Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 838/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
Skutková podstata trestného činu
spis/nahlížení do spisu
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.838.20.1
Datum podání19.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 838/20 ze dne 9. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. N., zastoupeného Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1044/2019-3391 ze dne 20. 11. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 32/2018-3114 ze dne 7. 11. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 5/2017-2930 ze dne 9. 2. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu dvou obviněných právnických osob.

Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu všech obviněných fyzických osob a nově rozhodl tak, že stěžovatele (při nezměněném výroku o vině) odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Týmž rozsudkem krajský soud zároveň zamítl odvolání všech obviněných jako nedůvodná. Následná dovolání stěžovatele a dalších dvou spoluobviněných proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy zásadním způsobem pochybily v otázce protiprávnosti jednání, a sice zejména při výkladu zvláštních právních předpisů stanovících pravidla nakládání s léčivy. Stěžovatel dále uvedl, že v dané trestní věci nebyl proveden žádný přímý důkaz o jeho úmyslu nesplnit povinnost vyplývající z jeho kompetencí. Takový závěr dle něj rozhodně nelze automaticky dovozovat z pouhé skutečnosti, že nesplnil uloženou povinnost, protože ze samotného opomenutí povinného jednání nelze dovozovat ani přímý úmysl, ani kumulativní existenci dvou složek úmyslu nepřímého. Stěžovatel též namítl, že z předmětných léků nebylo možno snadno extrahovat účinné látky pro další výrobu drog, což dle jeho názoru bylo prokázáno znaleckým posudkem. V té souvislosti odkázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že měl postupovat dle § 9a trestního řádu a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda léky (a nikoli pouze látky v nich obsažené) spadají pod definici omamných a psychotropních látek a jejich prekursorů. Stěžovatel rovněž napadl způsob nakládání s recepty, jež byly zajištěny při prohlídce jiných prostor. V jeho důsledku nemohly být recepty použity jako důkaz v trestním řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud stěžovatelem namítaná porušení základních práv v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Právní kvalifikací skutku i výkladem mimotrestních norem se zabýval především dovolací a dílem i odvolací soud. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že z trestního hlediska relevantní pravidlo chování, které bylo jednáním obviněných porušeno, je zachyceno toliko v příslušné normě trestního zákoníku. Nejvyšší soud konkrétně zdůraznil, že skutková podstata zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí (bod 44 napadeného usnesení dovolacího soudu). Jinak řečeno, v daném případě na neoprávněnost nakládání s předmětnými léčivy nelze usuzovat izolovaně optikou dílčích ustanovení právních předpisů upravujících nakládání s léčivy a dalšími farmaceutickými přípravky, nýbrž v širších souvislostech. V daném případě jsou těmito širšími okolnostmi způsob, rozsah a povaha transakcí zahrnujících léčiva s obsahem psychotropních látek, zařazených do této kategorie vnitrostátními předpisy, které vyplynuly z obsáhlého dokazování. Za této situace tak nebylo povinností Nejvyššího soudu pokládat Soudnímu dvoru Evropské unie jakoukoli předběžnou otázku již proto, že žádný předpis evropského práva nebyl ve skutečnosti soudy v souzené věci použit.

Pokud jde o zavinění coby znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl stěžovatel společně s dalšími obviněnými shledán vinným, i jím se soudy všech stupňů zabývaly dostatečně. Již krajský soud přesvědčivě vyložil, z čeho konkrétně usoudil na nepřímý úmysl v jednání stěžovatele. Jeho závěry o podílu stěžovatele na trestné činnosti vycházejí ze zajištěných receptů, jejich jednoznačné a zcela zřejmé nepravosti, jakož i určité míry konspirativnosti počínání všech obviněných. K těmto úvahám krajský soud dospěl na podkladě dokazování, v jehož rámci byly provedeny výpovědí jednotlivých obviněných, svědků, dále z výsledků sledování obviněných, zajištěných elektronických dat a komunikace obviněných v rámci pořízených odposlechů a konečně i ze zajištěných movitých věcí. Nešlo tedy ze strany stěžovatele o pouhé opomenutí splnit dílčí povinnost uloženou právním předpisem, jak předestřel v ústavní stížnosti.

Otázka extrakce účinných látek z léčiv, na niž stěžovatel opakovaně poukazoval, neměla v kontextu celého případu žádný relevantní význam, poněvadž skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy necílí jen na omamnou či psychotropní látku jako takovou (v její izolované formě), nýbrž předmětem neoprávněné výroby, dovozu, prodeje atd. jsou výslovně i přípravky tyto látky obsahující (srov. dikce § 283 odst. 1 tr. zákoníku), tedy v to počítaje i léčiva.

Ani námitkám stěžovatele stran údajné procesní nepoužitelnosti receptů zajištěných v rámci prohlídky jiných prostor Ústavní soud nepřisvědčil. Krajský soud se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal v bodech 77 a 78 svého rozsudku. Připustil, že nedošlo k sepisu každého jednotlivého receptu samostatně, avšak poukázal na to, že jedna z obviněných, která byla prohlídce osobně přítomna, nejenže nevznesla žádné výhrady, ale sama potvrdila, že recepty, které přijala od dalšího obviněného, byly uloženy právě v bedně zachycené na příslušných fotografiích ve fotodokumentaci pořízené během prohlídky. Nadto stěžovatel, resp. jeho tehdejší obhájkyně, měli možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, avšak žádný požadavek na seznámení se s recepty nikdy nevznesli (blíže k tomu viz bod 78 rozsudku soudu prvního stupně). Takové vypořádání námitek obhajoby nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní ani jinak vybočující z kautel spravedlivého procesu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí (a tím i výkonu trestu odnětí svobody), o čemž nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru