Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 87/95Nález ÚS ze dne 10.09.1996K mezím, v nichž ÚS v řízení o ústavní stížnosti posuzuje ústavnost postupu a rozhodování obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/simulovaný
vůle/svoboda/vážnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 71/6 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.87.95
Datum podání24.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 87/95 ze dne 10. 9. 1996

N 71/6 SbNU 3

K mezím, v nichž ÚS v řízení o ústavní stížnosti posuzuje ústavnost postupu a rozhodování obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky B. Š., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze, sp. zn. 10 Co 431/94, ze dne 17. 1. 1995, jímž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5C

161/93, ze dne 25. 5. 1994, zamítající návrh na určení neplatnosti

kupní smlouvy, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížností podle § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., navrhovatelka napadá rozsudek Krajského soudu

v Praze, vydaný v občanskoprávní věci pod sp. zn. 10 Co 431/94 ze

dne 17. 1. 1995 a tvrdí, že toto soudní rozhodnutí v důsledku

převzetí skutkových i právních tvrzení rozsudku Okresního soudu

Praha-východ, sp. zn. 5C 161/93, ze dne 25. 5. 1994, zasáhlo do

základních práv a svobod, které jí zaručuje Ústava České republiky

a Listina základních práv a svobod. Konkrétně se jedná o porušení

čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy práva vlastnit majetek a práva na

dědění, dále o čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. porušení práva na

soudní ochranu. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje

stěžovatelka v tom, že oba soudy nepostupovaly ve shodě

s ustanovením § 132 o. s. ř., tj. nerespektovaly zásadu volného

hodnocení důkazů tím, že důkazy chybně hodnotily a nevzaly

v úvahu, že v tehdejším režimu byl na vlastníky pozemků,

příslušejících k obytným budovám či zemědělským usedlostem, činěn

nátlak je zcizovat, pokud je nedarovali státu. Rodičům proto tehdy

nezbylo nic jiného, než převést na bratra nejen dům se zahradou,

ale také pozemky, které chtěli vlastně darovat stěžovatelce.

Další porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod shledává stěžovatelka v tom, že v rozhodnutí krajského

soudu jako odvolací instance nebyla vyslovena přípustnost dovolání

podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože dle názoru

stěžovatelky šlo o věc zásadního významu. Konečně podle

navrhovatelky byl porušen i ústavní princip nezávislosti soudu

podle čl. 82 a 95 Ústavy České republiky. Bližší zdůvodnění v této

části však stížnost postrádá.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,

tak soudu prvého stupně, a to shodně s námitkami žalobkyně

v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelka nadále tvrdí, že její

žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8.

1972 mezi prodávajícími manželi B. a R. P. a kupujícími manželi J.

a Z. P., která byla registrována bývalým Státním notářstvím

Praha-východ dne 6. 3. 1973 pod Nz 1014/72, je důvodná.

Navrhovatelka poukazuje na absolutní neplatnost této kupní smlouvy

uzavřené mezi jejími rodiči a jejím bratrem a švagrovou, a to

s poukazem na ustanovení § 39 o. z.

Absolutní neplatnost nadále spatřuje v tom, že vůle rodičů

při uzavírání kupní smlouvy nebyla vážná, neboť ti měli v úmyslu

rozdělit svůj majetek mezi navrhovatelku a jejího bratra.

Navrhovatelce chtěli darovat pozemky a dům jejímu bratrovi.

Dokladem toho je podle navrhovatelky mimo jiné i obsah závěti její

zemřelé matky ze dne 18. 2. 1992, v níž se uvádí, že pole byla

proti její vůli připsána ke kupní smlouvě. Podle stěžovatelů byla

i straně kupující zřejmá nevážnost projevu vůle rodičů, pokud jde

o převod polí. Dalším důvodem absolutní neplatnosti kupní smlouvy

je podle navrhovatelky simulace právního úkonu. Podle tvrzení

navrhovatelky uzavírána byla smlouva kupní, ačkoliv ve skutečnosti

obě strany v části, týkající se pozemků pouze předstíraly, že

uzavírají tuto smlouvu. Dle ústavní stížnosti platila při

uzavírání kupní smlouvy domluva, že žalovaní převedou předmětné

pozemky na stěžovatelku, jakmile to právní předpisy umožní.

Konečně poukazuje navrhovatelka na nedostatek souhlasu

zemědělského družstva k převodu pozemků, což rovněž způsobuje

neplatnost. Ve vztahu k pozemku v kat. území M. souhlas vůbec

nebyl dán, což podle navrhovatelky způsobilo, že v této části

smlouva nevznikla. Argumentace navrhovatelky se dále týká i stavu

určité tísně, neboť podle ní rodiče byli nuceni pole převádět,

pokud odmítli darovat je státu.

Okresní soud Praha - východ žalobu na určení neplatnosti

kupní smlouvy zamítl a později Krajský soud v Praze rozsudek

okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zabýval jednotlivými

námitkami vůči uvedené kupní smlouvě a dospěl k závěru, že přes

určité nedostatky notářského projednání celé záležitosti jde

o smlouvu ve své podstatné části platnou. Pokud jde o převod

pozemků, dospěly oba soudy k závěru, že k řádnému schválení

převodu pozemků došlo u těch, které leží v katastrálním území

Brandýs nad Labem. Pozemková parcela v kat. území M. nebyla však

vůbec předmětem souhlasu příslušného orgánu, který byl nezbytný

k převedení pozemků. Proto nastoupila zákonná domněnka, že v tomto

bodě účastníci od smlouvy odstoupili, když nedošlo k rozhodnutí

příslušného orgánu podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku.

Krajský soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že v této části

smlouva vůbec nevznikla a tudíž nemůže být napadena.

Protože zamítavým rozhodnutím ohledně určení neplatnosti

kupní smlouvy porušily, podle navrhovatelky, obecné soudy

ustanovení § 132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů, porušily tím

současně i ústavní princip nezávislosti soudu. Svým rozhodnutím

pak zasáhly do práva navrhovatelky vlastnit majetek, jakož i do

jejího práva dědit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv

a svobod, a proto se obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud si v dalším řízení vyžádal k ústavní stížnosti

vyjádření předsedkyň příslušných senátů Okresního soudu

Praha-východ a Krajského soudu v Praze. V písemném vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti odkázaly oba obecné soudy na odůvodnění

svých rozhodnutí. Ve stanovisku krajského soudu se přitom uvádí,

že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku námitkami, jež jsou

obsahem ústavní stížnosti, již zabýval a s nimi vypořádal.

Vedlejší účastníci pak navrhli zamítnout ústavní stížnost jako

nedůvodnou. Vedlejší účastníci dovozují, že ze strany

navrhovatelky se jedná o šikanu, pokud 20 let nastolený právní

stav nezpochybňovala a v roce 1992 a 1993 po chybné interpretaci

novely zákona č. 229/1991 Sb. se začala domáhat jejich pozemků

žalobním návrhem u soudu. Tím jen narušila podle vedlejších

účastníků sourozenecké vztahy. Ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvádějí, že se nepodařilo prokázat pouze to, že kupní

smlouva týkající se pozemku v k. ú. M. byla uzavřena se souhlasem

místního národního výboru. Pokud jde o námitku nesouhlasu

zemědělské organizace (JZD), přiložili vedlejší účastníci kopii

dotazníku a čestného prohlášení s vyjádřeným souhlasem JZD, pokud

jde o území Brandýs nad Labem.

II.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelka

uplatnila před obecnými soudy určovací žalobu ve smyslu ustanovení

§ 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti kupní smlouvy. Kupní

smlouva byla uzavřena v roce 1972 a registrována bývalým Státním

notářstvím Praha-východ v roce 1973. Jejími účastníky byli rodiče

navrhovatelky jako prodávající a bratr navrhovatelky a její

švagrová jako kupující.Předmětem smlouvy byl prodej rodinného domu

č. p. 571 v kat. území Brandýs nad Labem a dále pozemky zčásti

v kat. území Brandýs nad Labem a zčásti v kat. území M. Sepsání

kupní smlouvy bylo sice provedeno formou notářského zápisu, avšak

s řadou nedostatků, zejména při uvádění výměry pozemků a dále při

vyjádření souhlasu s jejím textem a podpisech účastníků. Text

kupní smlouvy postrádá formulaci, že zápis byl po přečtení

účastníky schválen. V tomto směru dovodily obecné soudy, že nelze

akceptovat tuto smlouvu jako kupní smlouvu notářským zápisem,

neboť podle § 92 odst. 1 písm. g) zákona č. 95/1963 Sb. musí

notářský zápis obsahovat mimo jiné i potvrzení o jeho schválení

účastníky po přečtení. Proto tento písemný právní úkon lze

posoudit jako účastníky sepsanou smlouvu o převodu nemovitosti

z hlediska dikce příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.

Přitom nepřesnosti v oblasti výměr parcel nemohou způsobit

neplatnost takového právního úkonu, podstatné náležitosti

spočívají v jasné identifikaci parcelních čísel a označení

katastru, v němž se tyto nemovitosti nacházejí. V těchto údajích

pochybení nebyla. Z průběhu dokazování je jasně patrno, že

podnětem k otevření otázky převodu pozemků bylo upozornění ze

strany bývalého JZD Z., které sdělilo, že současně s prodejem domu

je třeba vyřešit i otázku polí. Jak pole v kat. území Brandýs nad

Labem, tak pole v kat. území M. byla v užívání JZD. Je tedy

pravdou, že pro prodávající nebylo jiného řešení, než se podřídit

pokynu notáře a pozemky nechat v tísni připsat ke kupní smlouvě,

týkající se prodeje domu. Jinak by museli tyto pozemky darovat

státu.

V části kupní smlouvy, týkající se pozemků, došlo k závažnému

pochybení ze strany bývalého Státního notářství Praha-východ při

registraci této smlouvy v roce 1973, pokud zaregistrovalo i tu

část kupní smlouvy, která se týkala pozemků v kat. úz. M. Podle

právní úpravy platné v době uzavření kupní smlouvy, tj. podle

zákona č. 40/1964 Sb. a jeho ustanovení § 47, jestliže se

účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu

vzniku bylo třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, byli svými

projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Bylo-li záporné, ke

smlouvě nedošlo. Na tuto skutečnost mělo reagovat bývalé Státní

notářství Praha-východ podle § 64 odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb.

tak, že registraci v této části odmítá.

Zákonem, který stanovil povinnost ke smlouvě o převodu nebo

nájmu zemědělského pozemku vyžádat souhlas národního výboru, byl

občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb.) a jeho § 490 odst. 2.

Tento souhlas původně uděloval okresní národní výbor, zákonem č.

146/1971 Sb. byla však tato působnost přenesena na městské

a místní národní výbory. Bývalé Státní notářství Praha-východ však

opomnělo vyžádat souhlas tohoto orgánu ohledně sloučení pozemků

v kat. území M. Přesto však kupní smlouvu zaregistrovalo.

S poukazem na ustanovení § 868 o. z. ohledně nepravé zpětné

účinnosti této normy je nutno vznik občanskoprávních vztahů, jakož

i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 posuzovat podle tehdejších

předpisů. V dané věci podle občanského zákoníku z roku 1964 (zák.

č. 40/1964 Sb.). Se souhlasem příslušného orgánu byla podle této

úpravy spojena účinnost smlouvy. Vzhledem k tomu, že ohledně polí

v kat. území M. nebyl takový orgán vůbec o souhlas požádán,

smlouva ohledně tohoto pozemku nevznikla. Správně proto bylo

obecnými soudy dovozeno, že nelze namítat neplatnost smlouvy,

která vůbec v této části nevznikla. Je namístě uvést, že v průběhu

řízení byl nabídnut žalovanými soudní smír, podle něhož byli

ochotni pozemek v kat. území M. navrhovatelce vydat. Tuto nabídku

však navrhovatelka neakceptovala.

Ohledně zbývajících částí kupní smlouvy pak správně obecné

soudy dovodily, že se nelze úspěšně dovolat neplatnosti s poukazem

na stav tísně, v níž se nacházeli prodávající. V § 49 odst. 3

zákona č. 4O/1964 Sb. bylo zakotveno právo účastníka, který

uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, na

odstoupení od smlouvy. K odstoupení od smlouvy však nedošlo.

V řízení před obecnými soudy obou stupňů bylo tedy správně

dovozeno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., že v daném

případě se nelze úspěšně dovolat absolutní neplatnosti kupní

smlouvy určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s.

ř. s poukazem na ustanovení § 39 o. z.

Námitku, že krajský soud porušil právo na soudní ochranu ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že

nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, neshledal Ústavní soud

důvodnou. Uplatnění práva na soudní ochranu je v témže článku,

odstavci čtvrtém, vázáno na podmínky a na podrobnou úpravu podle

ustanovení zákona. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je

dovolání přípustné, jestliže to odvolací soud ve svém výroku

vysloví, protože dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí, které je po

právní stránce zásadního významu. V tomto případě však odvolací

soud k takovému závěru nedospěl a také okolnost, že oba soudy

sdílejí shodné stanovisko ve věci samé svědčí o tom, že se

v názoru na obsah práva a povinností účastníků oba soudy

nerozcházejí. Posouzení této otázky je plně v kompetenci obecného

soudu.

Pokud jde o výtku neposkytnutí právní ochrany porušením

ustanovení § 132 o. s. ř., neshledal Ústavní soud, že by při

rozhodování obou soudů nebyl respektován požadavek volného

hodnocení důkazů. Soud je povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co

vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací

soud se také zevrubně všemi námitkami stěžovatelů zabýval a je

hodnotil. Je však v povaze principu volného hodnocení důkazů, že

jeho výsledkem je názor soudu, který je výrazem jeho vlastního

přesvědčení, k němuž dospěl na základě volného zvážení všech

důkazů.

Rovněž námitku, že došlo rozhodnutím soudů k porušení práva

na ochranu vlastního majetku jakož i práva na dědění podle čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud

uznat, protože ochrana dle č. 11 Listiny základních práv a svobod

se týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli pouze

tvrzeného nároku na ně. Pokud jde o právo na dědění, krajský soud

uznáním neplatnosti té části kupní smlouvy, jež se týká pozemku

v kat. území M., vytvořil předpoklady pro uplatňování dědických

nároků. V té části kupní smlouvy, jejíž platnost byla uznána

a v níž došlo ke změně vlastnických vztahů, jde však již

o majetek, který se vymyká dědickému řízení po rodičích.

Konečně pak i námitkou nevážnosti vůle a simulace právního

úkonu, vycházející z přesvědčení stěžovatelky, že rodiče prodali

svému synovi a bratrovi stěžovatelky dům s pozemky pouze "na oko",

se oba soudy obšírně zabývaly a dospěly shodně k závěru, že

stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že tomu tak

skutečně bylo. Ústavní soud nicméně má za prokázané, že matka obou

sourozenců, R. P., vydala 17. 12. 1991 svoje prohlášení, jehož

pravost byla ověřena Městským úřadem v Brandýse nad Labem. V něm

uvádí, že v konečném majetkovém uspořádání, na němž se se zemřelým

manželem dohodla, se předpokládalo, že dcera t.j. B. Š., dostane

pozemky, obhospodařované tehdy jak JZD Z.-M., tak i JZD B. n L.

Uvedla současně, že toto prohlášení vydává, protože stanovisko své

snachy považuje za porušení nepsané dědické dohody, jestliže tato

nesouhlasí s navrácením polí její dceři. Dne 18. 2. 1992 ve své

poslední vůli matka obou sourozenců prohlásila, že v případě, že

jí budou vrácena pole, která byla proti její vůli připsána ke

kupní smlouvě, odkazuje tato pole B. Š. Podmiňovací způsob tohoto

vyjádření (v případě, že budou vrácena pole) sice nevyvrací

morální nárok a vůbec morální aspekty tohoto sporu, jež si

zasluhují toho, aby je účastníci řízení zvážili, nezakládá však

právní nárok na prohlášení uzavřené kupní smlouvy za neplatnou

a nemůže být proto Ústavním soudem hodnocena jinak, než jako

morální apel na vlastního syna a jeho ženu.

Ústavní soud není přezkumnou instancí vůči postupu, úvahám

a závěrům řádných soudů při projednávání soudních sporů,

nejedná-li se o porušení Ústavou, Listinou základních práv

a svobod a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, jakož

i zákony zaručených práv a povinností v soudním řízení.

Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti

spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů,

zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Praze. Jde o námitky

uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud

zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také po právní

stránce vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo

postupováno odvolacím soudem v souladu s ustanovením § 132

o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu

Praha-východ, sp. zn. 5 C 161/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy

při rozhodování sporu na základě občanského zákoníku zcela

respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny

základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich

rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru