Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 85/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkúřad práce
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.85.21.1
Datum podání12.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

435/2004 Sb., § 5 odst.c, § 31, § 30


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 85/21 ze dne 27. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jana Bokšayho, zastoupeného Alenou Prchalovou, advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 288/2019-55 ze dne 12. 11. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 47/2018-104 ze dne 3. 7. 2019 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2018/87153-421/1 ze dne 11. 6. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 30 odst. 2, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Úřad práce - krajská pobočka pro hlavní město Prahu, kontaktní pracoviště Praha 5 (dále jen "úřad práce") rozhodnutím č. j. ABF-2007/2018-05/02 ze dne 12. 4. 2018 vyřadil stěžovatele podle § 30 odst. 2 písm. f), § 30 odst. 3 a § 31 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti, a to ode dne 26. 2. 2018. Dle rozhodnutí úřadu práce měl stěžovatel zmařit nástup do zprostředkovaného zaměstnání k blíže označenému zaměstnavateli tím, že mu uvedl údaje, které vedly k jeho nepřijetí do zprostředkovaného zaměstnání, konkrétně mu oznámil, že by na pracovišti mohl být pouze od 10:00 do 16:00 hodin z důvodu dojíždění, přičemž pracovní doba byla od 8:00 do 17:00 hodin.

K odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí shora označeným rozhodnutím změnilo rozhodnutí úřadu práce tak, že posunulo datum vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání na 28. 2. 2018, jinak rozhodnutí úřadu práce potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou, již Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy ani ministerstvo neposoudily nepřiměřenou vzdálenost od místa pobytu do zaměstnání jako jiný vážný osobní důvod hodný zvláštního zřetele dle § 5 odst. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti pro úpravu pracovní doby. Dle jeho názoru tak nebylo možné jej postihnout za to, že nevyhovoval představám zaměstnavatele, protože nemohl z objektivních důvodů zahájit výkon své práce. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním správního či soudního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů či správních orgánů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby ve správním či navazujícím soudním řízení provedené důkazy podrobil vlastnímu hodnocení a aby z nich usuzoval na správnost či nesprávnost postupu dotčených orgánů.

Ústavní soud neshledal, že by soudy při rozhodování o žalobě, potažmo kasační stížnosti stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Soudy konkrétně poukázaly na to, že stěžovatel sám požádal krajskou pobočku úřadu práce v Praze o zprostředkování zaměstnání, přičemž vyjma určitých zdravotních omezení neuvedl žádné jiné omezení ani další podmínky a v žádosti o zprostředkování zaměstnání uvedl své bydliště v P., nikoli místo svého skutečného pobytu poblíž J. Bylo tak zřejmé, že krajská pobočka úřadu práce v Praze se pokusila zajistit pro stěžovatele zaměstnání s ohledem na jeho vzdělání a zdravotní omezení právě na území hlavního města Prahy nebo v jeho blízkém okolí, a nikoliv v obvodu jiné krajské pobočky úřadu práce. Okolnost, že se stěžovatel ve skutečnosti zdržuje v místě dosti vzdáleném, stěžovatel této pobočce nesdělil. Úvaha soudů, potažmo ministerstva, že si stěžovatel tedy musel být vědom, že pokud mu bude nabídnuto vhodné zaměstnání, bude vzdáleno od jeho skutečného pobytu více než 100 km a že se bude muset denně do takového zaměstnání včas dopravit, či zajistit si ubytování v blízkosti místa výkonu práce, je zcela přiměřená a nevykazuje sebemenší znaky ústavně zapovězené svévole. Odtud je také patrné, že obstojí i závěry soudů o absenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 5 odst. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti.

Přehlédnout nelze ani poukaz soudů na skutečnost, že stěžovatel byl poučen o možnosti zprostředkování zaměstnání kontaktním pracovištěm krajské pobočky úřadu práce, v jejímž územním obvodu se z vážných důvodů skutečně zdržuje, a o možnosti převedení evidence na toto pracoviště. V průběhu řízení však nevyšlo najevo, že by byl stěžovatel takový krok učinil (srov. bod 54 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Uzavřel-li proto kasační soud, že stěžovatel se ani nedomáhal převedení své agendy na krajskou pobočku v Jihlavě, ani neuspořádal svou bytovou situaci tak, aby byl schopen vykonávat práci na plný úvazek v obvodu hlavního města Prahy, v důsledku čehož reálně zmařil úřadem práce zprostředkované zaměstnání (viz bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu), nejedná se o závěry ústavně nekonformní.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Odmítnutím ústavní stížnosti byla porušena jedna z podmínek uvedených v § 83 odst. 1 téhož zákona pro placení nákladů právního zastoupení stěžovatele státem, pročež soudce zpravodaj takovému návrhu nemohl ze zákona vyhovět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru