Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 86/95Nález ÚS ze dne 18.01.1996K právu manželů rozšířit a zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
katastr nemovitostí/vklad
spoluvlastnictví/podíl
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/5 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.86.95
Datum podání24.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

126/1993 Sb., § 37

265/1992 Sb., § 2 odst.1, § 1 odst.1

40/1964 Sb., § 143a, § 143, § 149a

65/1992 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 86/95 ze dne 18. 1. 1996

N 6/5 SbNU 39

K právu manželů rozšířit a zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl České republiky v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. S. K. a Ing. B. K., zastoupených JUDr. J. F.,

a účastníků řízení Krajského soudu v Brně a Katastrálního úřadu

Brno - město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2.

1995, sp. zn. 35 Ca 53/94, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu

Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Stěžovatelé podali dne 21. 4. 1995 ústavní stížnost proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca

53/94, kterým soud potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu

Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, jímž byl

zamítnut návrh stěžovatelů na vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí podle dohody o rozšíření bezpodílového

spoluvlastnictví manželů uzavřené mezi stěžovateli dne 27. 4.

1994. Stížností bylo napadeno i uvedené rozhodnutí Katastrálního

úřadu Brno - město.

Katastrální úřad se ve svém rozhodnutí opřel o znění zákona

č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv

k nemovitostem a vyhlášky č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon

č. 265/1992 Sb. a usoudil, že citovaná dohoda nepodléhá vkladu do

katastru nemovitostí. Podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 citovaného

zákona se do katastru nemovitostí zapisují práva k nemovitostem,

a to vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému

břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva a jiná

práva, která byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem, a to

zápisem vkladu práva. Ustanovení § 37 vyhlášky č. 126/1993 Sb. pak

taxativně určuje, která práva zapisovaná do katastru nemovitostí

jsou předmětem vkladu. Dohoda o rozšíření bezpodílového

spoluvlastnictví manželů není v tomto výčtu uvedena, takže na

jejím základě nemohlo dojít k zápisu práva vkladem do katastru

nemovitostí. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl proto

zamítnut.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí

katastrálního úřadu potvrdil. Krajský soud ze spisu katastrálního

úřadu zjistil, že dne 28. 4. 1994 podali Ing. S. K. a Ing. B. K.

návrh, aby byl do katastru proveden vklad dohody ze dne 27. 4.

1994, která je označena jako "dohoda o rozšíření zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle

ustanovení § 143a občanského zákoníku". Podle čl. II. této dohody

rozšiřují manželé K. své bezpodílové spoluvlastnictví tak, že

ideální 1/2 nemovitostí zapsaných na listinu vlastnictví č. 774

pro obec Brno-město, kat. úz. Stránice, kterou Ing. B. K. nabyla

podle rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 26. 11.

1979, č.j. 1 D 590/79, a ze dne 26. 9. 1980, č.j. 1 D 219/80, bude

tvořit bezpodílové spoluvlastnictví Ing. S. K. a Ing. B. K.

Krajský soud uvedl, že ustanovení § 143a občanského zákoníku

umožňuje manželům, aby si dohodou upravili majetkové společenství

jinak, než je uvedeno v ustanovení § 143 obč. zákoníku. Jde

o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového

spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho,

aniž by sama o sobě byla právním titulem pro změnu v osobě

vlastníka. Z tohoto důvodu také tuto dohodu nelze zapsat do

katastru nemovitostí. Tento fakt lze dovodit nejen z toho, že

ustanovení § 149a obč. zákoníku - upravující nabytí účinnosti

dohody mezi manžely, pokud se týká nemovitostí, až vkladem do

katastru - na ustanovení § 143a obč. zákoníku skutečně neodkazuje,

ale lze na něj usoudit zejména z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.

265/1992 Sb., které předpokládá zápis konkrétního právního úkonu,

s nímž je spojen vznik, změna či zánik stávajícího právního

vztahu, tj. vlastnického práva určitého vlastníka k určité

nemovitosti. Zapsat do katastru lze proto až konkrétní právní

úkon, kterým jeden z manželů, popř. oba nabývají za trvání

manželství věc, která by jinak, nebýt dohody podle ustanovení §

143a obč. zákoníku, byla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví,

nebo naopak by byla předmětem výlučného vlastnictví jednoho

z manželů.

Krajský soud dále poukázal na to, že dohoda manželů K.

o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového

spoluvlastnictví manželů se týká změny vlastnického práva ke

konkrétním nemovitostem. Ing. B. K. byla podle ustanovení § 143

obč. zákoníku výlučnou vlastnicí nemovitostí, které zdědila. takto:

založený právní vztah však nelze zpětně modifikovat dohodou podle

ustanovení § 143a obč. zákoníku, neboť tato dohoda je dohodou,

která upravuje režim nabývání věcí jinak než je stanoveno v ust.

§ 143 obč. zákoníku. Změny v osobě vlastníka je možno dosáhnout

pouze smlouvou o převodu vlastnictví k nemovitosti. Takový právní

úkon však soud v dohodě ze dne 27. 4. 1994 neshledal.

Stěžovatelé namítli, že při výkladu ustanovení § 143a obč.

zákoníku je třeba především vyřešit otázku, co je "zákonem

stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů" uvedený

v ustanovení § 143 obč. zákoníku, na nějž se ustanovení § 143a

a ustanovení § 149 obč. zákoníku odvolávají. Odpověď na tuto

otázku prý dává ustanovení § 143 obč. zákoníku,v němž se uvádí, že

v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být

předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za

trvání manželství, s výjimkou v tomto ustanovení uvedených věcí.

Zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví proto

netvoří a ani nemohou tvořit věci, které by sice mohly být

v bezpodílovém spoluvlastnictví, ale ještě nebyly nabyty jedním

z manželů za trvání manželství. V daném případě proto nejde jen

o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového

spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho,

jak uvádí Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku,

nýbrž jde o dohodu, týkající se konkrétních věcí, které již byly

nabyty jedním z manželů.

Argumentace Katastrálního úřadu Brno-město a Krajského soudu

v Brně, že dohody podle § 143a obč. zákoníku týkající se

nemovitostí, nepodléhají vkladu do katastru - neboť povinnost

takové dohody vkládat do katastru není stanovena zákonem - je

podle názoru stěžovatelů nesprávná. Vycházejí přitom z ustanovení

§ 149a občanského zákoníku, které uvádí, že pokud se dohody mezi

manžely podle ustanovení § 143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít

písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru. Toto

ustanovení je možno z hlediska funkce písmene "a" vyložit dvojím

způsobem:

a) písmeno"a" je součástí citace § 143a s tím, že tiskařskou

chybou byla vytvořena mezi číslicí 143 a písmenem "a" mezera.

Mezi číslicemi označujícími paragrafy chybí spojka. Pokud by

byl tento výklad správný, pak není pochyb o tom, že dohody

o zúžení nebo rozšíření zákonem stanoveného rozsahu

bezpodílového spoluvlastnictví manželů vkladu do katastru

podléhají

b) písmeno"a" má funkci spojky. V tom případě by bylo nutno

přisvědčit tomu, že ustanovení § 143 obč. zákoníku, na nějž

znění ustanovení § 149a obč. zákoníku poukazuje, skutečně

o žádné dohodě mezi manžely nepojednává.

Okolnosti, že dohody manželů o zúžení nebo rozšíření zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů mají

být vkládány do katastru nemovitostí, však jasně nasvědčuje dikce

§ 149a obč. zákoníku, že vkladu do katastru podléhají dohody mezi

manžely, které se týkají nemovitostí. I kdyby se však nebylo možné

ztotožnit s výkladem, že dohody dle § 143a obč. zákoníku se

vkládají do katastru podle ustanovení § 149a obč. zákoníku, pak

podle názoru stěžovatelů podléhají tyto dohody vkladu do katastru

podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Změna

vlastnického subjektu, spočívající v tom, že jeden z manželů právo

vlastnické ke společné nemovité věci pozbývá nebo vedle svého

manžela právo vlastnické k nemovité věci nabývá, je změnou,

k jejíž účinnosti je třeba vkladu do katastru.

Stěžovatelé konečně poukázali na to, že jestliže podle

ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má

mít vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah

a ochranu, pak platí, že nabývat i pozbývat společný majetek mohou

stejně jak podíloví spoluvlastníci, tak i manželé jako bezpodíloví

spoluvlastníci. Není proto v souladu s citovaným ustanovením

Listiny rozhodnutí vykládající ustanovení § 143a občanského

zákoníku tak, že si manželé nemohou dohodnout, že věc, kterou

jeden z nich má ve svém vlastnictví, bude patřit do bezpodílového

spoluvlastnictví, nebo že věc, která již byla do jejich

bezpodílového spoluvlastnictví nabyta, bude patřit jen jednomu

z nich. Rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město i rozsudek

Krajského soudu v Brně proto považují stěžovatelé za diskriminační

vůči podílovým spoluvlastníkům v rozhodování o společném

vlastnictví.

Stěžovatelé proto navrhli, aby rozhodnutí Katastrálního úřadu

Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, a rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94,

byly zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, 3, § 43 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty

k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského

soudu v Brně nabyl právní moci dne 29. 3. 1995. Ústavní stížnost

byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 4. 1995, takže zákonná lhůta

podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je zachována.

Ani jiné důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu § 43 odst. 1,

§ 72 odst. 3 cit. zákona nebyly shledány.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský

soud v Brně, který se zcela odvolal na odůvodnění napadeného

rozsudku. Soud vycházel z toho, že podle § 1 odst. 1 zákona č.

265/1992 Sb. se do katastru nemovitostí zapisují práva

k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní právo, právo

odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky

věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva

k nemovitostem, přičemž rozhodnutí o povolení vkladu předpokládá

předložení listiny obsahující právní úkon účastníků, směřující ke

vzniku, změně nebo zániku právního vztahu (§ 5 odst. 1, § 2 odst.

2 zákona č. 265/1992 Sb., ve spojení zejména s ustanoveními § 133

odst. 2, § 151b odst. 2, § 151o odst. 1, § 603 odst. 2 obč.

zákoníku). V daném případě byla k návrhu na vklad do katastru

připojena listina obsahující "dohodu o rozšíření zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle

§ 143a obč. zákoníku". Tuto dohodu však soud nepovažoval za právní

úkon, který by mohl způsobit změnu stávajícího právního vztahu.

Soud byl toho názoru, že tak jako se v katastru nemovitostí nijak

neprojeví existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dokud

za trvání manželství některý z manželů neučiní určitý právní úkon,

či nenastane určitá právní skutečnost, zakládající konkrétní formu

spoluvlastnictví, tak stejně nemůže být dohoda manželů, uzavřená

s odkazem na ustanovení § 143a obč. zákoníku, sama o sobě právním

titulem pro změnu v osobě vlastníka. Jestliže soud chápe samotnou

dohodu o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouze

jako výjimku či úpravu obecného ustanovení § 143 obč. zákoníku,

tedy jako úpravu režimu nabývání věcí do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů, pak musel dospět i k závěru, že zákonem

dříve založený právní vztah (výlučné vlastnictví manželky) nelze

zpětně modifikovat dohodou podle § 143a obč. zákoníku. Ke změně

s účinky, jež zamýšleli účastníci smlouvy, by mohlo dojít pouze

v případě, pokud by vedle dohody o rozšíření zákonem stanoveného

bezpodílového spoluvlastnictví manželů Ing. B. K. darovala

nemovitosti, které měla dosud ve výlučném vlastnictví, do

vlastnictví svého manžela Ing. S. K. Tento by se s ohledem na

dohodu podle ustanovení § 143a obč. zákoníku nestal jejich

výlučným vlastníkem, jak by tomu bylo podle ustanovení § 143 obč.

zákoníku, pokud by dohoda o rozšíření bezpodílového

spoluvlastnictví uzavřena nebyla. Takový úkon však stěžovatelé

předepsanou formou neučinili.

Krajský soud konečně uvedl, že článek 11 odst. 1 věta druhá

Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelé

vytýkají, stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu. Katastrální úřad však v daném případě

posuzoval pouze to, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro

povolení vkladu do katastru nemovitostí a soud přezkoumával, zda

je rozhodnutí katastrálního úřadu v souladu se zákonem.

Skutečnost, že oba orgány dospěly k závěru, že nebyly splněny

předpoklady pro vklad předmětné dohody o rozšíření bezpodílového

spoluvlastnictví manželů do katastru nemovitostí - s čímž je podle

§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. spojen vznik, změna či zánik

práva - neznamená, že by uvedený článek Listiny nerespektovaly.

Naopak, soud připustil, že změna výlučného vlastnictví jednoho

z manželů na bezpodílové spoluvlastnictví manželů by byla možná,

ovšem ve spojení dohody manželů o rozšíření bezpodílového

spoluvlastnictví a konkrétního právního úkonu (např. darování).

Pokud v daném případě navrhovatelé neuskutečnili všechny potřebné

úkony k možnosti "přeměny" výlučného vlastnictví jednoho z nich na

bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nelze z rozhodnutí

o zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jež vycházelo

právě z nedostatečné realizace jejich úmyslu, dovozovat porušení

článku 11 Listiny katastrálním úřadem a soudem. Ostatně článek 11

Listiny základních práv a svobod zaručuje ochranu především

vlastnickému právu již konstituovanému a nikoli pouze tvrzenému

nároku na ně (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS

23/93). V daném případě se stěžovatelé domáhali právě "nároku na

vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů" místo dosud

stávajícího výlučného vlastnictví k nemovitosti pouze jedním

z nich.

Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta.

Katastrální úřad Brno-město jako účastník řízení uvedl, že

podle jeho názoru se ustanovení § 143a občanského zákoníku netýká

jednotlivých součástí majetkového souboru, který již ke dni dohody

patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale že zákon má

na mysli dohodu o zúžení nebo rozšíření obecného rozsahu

bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve vazbě na ustanovení §

143 občanského zákoníku, tj. do budoucna. Z toho dovozuje, že

předmětnou dohodu nelze uzavřít ohledně majetku, který byl ke dni

uzavření dohody v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve

výlučném vlastnictví jednoho z nich. Mimo to tato dohoda nepodléhá

vkladu do katastru nemovitostí z toho důvodu, že tomu brání

ustanovení § 37 vyhlášky č. 126/1993 Sb., které taxativně stanoví,

která práva jsou předmětem vkladu do katastru. Katastrální úřad

proto považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou.

Ústavní stížnost není důvodná.

Po skutkové stránce je nesporné, že dne 27. 4. 1994 byla

uzavřena mezi stěžovateli manželi K. "dohoda o rozšíření zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle

ustanovení § 143a občanského zákoníku". Podle článku II. této

dohody manželé Ing. S. K. a Ing. B. K. rozšiřují zákonem stanovený

rozsah svého bezpodílového spoluvlastnictví tak, že ideální jedna

polovina nemovitostí (uvedených sub I. dohody) ve vlastnictví Ing.

B. K. bude tvořit bezpodílové spoluvlastnictví manželů Ing. S. K.

a Ing. B. K. Tuto dohodu nikdo z účastníků řízení nenapadl a její

existence je řádně doložena listinnými důkazy, které jsou založeny

ve spisu.

Po právní stránce je třeba předeslat, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není

vrcholem soudní soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat

do jejich jurisdikční činnosti, s výjimkou ochrany ústavnosti

podle článku 83 a násl. Ústavy. Není tedy jeho úkolem zabývat se

eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob

chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími

právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

i porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy.

Toto pojetí pravomocí Ústavního soudu odpovídá i jeho ustálené

rozhodovací činnosti (srov. např. I. ÚS 68/93).

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i při zkoumání ústavní

stížnosti stěžovatelů.

Stěžovatelé se dovolávají toho, že napadená rozhodnutí

porušují článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto

ustanovení praví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické

právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se

zaručuje. Z judikatury Ústavního soudu však plyne, že citovaný

článek zaručuje ochranu zpravidla pouze vlastnickému právu již

konstituovanému, tedy existujícímu a nikoli pouze tvrzenému nároku

na ně (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Je proto

v souzené věci třeba uvážit, zda se stěžovatelé domáhají ochrany

"svého" vlastnického práva, tedy vlastnického práva, které již

skutečně existuje (srov. i ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., arg. "její" základní právo nebo svoboda).

Odpověď na tuto otázku je záporná. Krajský soud v napadeném

rozsudku i ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména dva

zásadní argumenty, které - po doplnění Ústavním soudem - znějí

takto:

a) změna výlučného vlastnictví jednoho z manželů na bezpodílové

spoluvlastnictví manželů by byla možná pouze za předpokladu, že by

došlo i k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi manželi

(např. darováním). Takový právní úkon však učiněn nebyl. Sama

dohoda podle § 143a občanského zákoníku se netýká jednotlivých

částí majetku, nýbrž znamená toliko rozšíření nebo zúžení obecného

rozsahu BSM, který je upraven v § 143 občanského zákoníku.

b) dohoda podle ustanovení § 143a občanského zákoníku se může

týkat jen majetku nabytého v budoucnu (tedy po uzavření takové

dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který byl nabyt před jejím

uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit vlastnictví již

jednou nabyté, v konkrétním případě výlučné vlastnictví manželky.

O takový případ právě v souzené věci šlo.

Uvedené právní závěry, které krajský soud náležitě

a přesvědčivě odůvodnil, se opírají i o obecně uznávanou odbornou

literaturu a Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. Nelze

totiž dovodit, že by těmito závěry byla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87

odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb.).

Vzhledem k těmto důvodům dospěl Ústavní soud k závěru, že

článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze v souzené

věci aplikovat. K jeho porušení tedy nedošlo.

Za tohoto stavu jsou další námitky stěžovatelů z hlediska

ústavnosti napadených rozhodnutí irelevantní, neboť podle názoru

Ústavního soudu mají význam nikoli ústavní, nýbrž toliko

občanskoprávní. Proto se jím Ústavní soud zabývat nemůže.

Ústavní soud pro úplnost zkoumal, zda nebylo porušeno jiné

základní právo nebo svoboda stěžovatelů ve smyslu § 72 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. To však Ústavní soud nezjistil

a stěžovatelé to ani netvrdili.

Proto byla ústavní stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru