Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 86/99Nález ÚS ze dne 05.09.2000Přezkoumávání rozhodnutí orgánů zájmové samosprávy ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
Věcný rejstříklékař
Správní soudnictví
Podnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/19 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.86.99
Datum vyhlášení05.09.2000
Datum podání16.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.4, čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

220/1991 Sb., čl. 2

99/1963 Sb., § 250p, § 250l, § 244 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 86/99 ze dne 5. 9. 2000

N 128/19 SbNU 187

Přezkoumávání rozhodnutí orgánů zájmové samosprávy ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele MUDr. V. H., zastoupeného JUDr. M. M.,

advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12.

1998, čj. 29 Ca 90/98 - 26, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998, čj. 29 Ca

90/98-26, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Českou lékařskou komoru se sídlem

v Olomouci prostřednictvím Okresního sdružení lékařů v Brně ze dne

26. 7. 1993 se žádostí o vydání osvědčení o splnění podmínek

provozování soukromé lékařské praxe v oboru gynekologie

a porodnictví. Učinil tak v souladu s licenčním řádem (stavovským

předpisem České lékařské komory č. 11/92). Příslušný orgán však

nesplnil podle uvedeného licenčního řádu a podle zákona č.

220/1991 Sb., ve znění novel, svou povinnost, tedy nerozhodl

o žádosti o vydání osvědčení do třiceti dnů ode dne doručení

žádosti. Stěžovatel byl proto nucen po několika urgencích podat

u Okresního soudu v Olomouci návrh na zahájení řízení o splnění

povinnosti, která vyplývá ze zákona č. 220/1991 Sb., o České

lékařské komoře, ve znění novel, proti vedlejšímu účastníkovi.

Teprve dne 22. 12. 1997 byla stěžovateli doručena písemnost

datovaná dnem 4. 11. 1997 a označená jako rozhodnutí, v níž je

uvedeno, že Česká lékařská komora rozhodla dne 10. 6. 1995 tak, že

žádost stěžovatele o udělení osvědčení se zamítá. Rozhodnutí je

odůvodněno pouze tím, že stěžovatel nesplňuje podmínky k udělení

licence a dále se uvádí, že proti rozhodnutí lze podat do třiceti

dnů opravný prostředek cestou soudu.

Opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory se

sídlem v Olomouci ze dne 10. 6. 1995 stěžovatel uplatnil

v zákonem stanovené lhůtě u Krajského soudu v Ostravě, který věc

postoupil jako místně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Tímto

opravným prostředkem se stěžovatel domáhal nápravy nesprávného

rozhodnutí České lékařské komory, tedy zrušení uvedeného

rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. S rozhodnutím nemohl

v žádném případě souhlasit, neboť podle již zmiňovaného zákona č.

220/1991 Sb., o České lékařské komoře, ve znění zákona č.

160/1992 Sb., a podle licenčního řádu platného v době podání

žádosti, jsou podmínky stanovené pro vydání osvědčení

k provozování soukromé praxe jednoznačně stanoveny a stěžovatel

tyto podmínky splňoval, což doložil příslušnými doklady

připojenými k žádosti ze dne 26. 7. 1993. Navíc trpí dané

rozhodnutí závažnými formálními vadami.

Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele usnesením

ze dne 7. 12. 1998 podle § 150p o. s. ř. odmítl, usnesení nabylo

právní moci dne 22. 12. 1998.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení

Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut jeho opravný

prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory ve věci vydání

osvědčení o splnění podmínek provozování soukromé lékařské praxe

v oboru gynekologie a porodnictví. Domnívá se, že uvedeným

rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva podle

čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť kdo tvrdí,

že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,

může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu pak nesmí

být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních

práv a svobod. Namítá, že neexistuje zákonný důvod, pro který by

měl krajský soud odmítnout opravný prostředek. Podle jeho názoru

měl tento soud rozhodnutí České lékařské komory přezkoumat

a rozsudkem toto rozhodnutí potvrdit nebo zrušit a vrátit

k dalšímu řízení, v souladu s ustanoveními části páté, hlavy třetí

občanského soudního řádu, případně měl přezkoumat rozhodnutí

vedlejšího účastníka s ohledem na ustanovení čl. 26 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, neboť každý má mimo jiné právo

na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Navrhl, aby Ústavní

soud vydal nález, kterým se napadené usnesení Krajského soudu

v Brně zrušuje.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu

vyjádřili účastníci, resp. vedlejší účastníci řízení, Česká

lékařská komora a Krajský soud v Brně.

Ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 1999 Česká lékařská komora

zastává stanovisko, že "opravný prostředek, podaný proti jejímu

rozhodnutí ze dne 10. 6. 1995, kterým nebylo vyhověno žádosti

MUDr. V. H. o udělení licence - osvědčení k výkonu soukromé

lékařské praxe, bylo oprávněné a správné, neboť MUDr. V. H.

nesplňoval podmínky stanovené příslušnými stavovskými předpisy

České lékařské komory k udělení předmětné licence." Rovněž pokud

jsou napadány formální vady tohoto rozhodnutí, nejde o vady

takového rázu, pro které by bylo nutno předmětné rozhodnutí rušit.

Na druhé straně Česká lékařská komora souhlasí s tím, že usnesením

Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva

na soudní ochranu MUDr. V. H. a jeho opravný prostředek proti

rozhodnutí České lékařské komory měl být projednán a meritorně

rozhodnut. Podle jejího názoru má lékař nepochybně v případě

jakéhokoliv sporu o vydání či nevydání licence k výkonu soukromé

lékařské praxe právo na podání opravného prostředku k místně

a věcně příslušnému soudu. Toto právo má zejména v případě, pokud

Česká lékařská komora nevyhověla jeho žádosti o vydání osvědčení

k výkonu soukromé lékařské praxe. Česká lékařská komora se

domnívá, že usnesením Krajského soudu v Brně byla skutečně dotčena

ústavně zaručená práva MUDr. V. H., a proto navrhuje, aby Ústavní

soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu

v Brně zrušil.

Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze

dne 6. 1. 2000 uvedl, že relevantní podstatou ústavní stížnosti je

podle jeho názoru tvrzení stěžovatele, že soud svým pravomocným

usnesením zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní

ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

neboť tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu

veřejné správy, a může se proto obrátit na soud, aby přezkoumal

zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle

názoru Krajského soudu v Brně k tvrzenému porušení ústavních práv

stěžovatele namítaným rozhodnutím nedošlo. Krajský soud v dané

věci rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí vedlejšího

účastníka v řízení podle části páté, hlavy třetí občanského

soudního řádu. Podle § 250l odst. 1 o. s. ř. se podle ustanovení

této hlavy postupuje v případech, ve kterých zákon svěřuje soudům

rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným

rozhodnutím správních orgánů. Z dikce ustanovení § 250l odst. 1 o.

s. ř. jednoznačně vyplývá, že pravomoc soudu v řízení podle části

páté, hlavy třetí o. s. ř., která upravuje rozhodování o opravných

prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, je

dána výlučně tam, kde je soudu svěřena zákonem. Opravný prostředek

byl podán proti rozhodnutí České lékařské komory, bylo proto nutno

vycházet ze zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České

stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona

č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických

zařízeních. Tento zákon zakládá pravomoc soudu k přezkumnému

řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř. pouze v případech,

kdy Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek

k výkonu soukromé praxe členů komory a k výkonu některých funkcí

v nestátních zdravotnických zařízeních. Opravný prostředek ve

smyslu § 250l odst. 1 a násl. o. s. ř. není proto možno podat

proti jakémukoli rozhodnutí České lékařské komory, ale jen v těch

případech, kdy to zákon výslovně stanoví. Podle § 250p o. s. ř.

soud usnesením opravný prostředek odmítne, je-li napadáno

rozhodnutí, jež přezkoumání nepodléhá. Vzhledem k tomu, že Krajský

soud v Brně dovodil, že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka

není svou povahou rozhodnutím, které zakládá pravomoc soudu

k přezkumnému řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř.,

postupoval ve shodě s ustanovením § 250p o. s. ř. a opravný

prostředek odmítl. Důvody vedoucí soud k takovému postupu jsou

podle názoru soudu dostatečně a velmi podrobně zdůvodněny

v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto na

ně soud zcela odkazuje. K tvrzenému zásahu do ústavních práv

stěžovatele soud uvádí, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany

svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený

postup jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté,

hlavy třetí o. s. ř. Jestliže pak ustanovení § 250l odst. 1 o. s.

ř. vymezuje okruh případů, v nichž je založena přezkumná pravomoc

soudu k rozhodování a opravným prostředkem napadené rozhodnutí

nespadalo do takto vymezeného okruhu případů, nelze odmítnutí

opravného prostředku podle § 250p o. s. ř. v dané věci považovat

za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv

stěžovatele. Na základě uvedeného Krajský soud v Brně závěrem

navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná

odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového

materiálu a vyjádření účastníků řízení Ústavní soud dospěl

k závěru, že návrh je důvodný.

Především Ústavní soud konstatoval, že Česká lékařská komora

v dané věci rozhodovala v postavení orgánu veřejné správy, jak ho

chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, autenticky

pak definuje § 244 odst. 2 o. s. ř. (orgán zájmové

samosprávy.pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné

správy). Takové rozhodnutí České lékařské komory má tedy charakter

rozhodování ve věcech veřejné správy (delegované státní správy),

protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou

sine qua non pro výkon podnikatelské činnosti v daném oboru.

Ústavní soud dále dovodil, že podle ustanovení § 2 odst.

3 a 4 zákona ČNR č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České

stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona

č. 160/1992 Sb., lze proti rozhodnutí České lékařské komory "ve

věcech podle odst. 2 písm. d)" podat opravný prostředek, o němž

"rozhoduje soud". Poznámka 1/ pod čarou poukazuje na § 244 a násl.

o. s. ř., je však nutno mít na zřeteli, že tento zákon nabyl

účinnosti již dne 1. 6. 1991, tedy před 1. 1. 1992, od kdy bylo

obnoveno správní soudnictví (část pátá o. s. ř.). Při vědomí

závěru Ústavním soudem již nejednou učiněného (např. nález

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1998), že

poznámka pod čarou není součástí právního předpisu a může event.

mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, Ústavní soud

konstatoval, že v současné době lze, resp. se citované ustanovení

vykládá zpravidla tak, že opravným prostředkem se rozumí opravný

prostředek podle třetí hlavy, části páté o. s. ř. Podstatné je

i to, že jde-li o "opravný prostředek", je přípustný také proti

negativnímu rozhodnutí České lékařské komory, tj. proti

rozhodnutí, kterým je vydání osvědčení odmítnuto (žádost

zamítnuta).

Krajský soud v Brně odmítl opravný prostředek proti

rozhodnutí České lékařské komory podle ustanovení § 250p o. s. ř.,

což odůvodňuje argumentem, že bylo opravným prostředkem napadeno

správní rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá. Je tomu prý

tak proto, že pravomoc soudu je založena jen v případech, "kdy

Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek k výkonu

soukromé praxe členů komory". Tento výklad je krajně pochybný

nejen proto, že opravný prostředek proti (kladnému) osvědčení lze

těžko očekávat, ale především proto, že zákon ve skutečnosti

poskytuje možnost podat opravný prostředek nikoliv jen proti

vydanému osvědčení, nýbrž "ve věcech podle odst. 2 písm. d)",

čemuž je nutno rozumět tak, že může být podán i proti negativnímu

rozhodnutí.

Ústavní soud při této interpretaci vychází z řady nálezů

pléna, kdy je při abstraktní kontrole ústavnosti upřednostňován

výklad ústavně konformní, ale i z názorů obsažených v nálezech

senátních, ze kterých vyplývá, že v případě, že zákon připouští

dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu

nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve

své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce

v souladu (nález sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79,

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11).

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní

stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle

ustanovení § 82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, zrušit z důvodu porušení ústavně garantovaného práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny základních

práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, neboť Krajský soud v Brně odmítl opravným

prostředkem napadené rozhodnutí přezkoumat. Porušení čl. 26 odst.

1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal, jelikož

výkon soukromé praxe zjevně spadá pod režim čl. 26 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

S ohledem na petit ústavní stížnosti, i s přihlédnutím

k zásadě minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů (srov.

např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, publikovaný pod č. 159, Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9), Ústavní soud

nezrušil rozhodnutí České lékařské komory, přestože mu lze

vytknout jak řadu závažných hmotněprávních nedostatků, tak

i připustit některá procesní pochybení při jeho vydávání.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru