Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 853/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.853.11.1
Datum podání22.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 157 odst.2

40/2009 Sb., § 279 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 853/11 ze dne 12. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označený rozsudek, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a přikázal Městskému soudu v Praze (dále "soud odvolací"), aby znovu jednal a rozhodl.

Jedná se o věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 T 25/2010, shledal stěžovatele vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), kterého se dopustil tím, že dne 5. března 2010 v době od 19:50 hod. do 20:00 hod., při řízení označeného vozidla tov. zn. Mercedes Benz S 500 L4-Matic 220, na sjezdu z magistrály z ulice Wilsonova v Praze 7, měl u sebe samonabíjecí pistoli zn. Tokarev vzor TT 33, výr. č. B0562, se zásobníkem se 7 ks nábojů ráže 7,62x25 mm a 1 ks náboje v hlavni, ač není držitelem oprávnění nosit střelnou zbraň. Po zastavení vozu ji předal spolujezdci, který ji ukryl do odkládacího prostoru v zadní části opěradla pravého předního sedadla. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců se zkušební dobou 2 let. Jeho odvolání Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010.

II.

Stěžovatel obecným soudům vytkl, že se spokojily s výslechem zasahujících policistů, aniž by vyslechly posádku vozu. Nezabývaly se tím, zda a který z pasažérů od něj pistoli převzal a ukryl. Pominuly přitom, že ani svědek M. R., který (přes obhajobou uplatněné námitky nepříznivých povětrnostních podmínek) uvedl, že dovnitř vozu viděl bezproblémově, nebyl schopen uvést, jaký předmět stěžovatel předal dozadu a kterému ze spolujezdců, přestože stál několik metrů od vozidla. Soudy nadhodnotily důkazní váhu pachové stopy, svědčící pouze o tom, že přišel do kontaktu se zbraní, nikoliv o tom, kdy k tomu došlo. Protože absentovaly jeho daktyloskopické stopy, je řetězec nepřímých důkazů podle něj narušen a nelze z něj učinit závěr o jeho vině. Jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem A. A. a T. S. odvolací soud nevyhověl, aniž to zdůvodnil a porušil tak jeho právo na obhajobu.

Stěžovatel má za to, že pokud existoval jediný usvědčující důkaz, byly orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout úsilí, aby jej doplnily jinými, byť nepřímými důkazy. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vadně vyhotoveno, neboť uvádělo v popisu skutku jiný automobil. Zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, trestní řízení a odsuzující rozhodnutí nemá oporu v zákoně, je svévolné, nerespektuje zásady právního státu a principy ústavnosti zaručené v Ústavě a Listině.

III.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze v případě, pokud by použitý výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází, zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo přistoupeno k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle), či v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Poté co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem k tomu, že může přezkoumávat pouze ústavnost, tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal, neboť jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, nemůže rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě porušení tohoto práva způsobit (nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

S ohledem na charakter stěžovatelovy stížnostní argumentace se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda se v jeho věci obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech jeho spolujezdců. Nezjistil žádné skutečnosti, svědčící o porušení shora vymezené zásady volného hodnocení důkazů. Ve věci byli stíháni dva obžalovaní (vedle stěžovatele i I. D. K.), oba měli možnost vypovídat hned po zadržení, což odepřeli a svůj zájem vypovídat neprojevili ani během 11 měsíců, kdy trestní řízení probíhalo. Nejde tedy, jak stěžovatel tvrdí, o tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se odmítl zabývat.

Pokud pak odvolací soud uzavřel, že tím, že stěžovatel měl v držení samonabíjecí pistoli zn. Tokarev, vzor TT 33 (včetně zásobníku se sedmi kusy nábojů a jedním v hlavni), aniž by měl k tomu povolení, naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, jedná se o právní závěr nezávislého soudu, do něhož je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Odvolací soud se rovněž dostatečně vyjádřil k jeho argumentu ohledně špatné viditelnosti, který znovu uplatnil v ústavní stížnosti, když uvedl, že svědek M. R. přistupoval zepředu, přední sklo vozidla bylo čiré, osvětlení dobré a do vozidla tak bylo dobře vidět. Zabýval se rovněž stěžovatelovou námitkou záměny totožnosti vozidla v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž mu srozumitelně vysvětlil, že spočívala pouze v uvedení tovární značky jiného vozidla stejné společnosti, zadrženého na stejném místě a ve stejné době, nešlo proto o vadu podmiňující jeho zrušení.

Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Pokud jde o konkrétní výhrady stěžovatele, podrobně rozepsané v ústavní stížnosti, jde jen o opakování argumentace, kterou uplatnil již v rámci svého odvolání. Tím tedy staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již shora uvedl, nepřísluší. Ústavní soud shledává odůvodnění napadeného usnesení v tomto směru za vyčerpávající, respektující stěžovatelem citovanou judikaturu. Nepovažuje proto dále za nutné se ke skutkovým námitkám stěžovatele znovu obsáhle vyjadřovat a pouze na něj odkazuje.

Závěrem lze konstatovat, že vina stěžovatele byla prokázána v kontextu celého řetězce důkazů. Stěžovatel, ve snaze dosáhnout změny ve svůj prospěch, z něj vytrhl některé jejich části, hodnotí je izolovaně od ostatních a na jejich podkladě pak prosazuje vlastní skutkovou verzi, ale při posuzování trestní odpovědnosti je třeba vycházet z obsahu všech skutkových zjištění a jejich vzájemných souvislostí. Účelem dokazování v trestním řízení je přitom ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru