Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 871/11 #1Nález ÚS ze dne 17.01.2012Nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako předpoklad neexistence exekučního titulu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkOpatrovník
Odvolání
Exekuce
rozhodčí nález
rozhodce
právní úkon/neplatný
pravomoc
doručování/neúčinnost doručení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/64 SbNU 155
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.871.11.1
Datum vyhlášení08.02.2012
Datum podání24.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 40 odst.1 písm.c

216/1994 Sb., § 15

99/1963 Sb., § 45d odst.1, § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nevznesl. Opačný přístup je projevem přepjatého formalismu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 1. 2012 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele D. M. usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 411/2010-68 ze dne 8. 11. 2010 pro rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozhodnutím okresního soudu byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce, a to na základě vykonatelného rozhodnutí rozhodce. Proti usnesení o nařízení exekuce stěžovatel podal odvolání, v němž namítal, že pro nařízení exekuce nebyly splněny zákonné podmínky. Ve věci dle stěžovatele nebyla dána pravomoc rozhodce, když smlouvu s rozhodčí doložkou uzavřela třetí osoba, jež zneužila jeho osobní doklady a jež za toto jednání také byla odsouzena v trestním řízení. Vedle toho stěžovatel namítal pochybení rozhodce při doručování rozhodčího nálezu, když mu byl ustanoven opatrovník pro doručování, ačkoliv se stěžovatel na adrese, na niž mu byl rozhodčí nález doručován, nezdržoval prokazatelně od roku 1999. Napadeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, přičemž se při posuzování stěžovatelova odvolání zabýval pouze okolnostmi doručování rozhodčího nálezu. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na posouzení, zda v exekučním řízení byly naplněny požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přisvědčil názoru krajského soudu, podle nějž v rámci odvolání do usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Současně však upozornil, že k takovým skutečnostem patří mj. i pravomoc orgánu, jenž exekuční titul vydal – tj. v dané věci pravomoc rozhodce. Podle názoru Ústavního soudu tak v dané věci měla být pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (jež byla navíc stěžovatelem v odvolání namítána) přezkoumána v odvolacím řízení, což se ovšem nestalo. Krajský soud se totiž stěžovatelovou námitkou nezabýval, neboť podle jeho názoru měl stěžovatel zamezit účinkům rozhodčího nálezu podáním žaloby na jeho zrušení. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil a naopak uvedl, že účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nevznesl. Tím, že se odmítl zabývat stěžovatelem vznesenou námitkou nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, se krajský soud dle Ústavního soudu dopustil přepjatého formalismu, v jehož důsledku došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Napadené usnesení krajského soudu proto bylo zrušeno.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012

N 15/64 SbNU 155

Nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako předpoklad neexistence exekučního titulu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 ve věci ústavní stížnosti D. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2010 č. j. 32 Co 411/2010-68, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. 32 Co 411/2010-68 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. 32 Co 411/2010-68 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále také jen "odvolací soud"), jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále také jen "soud prvního stupně") ze dne 1. 3. 2010 č. j. 28 EXE 9363/2010-11. Rozhodnutím soudu prvního stupně byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce, a to podle vykonatelného rozhodnutí rozhodce JUDr. Adama Daňka ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. LA 1124/2008. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť exekuce byla nařízena v rozporu se zákonem. Dále tvrdí, že postupem obecného soudu byly porušeny zásady soudního rozhodování zakotvené v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh exekučního řízení před obecnými soudy, jehož se zúčastnil jako povinný.

Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2010 č. j. 28 EXE 9363/2010-11 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro vymožení pohledávky společnosti LIKO ICE, s. r. o., (dále také jen "oprávněný"), IČ 26933331, se sídlem Nádražní 300, Otrokovice, ve výši 7 693 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 3 000 Kč, pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 190 Kč a 11 567 Kč a pro vymožení nákladů exekuce, včetně nákladů oprávněného. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Ing. Radim Opletal, soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc, se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, neboť byl přesvědčen, že exekuce byla nařízena v rozporu se zákonem, resp. že pro její nařízení nebyly splněny podmínky. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

Podstatou stěžovatelem uplatněných námitek je skutečnost, že pravomoc rozhodce JUDr. Adama Daňka k rozhodnutí sporu mezi stěžovatelem a oprávněným vůbec nebyla dána. Dle názoru rozhodce i oprávněného měla vyplývat ze smlouvy č. 6807060656 o finančním pronájmu, uzavřené dne 29. 11. 1999, jejíž součástí byly také všeobecné smluvní podmínky, které v čl. VIII obsahovaly rozhodčí doložku. Stěžovatel však tvrdí, že s oprávněným ani s jeho právním předchůdcem žádnou smlouvu o finančním pronájmu neuzavřel. Tuto skutečnost opíral zejména o rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 5. 2002 č. j. 7 T 2/2002-196, z něhož vyplývá, že uvedenou smlouvu uzavřel K. P., a to s užitím nalezených dokladů stěžovatele, za což byl rovněž odsouzen pro trestný čin podvodu. V tomto bodě stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (ve věci sp. zn. 30 Cdo 2705/2006), resp. na závěr, že právní úkon, který je rozhodující částí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem. Z toho tedy má vyplývat, že smlouva o pronájmu, včetně rozhodčí doložky, je absolutně neplatná a nemůže ani založit pravomoc rozhodce. Stěžovatel postupu rozhodce dále vytýkal nesprávnost doručení rozhodčího nálezu, neboť po skončení rozhodčího řízení mu jako nepřítomnému účastníkovi byl ustanoven opatrovník.

Krajský soud v Praze se dle tvrzení stěžovatele zabýval pouze argumenty týkajícími se doručení rozhodčího nálezu, přičemž ostatní označil za nerozhodné.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky:

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předloženého usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2010 č. j. 28 EXE 9363/2010-11 byla na základě rozhodnutí rozhodce JUDr. Adama Daňka ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. LA 1124/2008 nařízena exekuce na majetek stěžovatele, a to pro vymožení pohledávky společnosti LIKO ICE, s. r. o., IČ 26933331, se sídlem Nádražní 300, Otrokovice, ve výši 7 693 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 3 000 Kč, pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 190 Kč a 11 567 Kč a pro vymožení nákladů exekuce, včetně nákladů oprávněného. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Ing. Radim Opletal, soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc, se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání. V něm jednak upozornil na nedostatek pravomoci rozhodce, jednak na pochybení rozhodce při doručování rozhodčího nálezu. Stěžovatel uvedl, že s oprávněným ani s jeho právním předchůdcem nikdy žádnou smlouvu (obsahující navíc rozhodčí doložku) neuzavřel, a tudíž případné spory nemohou být projednány a rozhodnuty rozhodcem. Toto své tvrzení opřel o rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 5. 2002 č. j. 7 T 2/2002-196, z něhož jednoznačně vyplývá, že smlouva byla uzavřena K. P., který při podpisu smlouvy užil nalezené doklady stěžovatele. Na tuto skutečnost nemohl v rozhodčím řízení upozornit, neboť o jeho konání vůbec nevěděl. S rozhodčím nálezem se seznámil teprve 25. 6. 2010, kdy mu byl doručen společně s dalšími listinami vztahujícími se k nařízení exekuce. Z rozhodčího nálezu má být zřejmé další pochybení. Rozhodce uvádí, že se rozhodčí nález pokusil doručit do vlastních rukou stěžovatele, a to v místě jeho bydliště. Stěžovatel však uvádí, že od roku 1999 na adrese, na kterou mu mělo být doručováno, nebydlí, což je zřejmé i z informačního systému evidence obyvatel. Proto tedy nesouhlasí s postupem rozhodce, který mu pro doručování písemností ustanovil opatrovníka, a takový krok označuje za ryze účelový.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. 32 Co 411/2010-68 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že v rozhodčím řízení bylo stěžovateli i oprávněnému doručováno v souladu s platnou právní úpravou. Námitkou týkající se ustanovení opatrovníka pro doručování se dle svých tvrzení v exekučním řízení již zabývat nemůže. Námitku stěžovatele o nesprávném doručování proto označil za nedůvodnou. Stejně tak odvolací soud uvedl, že nemůže zohlednit ani jiné namítané vady rozhodčího řízení, byť by existovaly.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze. Uvedl, že možnost odvolacího přezkumu je v exekučním řízení založena na ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, tedy že v odvolání nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Jedinou relevantní námitkou tak mohlo být pouze stěžovatelem tvrzené nesprávné doručení exekučního titulu. Námitka vztahující se k nedostatku pravomoci rozhodce je dle Krajského soudu v Praze bez právního významu. Z těchto důvodů je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Pokud chtěl stěžovatel zvrátit účinky rozhodčího nálezu, měl podat žalobu na jeho zrušení.

Vedlejší účastník, společnost LIKO ICE, s. r. o., se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.

V replice k vyjádření Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že závěry Krajského soudu v Praze nejsou správné, resp. že nesouhlasí s možností ustanovit opatrovníka až po vydání rozhodčího nálezu. Stejně tak se opětovně vyjádřil k nedostatku pravomoci rozhodce, neboť smlouvu s oprávněným nikdy neuzavřel.

Účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k věci, resp. k existenci uplatňovaného práva.

Tato povinnost však nebyla v předchozím exekučním řízení respektována.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že občanské soudní řízení ve spojení s řízením rozhodčím se rozpadá na dva samostatné úseky, a to nalézací a exekuční. V rámci nalézacího řízení soud, resp. rozhodce, autoritativně rozhoduje o sporu, který vznikl mezi účastníky. Domnívá-li se účastník takového nalézacího řízení, že rozhodnutí není správné, eventuálně spravedlivé, může se domáhat své ochrany opět v nalézacím řízení, a to prostředky, které mu zákon poskytuje. Stane-li se takové rozhodnutí vykonatelným, může se oprávněný účastník domáhat vynucení povinnosti v exekučním řízení, které je však řízením samostatným. Exekuční titul, v souzené věci rozhodčí nález, je tak předpokladem pro nařízení exekuce, nikoliv předmětem přezkumu. Rozhodčí nález tak v žádném případě nemůže být přezkoumán z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným.

Ústavní soud tedy souhlasí se závěrem Krajského soudu v Praze, že v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti lze řadit např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu. Ústavní soud však nesouhlasí s postupem Krajského soudu v Praze při posuzování otázky, zda předmětný rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem.

Z odůvodnění napadeného usnesení je jednoznačně zřejmé, že v rámci odvolacího řízení nebylo k námitkám dotýkajícím se otázky pravomoci rozhodce nijak přihlédnuto, ač stěžovatel řádně a úplně prokázal, že smlouvu s oprávněným nikdy nepodepsal, a tudíž jí ani nemůže být vázán. Tento závěr se týká i rozhodčí doložky.

K tvrzení Krajského soudu v Praze, že stěžovatel měl účinkům rozhodčího nálezu zamezit podáním žaloby na jeho zrušení, Ústavní soud konstatuje následující. Ustanovení § 15 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, uvádí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svoji pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Z uvedeného ustanovení dále vyplývá, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z uvedeného ustanovení však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení, neboť, respektive protože toto ustanovení má aplikační dosah pouze na probíhající rozhodčí řízení. I ze současné judikatury Nejvyššího soudu, která mimo jiné uvádí, že "není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl" je zřejmý závěr, který měl obecný soud dovodit. (K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011.) Lze tedy uzavřít, že účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl. Opačný přístup k uvedené otázce je nutno považovat za přísně formalistický.

Ústavní soud již dříve judikoval, že "netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti". Rovněž zdůraznil, že "obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku" [k tomu srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)]. Z tohoto důvodu tedy nemůže obstát argument Krajského soudu v Praze, že stěžovatelem uplatněná námitka týkající se pravomoci rozhodce není pro nařízení exekuce předmětná. Současně lze uvést, že pokud stěžovatel o probíhajícím rozhodčím řízení vůbec nevěděl, resp. dozvěděl-li se o něm až z usnesení o nařízení exekuce, závěr o nemožnosti namítat nedostatek pravomoci rozhodce by jej stavěl do pozice, v níž by se vůbec nemohl vyjádřit k věci, která se jej bezprostředně dotýká. Z čl. 90 Ústavy České republiky navíc vyplývá, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Bylo-li stěžovatelem jednoznačně a bez pochybností prokázáno, že oprávněnému proti němu žádné právo nevzniklo, je zřejmé, že takovému neexistujícímu právu nelze poskytnout ochranu ani v řízení exekučním.

Protiústavnost rozhodnutí krajského soudu lze tedy založit již na samotném nepřihlédnutí ke stěžovatelem tvrzené námitce nedostatku pravomoci rozhodce.

Současně je však možno učinit závěr, že postup rozhodce, kdy stěžovateli ustanovil opatrovníka pro doručování, aniž by si předem ověřil skutečné bydliště stěžovatele, je ryze účelový.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. 32 Co 411/2010-68 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru