Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 854/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříkExekuce
Správní soudnictví
Správní řízení
daň/nedoplatek
Přestupek
pokuta
odpor
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.854.20.1
Datum podání20.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 175, § 178 odst.5 písm.b

500/2004 Sb., § 37 odst.5, § 40 odst.1 písm.d, § 41 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 854/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jakuba Řezníčka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020 č. j. 6 Afs 179/2019-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019 č. j. 43 Af 5/2018-14. Tvrdí, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), který nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, z níž podle stěžovatele vyplývá, že ztrátu podání nelze klást k tíži účastníka řízení. Kasační soud podle stěžovatele nerespektoval kogentní právní ustanovení a uznávané zásady výkladu právních předpisů a jeho závěry vedou k extrémnímu rozporu s principem spravedlnosti a zásadně narušují právní jistotu osob komunikujících s orgány veřejné správy prostřednictvím České pošty, s. p. Stěžovatel současně uvádí, že postupem kasačního soudu, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na odůvodnění jiného svého rozhodnutí (sp. zn. 6 As 126/2019), došlo k porušení jeho práva na řádné odůvodnění.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 28. 11. 2017 Městský úřad Dobříš (dále jen "vedlejší účastník") vydal exekuční příkaz na bankovní účet stěžovatele podle § 175 ve spojení s § 178 odst. 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, s přiměřeným použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Exekuční příkaz byl vydán k vymožení daňového nedoplatku stěžovatele ve výši 3 500 Kč, který odpovídal povinnostem uloženým příkazem vedlejšího účastníka ze dne 20. 7. 2017, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit pokutu ve výši 2 000 Kč a náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč, a nákladům nařízení daňové exekuce ve výši 500 Kč. Stěžovatel proti příkazu podal dne 1. 8. 2017 prostřednictvím svého zmocněnce (Česká vzájemná pojišťovna motoristů, družstvo) odpor, a to emailem bez uznávaného elektronického podpisu. Následně dne 3. 8. 2017 předal zmocněnec stěžovatele k poštovní přepravě zásilku, která však byla v průběhu poštovní přepravy ztracena a nebyla vedlejšímu účastníkovi doručena. V projednávané věci jde o spor, zda byl ve věci odpor řádně podán a zda tím došlo ke zrušení příkazu. Krajský soud v Praze výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a následně Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí kasačního soudu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v dané věci nestranně, v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné. Na námitky stěžovatele náležitě reagoval, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu, která upravují doručování písemností správnímu orgánu, a své závěry patřičně odůvodnil. Jeho postup, kdy v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svůj rozsudek č. j. 6 As 126/2019-21, nepovažuje Ústavní soud za rozporný s ústavním pořádkem, neboť šlo o posouzení téže právní otázky v téže skutkové věci téhož stěžovatele. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 126/2019-21 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 31/2018-48, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že se již v tomto rozhodnutí kasační soud zabýval otázkou, zda byl účinně podán odpor proti uloženému příkazu, bylo logické, že na něj odkázal. Stěžovatel byl se závěry soudu ve věci sp. zn. 43 A 31/2018 seznámen, neboť se jednalo o věc, kde byl účastníkem řízení.

Závěry Nejvyššího správního soudu, na jejichž základě nelze podání odporu považovat za doručené příslušnému správnímu orgánu již samotným podáním poštovní zásilky u držitele poštovní licence, pokládá Ústavní soud za řádně odůvodněné a racionální. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěry k interpretaci vzájemného vztahu ustanovení § 37 odst. 5 a § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu obsažené v rozsudku č. j. 6 As 126/2019-21 (viz body 9 až 15), na který v podrobnostech kasační soud odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V témže rozsudku se Nejvyšší správní soud velmi zevrubně vyjádřil též k ústavním aspektům projednávaného případu (viz body 16 až 27).

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem citované nálezy sp. zn. III. ÚS 751/06 a IV. ÚS 1001/18 na daný případ nedopadají, neboť byly postaveny na zcela jiném skutkovém základě. V daných případech posuzoval zdejší soud postup civilních soudů probíhající podle občanského soudního řádu. Platný správní řád však obsahuje výslovné ustanovení o tom, že (jakékoliv) podání je učiněno až dnem, kdy dojde správnímu orgánu (§ 37 odst. 5 správního řádu). Legitimní očekávání účastníka řízení, jímž zdejší soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 751/06 argumentoval, totiž že odevzdání zásilky k poštovní přepravě samo o sobě zaručí, že podání bude platně učiněno, je tak ve správním řízení vyloučeno výslovným zněním zákona. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel neuplatnil vůči poskytovateli poštovních služeb reklamaci, ani nepožádal vedlejšího účastníka o prominutí zmeškání úkonu postupem podle § 41 odst. 2 správního řádu.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatel nepodložil relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daňového nedoplatku (pokuty za přestupek a nákladů s tím spojených) a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatele, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Doměření dlužného daňového nedoplatku jako takové není trestem, povinnost zaplatit pokutu za přestupek a s tím spojené náklady je zákonnou povinností, kterou stěžovatel nijak nezpochybnil. Nesplnění této povinnosti vede ke vzniku odpovědnosti povinného za takové (ne)konání.

Odmítnutí z důvodu zjevné neopodstatněnosti podporuje i samotná výše sporné částky (3 500 Kč). Jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru