodnutím předcházel rozsudek obvodního soudu ze dne 12. května 2009 č. j. 6 C 155/2003-118, kterým sice byl na straně vedlejších účastníků 1) až 4) rovněž shledán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, nikoliv však vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem. Důvodem byly již zmíněné překážky vydání, které se měly vztahovat na všechny nárokované nemovitosti jako na nedělitelný celek. S tímto hodnocením se ale neztotožnil městský soud, který toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 26. dubna 2010 č. j. 24 Co 206, 210/2009-139. Kromě jiného konstatoval, že oprávněným osobám je namístě vydat všechny pozemky v areálu, které buď nejsou přímo zastavěny stavbou, u níž je dána překážka vydání, nebo nejsou nezbytně nutné k jejímu provozu. Vydání pozemků naopak nebrání samotná jejich funkční souvislost se stavbami ani skutečnost, že umožňují lepší využití staveb.

5. Proti rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 občanského soudního řádu a usnesením ze dne 20. prosince 2016 č. j. 28 Cdo 2841/2015-750 je odmítl. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že povinný subjekt již od 12. října 1992 pronajímal část nebytových prostor, jež byly součástí nárokovaných nemovitostí, různým nájemcům vykonávajícím různé činnosti nesouvisející se zemědělskou činností, a nevyužíval nemovitosti (jejich část) k účelu, pro které byly vyvlastněny. Byl tedy dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.

6. Dovolací soud dále uvedl, že jednotlivé stavby nacházející se v předmětném komplexu nemovitostí tvořily funkční celky s pozemky, na nichž byly postaveny, jakož i s pozemky bezprostředně souvisejícími a nezbytně nutnými k jejich provozu. Jak již ale konstatoval městský soud, nešlo o nedělitelný celek (areál). V řízení totiž nebylo prokázáno, že by jednotlivé budovy spolu byly vzájemně funkčně provázány tak, že by je nebylo možné využívat samostatně. Tyto budovy byly ostatně pronajímány různým subjektům k výkonu vzájemně nesouvisejících činností. Dovolací soud zdůraznil, že se ve svém hodnocení nijak neodchýlil od svých předchozích rozhodnutí, či rozhodnutí Ústavního soudu, na která v dovolání odkazoval stěžovatel. Skutečnost, že komplex nemovitostí sloužil výkonu průmyslové činnosti, nelze nadřadit restitučnímu nároku, jestliže části pozemku lze oddělit a mohou fungovat a plnit svůj účel samostatně. Stejně tak jim nelze nadřadit možnost vzniku problémů mezi vlastníky vydaných a nevydaných nemovitostí. Restituční nároky je třeba s ohledem na to, že jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu, v zásadě považovat za primární, a to někdy i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů.

7. Pro úplnost se dodává, že v době rozhodování obecných soudů, byla v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, jejichž vydání se domáhají vedlejší účastníci 1) až 4), zapsána společnost G. M. Capital, s.r.o., na níž bylo vlastnické právo k nim v mezidobí převedeno.

III.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel se domnívá, že v případě vedlejších účastníků nebyl dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Má za to, že nemovitost nepřestala trvale sloužit svému účelu jen proto, že byla pronajata její část (v tomto případě část tovární haly), zatímco zbytek pronajat nebyl a nadále byl užíván povinnou osobou. Tuto otázku je navíc třeba řešit specificky pro stav, kdy mají být vydány pouze prostory, které předmětem tohoto nájmu nebyly. Tím, že se s ní městský soud ani Nejvyšší soud nijak nezabývaly, neměly dostát povinnosti řádného odůvodnění svých rozhodnutí. Prvně uvedený soud sice odkázal na to, že v prvním podaném odvolání nebyl závěr o naplnění uvedeného restitučního důvodu zpochybněn, zcela však opomněl skutečnost, že toto odvolání podávali vedlejší účastníci 1) až 4) za situace, kdy obvodní soud jejich návrhu na určení vlastnictví jakékoliv části nemovitostí nevyhověl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání pochopitelně nepodával, neboť s výrokem souhlasil a pouze proti odůvodnění není odvolání přípustné.

9. K existenci překážek vydání podle zákona o půdě stěžovatel uvádí, že průmyslový areál, jehož součástí jsou vydané nemovitosti, je nutno hodnotit jako nedělitelný celek a nelze přistoupit k vydání žádné jeho části. Objekty v tomto areálu jsou schopny samostatného plnění určité funkce, ale z hlediska jeho fungování a provozování nemohou být osamostatněny, nemá-li dojít ke kolapsu činnosti provozované v průmyslovém areálu. Tyto stavby plní hospodářský účel, jsou propojeny inženýrskými sítěmi a volné plochy musí být nezbytně užívány při užívání staveb, aby byl umožněn přístup k nim. Oddělený pozemek se stavbou na něm stojící, který má být vydán vedlejším účastníkům 1) až 4), naopak nelze samostatně užívat, stejně jako nelze bez užití vydávaného pozemku užívat ostatní pozemky a budovy v areálu. Ke všem budovám je pouze jeden vjezd z přilehlé ulice, který se nachází právě na tomto pozemku.

10. Městský soud ani Nejvyšší soud se podle stěžovatele nijak nevypořádaly se závěry obsaženými v revizním znaleckém posudku, vypracovaném společností Centrum stavebního inženýrství a.s., ze dne 17. října 2013, podle něhož jsou stavby a pozemky, vůči nimž byl uplatněn restituční nárok, funkčně spojeny tak, že ač neplní jeden hospodářský účel, je dána prostorová návaznost takového uspořádání, která umožňuje těmto nemovitostem přiznat povahu uceleného souboru (neboli areálu). Tento znalecký posudek označil případné vybudování druhého vjezdu do areálu za z dopravného hlediska obtížně realizovatelné. Stěžovatel považuje uvedené závěry městského soudu za neodůvodněné a současně připomíná, že obvodní soud původně považoval areál za nedělitelný a ke změně názoru přistoupil až vázán rozhodnutím městského soudu. Vysvětlen neměl být ani důvod, pro který došlo k rozdělení pozemku parc. č. X1 právě tím způsobem, že byla oddělena jeho část s vjezdem a původním dřevníkem.

11. Uspořádání, které obecné soudy zvolily, podle stěžovatele zakládá nové problematické a nežádoucí vlastnické nároky a vztahy z hlediska všech dotčených subjektů. V této souvislosti tak vyvstává otázka, zda nad restitučním nárokem na vydání pozemku nepřevažují jiné zájmy a zda tímto uspořádáním nebude omezeno využití pozemků ze strany jejich stávajícího vlastníka. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňují nutnost vždy zvážit, zda je vydání původního pozemku v souladu s účelem zákona, jakým způsobem může být pozemek po jeho vydání využíván a jaký to bude mít dopad na zájmy třetích osob. Rozhodnutí nesmí vést ke vzniku nepřiměřených nových křivd. V dané věci reálně hrozí, že nebude možné nerušeně užívat ani předmětný pozemek ani okolní pozemky a vlastníci všech těchto nemovitostí budou nuceni vést další spory o určení vlastnictví, zřízení služebnosti, či vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Zcela nepřijatelné je pak to, že obvodní soud i městský soud se zahájením uvedených sporů přímo počítají.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.

Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 155/2003, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

15. Stěžovatel zpochybňuje existenci restitučního titulu vedlejších účastníků 1) až 4) podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Má za to, že v době relevantní pro uplatnění restitučního nároku neměla pouze část nárokovaných nemovitostí sloužit účelu, pro který byla vyvlastněna. Šlo přitom o tu část, která podle názoru obecných soudů s ohledem na zákonnou překážku stejně nemohla být těmto vedlejším účastníkům vydána. Za této situace tudíž neměl existovat důvod ani jen pro částečné vyhovění jejich žalobě. Další námitka se pak týká vzájemné funkční provázanosti nárokovaných nemovitostí, která podle stěžovatele opodstatňuje závěr, že jde o nedělitelný areál, a brání tak vydání pouze jejich části.

16. Ústavní soud konstatuje, že výměrem Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 17. prosince 1953 č. j. XI 198-1953/Ba byly nárokované nemovitosti vyvlastněny za účelem přístavby haly a stavby garáží, k jejíž realizaci následně také došlo. Účelu vyvlastnění zároveň odpovídalo, že stát celý komplex nemovitostí skutečně využíval prostřednictvím národního podniku, respektive jeho nástupnických subjektů. Z hlediska posouzení restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě bylo proto rozhodující, zda veřejný zájem, který v minulosti odůvodňoval vyvlastnění nárokovaných nemovitostí jako celku, trval i v době, kdy bylo možné uplatnit restituční nárok. Tak tomu však nebylo, neboť v roce 1992 došlo k pronájmu části předmětných nemovitostí k podnikatelské činnosti, a tedy stát již tyto nemovitosti jako celek nepotřeboval. Bylo naopak bez významu, zda bylo možné nově formulovat nějaký jiný veřejný zájem, který by opodstatňoval další využívání alespoň části komplexu nemovitostí. V takovémto případě měl v souladu s uvedeným ustanovením dostat přednost restituční nárok.

17. Výklad § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, který provedly obecné soudy, odpovídá tomuto právnímu hodnocení a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Tyto soudy při svém rozhodování respektovaly zákonem stanovený restituční nárok, přičemž upřednostnily takový výklad uvedeného ustanovení, který v co nejširší míře umožňuje naplnění účelu restitučního zákonodárství [k tomu např. nález ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)]. K námitce stěžovatele, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací ohledně toho, zda vedlejším účastníkům 1) až 4) svědčí restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, Ústavní soud dodává, že i kdyby se městský soud v této souvislosti dopustil pochybení, jeho následky byly odstraněny usnesením Nejvyššího soudu, který se tímto právním závěrem podrobně zabýval v rámci posouzení důvodů přípustnosti dovolání a shledal tento závěr odpovídajícím jeho dosavadní judikatuře.

18. Ústavní soud považuje za ústavně konformní i závěry obecných soudů, jež se týkají překážky vydání nemovitostí podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, případně jeho § 11 odst. 4, a související otázky dělitelnosti předmětného komplexu nemovitostí. V řízení před obecnými soudy bylo řádně provedeno dokazování, z něhož vyplynula skutková zjištění relevantní pro posouzení, zda vedlejším účastníkům 1) až 4) měly být vydány nárokované nemovitosti či alespoň jejich část. Závěr o tom, že mezi jednotlivými nemovitostmi nebyla dána taková jejich funkční provázanost, která by znemožňovala jejich samostatné užívání, má v těchto skutkových zjištěných dostatečný základ, což platí i pro navazující právní závěr, podle něhož lze vedlejším účastníkům vydat část těchto nemovitostí. Není přitom podstatné, že předmětná změna vlastnických poměrů může vést k určitým komplikacím ve vztazích mezi vlastníky jednotlivých části předmětného komplexu, které budou muset být řešeny dohodou stran nebo soudním rozhodnutím. Tato skutečnost sama o sobě není překážkou vydání a v tomto případě nelze takovýto její následek dovodit ani z povahy věci.

19. Lze tedy shrnout, že obecné soudy se s otázkou restitučního nároku vedlejších účastníků 1) až 4) řádně vypořádaly, aniž by se ve svých skutkových zjištěních nebo právních závěrech dopustily jakéhokoliv excesu, jenž by v tomto řízení otevíral prostor pro zásah Ústavního soudu. Napadenými rozsudky nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.

20. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru