Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 849/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Liberecký
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
řízení/přerušení
vykonatelnost/odklad
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.849.15.1
Datum podání20.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 2, § 54 odst.2, § 73 odst.4, § 48


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 849/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 252/2014-95 ze dne 19. prosince 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Krajského úřadu Libereckého kraje, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení o kasační stížnosti domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 A 103/2013-205 ze dne 14. 10. 2014. Kromě jiného nezákonnost rozsudku spatřovala v nesprávném právním posouzení zákonnosti rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení (konkrétně zamítavého rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje o odvolání stěžovatelky) a také v tom, že krajský soud nepřerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí o civilní žalobě stěžovatelky.

2. Nejvyšší správní soud stížnost zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, neboť dospěl k závěru, že krajský soud zákonnost napadeného správního rozhodnutí posoudil správně. Nepřerušením řízení před krajským soudem se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat, neboť šlo o rozhodnutí, jímž se upravuje řízení, které je z přezkumu v řízení o kasační stížnosti vyňato [srov. § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního]. Sám Nejvyšší správní soud též nepřistoupil k přerušení řízení, neboť neshledal, že by řízení o civilní žalobě stěžovatelky mohlo mít vliv na posouzení otázek rozhodnutých pro řízení o kasační stížnosti. V řízení před civilními soudy je totiž řešena otázka vlastnického či jiného práva stavebníka k pozemkům, na nichž probíhá stavba, proti které stěžovatelka opakovaně brojila ve správním řízení a řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonnost správního rozhodnutí má být posouzena podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí správního orgánu. Je přitom nepochybné, že ke dni rozhodnutí byl stavebník vlastníkem části pozemků, u zbylých měl souhlas jejich vlastníka s provedením stavby. Zároveň platí, že správní soudnictví poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům. I kdyby tedy civilní soudy rozhodly o neplatnosti smluv o převodu pozemku a stavebník by tak nemohl doložit, z jakého titulu na cizím pozemku staví, nemohl by se tento stav nijak dotknout stěžovatelky, neboť nikdy neuváděla, že jde o její pozemky. Pro ochranu veřejných subjektivních práv stěžovatelky tedy nebylo třeba vyčkávat na výsledek civilního soudního řízení.

3. Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítla, že jí Nejvyšší správní soud nezaslal k replice vyjádření společnosti LIF, a. s., která byla osobou zúčastněnou na řízení o kasační stížnosti, přestože to výslovně žádala v návrhu na přiznání odkladného účinku. Na repliku k vyjádření žalovaného pak stěžovatelka dostala pouhé tři dny, což bylo i s ohledem na vánoční svátky nepřiměřeně málo. Rychlost řízení nemůže být na úkor práva stěžovatelky vyjádřit se ke všem důkazům a tvrzením ostatních osob, které byly soudu předneseny.

4. Dále stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud porušil její práva tím, že odmítl vyčkat na rozhodnutí civilních soudů a nepřerušil řízení o kasační stížnosti. Řešení sporů z vlastnického práva je svěřeno civilním soudům, ne správním orgánům. V tom případě však bylo třeba, aby stavební úřad (potažmo správní soudy) vyčkal na rozhodnutí civilního soudu o žalobě stěžovatelky na neplatnost smlouvy o prodeji pozemku. Správní orgány posuzují věc podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí. V případě úspěchu stěžovatelky v civilním řízení by však byla kupní smlouva ke stavebnímu pozemku neplatná od počátku, stavebník by tedy neměl k pozemku žádné právo a rozhodnutí stavebního úřadu by bylo nezákonné (s účinností ex tunc by totiž odpadla jedna z podmínek vydání rozhodnutí, z pohledu stavebního úřadu původně příznivý skutkový a právní stav pro rozhodnutí by se tedy zpětně změnil). Pokud by i přes tuto skutečnost došlo k výstavbě, stavebník by po odpadnutí právního titulu k pozemku získal předkupní právo právě z toho důvodu, že již na něm postavil stavbu. Tím by stěžovatelka přišla o možnost získat dotčené pozemky v transparentním výběrovém řízení, což porušuje její právo na účinné obranné prostředky.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Stěžovatelka v projednávané věci uplatnila jednak námitky proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení, jednak pokračovala v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v řízení před správními soudy. Ústavní soud tak postavila do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy hmotného a procesního správního (stavebního) práva a soudní řád správní. To však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

7. K námitkám proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení lze stručně uvést, že z napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovatelka soudu navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O návrhu na přiznání odkladného účinku musí správní soudy rozhodnout bez zbytečného dokladu, případně do 30 dnů od podání návrhu pokud ve věci není nebezpečí z prodlení (§ 73 odst. 4 ve spoj. s § 120 soudního řádu správního). Jakkoliv je soudcovská lhůta tří dnů pro vyhotovení a zaslání repliky neobvyklá, nelze nevidět, že k ní vedla snaha soudu o rychlou přípravu věci k rozhodnutí (v tomto případě dokonce pro rozhodnutí v krátké zákonné lhůtě). Stěžovatelka ostatně neuvedla, zda a v čem konkrétně jí tato lhůta zabránila uplatnit její práva. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud nemá Nejvyššímu správnímu soudu z ústavního hlediska co vytknout.

8. Zjevně neopodstatněnou Ústavní soud shledal tu námitku, že Nejvyšší správní soud nedal stěžovatelce možnost podat repliku k vyjádření osoby zúčastněné na řízení o možné újmě, která by osobě zúčastněné na řízení byla způsobena přiznáním odkladného účinku. Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila k návrhu na přiznání odkladného účinku, o kterém ale Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť s ohledem na stav přípravy řízení rovnou rozhodl ve věci samé. Toto vyjádření tedy nemělo pro posouzení věci žádný význam a jeho nezasláním stěžovatelka nemohla být zkrácena na svých právech.

9. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i u druhého okruhu námitek, tedy námitek proti nepřerušení řízení. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud neshledal přerušení řízení nutné, neboť podle jeho mínění rozhodnutí o civilní žalobě stěžovatelky nemůže mít vliv na posouzení zákonnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela pominula, že podle napadeného rozsudku slouží řízení před správními soudy zejména k ochraně veřejných subjektivních práv (§ 2 soudního řádu správního). Případná absence soukromoprávního titulu stavebníka ke stavbou dotčeným pozemkům však stěžovatelku na jejích veřejných subjektivních právech nijak nezasahuje (zde soud zdůraznil, že stěžovatelka netvrdila, že by k těmto pozemkům měla mít nějaké právo, domáhala by se tak ochrany cizího vlastnictví). To samé platí pro úvahy stěžovatelky o nemožnosti nabýt tyto zastavěné pozemky v budoucnu ve výběrovém řízení. Přezkum rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení ve správním soudnictví má sloužit k ochraně veřejných subjektivních práv žalobce, nikoliv k zajištění jeho teoretické možnosti nabývat pozemky v soukromoprávním vztahu.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S osobami zúčastněnými na řízení o kasační stížnosti Ústavní soud nejednal, neboť s ohledem na zjevnou neopodstatněnost návrhu neshledal, že by bylo třeba jim přiznat postavení vedlejšího účastníka řízení podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru