Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 837/06 #1Nález ÚS ze dne 19.08.2008Stanovení náhrady za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec vedle pracovního poměru i podniká

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
Pracovní úraz
škoda/odpovědnost za škodu
zaměstnavatel
zaměstnanec
Podnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/50 SbNU 283
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.837.06.1
Datum vyhlášení26.08.2008
Datum podání27.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

1/1992 Sb., § 17 odst.4

258/1995 Sb., § 2 odst.2

65/1965 Sb., § 193 odst.1, § 195 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zaměstnanec, který utrpí pracovní úraz, má na základě zákoníku práce právo legitimně očekávat, že mu jeho zaměstnavatel poskytne náhradu za ztrátu na zaměstnaneckém výdělku. Při stanovení této náhrady lze však přihlížet pouze k výdělku, kterého zaměstnanec dosáhne po pracovním úrazu v rámci pracovního poměru. Nelze zohlednit příjmy z podnikatelské činnosti, protože tyto je třeba posoudit jako výdělek, kterého zaměstnanec dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, a k takovému výdělku se v souladu s § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce v tehdejším znění, při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží. Pokud soudy výše uvedené příjmy z podnikatelské činnosti při stanovení náhrady zohlední, porušují právo na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Z.H. vyslovil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. srpna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 č. j. 21 Cdo 2933/2005-237 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2005 č. j. 24 Co 148/2005-214 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, a tato rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Stěžovatel se žalobou proti svému zaměstnavateli domáhal náhrady škody za pracovní úraz. Stěžovatel měl kromě příjmů z pracovního poměru též příjmy z podnikatelské činnosti, přičemž podnikal se souhlasem zaměstnavatele. Soudy stěžovateli přiznaly náhradu za ztížení společenského uplatnění, nicméně odvolací soud nepřiznal stěžovateli ztrátu na výdělku a v této části jeho žalobu zamítl. Odvolací a dovolací soud aplikovaly právní názor, že pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku je třeba posuzovat zaměstnanecké výdělky a příjmy z podnikání společně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl dosti vysoké příjmy z podnikání, náhrada za ztrátu na výdělku mu nebyla přiznána.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí. Ústavní soud připomněl, že stěžovatel utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledky poklesly jeho pracovní schopnosti. Dle § 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, mu tedy náleží náhrada za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, a to v rozsahu, ve kterém zaměstnavatel za škodu odpovídá. Dle § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, náleží stěžovateli náhrada za ztrátu na výdělku v takové výši, aby se spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody, přičemž se nepřihlíží k výdělku, kterého zaměstnanec dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Je pravdou, že stěžovatel souběžně s pracovním poměrem podnikal, nicméně se souhlasem a vědomím zaměstnavatele. Předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem nebyla stěžovatelova podnikatelská činnost vykonávaná v jeho volném čase. Příjem, kterého podnikatelskou činností stěžovatel dosáhl, je třeba posoudit jako výdělek, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, a tudíž k němu při stanovení náhrady škody za ztrátu na výdělku nelze přihlédnout. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jak obecné soudy dospěly k závěru, že výdělkem ve smyslu výše citovaného § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, jsou i příjmy z živnostenského podnikání. Živnostenské podnikání nebylo předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem, proto není dána odpovědnost zaměstnavatele za případný ušlý výdělek z podnikání, ale ani jeho prospěch z podnikání stěžovatele. Ze zákona plyne odpovědnost zaměstnavatele pouze za ušlý zaměstnanecký výdělek.

Stěžovatel na základě výše uvedených ustanovení zákoníku práce legitimně očekával, že pokud utrpěl pracovní úraz, má nárok vůči zaměstnavateli na náhradu ztráty na zaměstnaneckém výdělku. Odvolací a dovolací soud tím, že při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku započetly do výdělku, kterého stěžovatel dosahoval po pracovním úrazu, i jeho příjmy z podnikání, porušily právo stěžovatele na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 837/06 ze dne 19. 8. 2008

N 145/50 SbNU 283

Stanovení náhrady za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec vedle pracovního poměru i podniká

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 837/06 ve věci ústavní stížnosti Z. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 č. j. 21 Cdo 2933/2005-237 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2005 č. j. 24 Co 148/2005-214, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti výše uvedených obecných soudů a vedlejší účasti obchodní společnosti Uniplus nástrojárna, s. r. o., se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 č. j. 21 Cdo 2933/2005-237 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2005 č. j. 24 Co 148/2005-214 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se včasnou [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby na náhradu škody z titulu pracovního úrazu. Stěžovatel namítl, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Obecné soudy měly do stěžovatelových základních práv zasáhnout stanovením nižšího odškodného, které nevycházelo z určení výše pravděpodobného výdělku, kterého by stěžovatel dosáhl, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti se tyto příjmy (z doby před úrazem) posuzují společně. Pro dobu po úrazu nutno vyjít z pravděpodobných zaměstnaneckých příjmů a ze skutečných příjmů z podnikání, nikoli z podnikatelských příjmů, kterých by stěžovatel dosáhl, kdyby k pracovnímu úrazu nebylo došlo. Byla porušena stěžovatelova rovnost před zákonem, pokud byla takto vyložena ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů.

3. Odvolací soud navíc bez umožnění patřičné procesní reakce (a bez doplnění dokazování a splnění poučovací povinnosti) posoudil věc zcela odlišně od právního posouzení soudem prvního stupně, který porovnával před a poúrazový příjem ze zaměstnání. K podnikání nepřihlížel a v tomto směru ani neprováděl dokazování. Odvolací soud posuzoval všechny příjmy dohromady, ale nezabýval se ztrátou poúrazových příjmů z podnikání za rok 1999. Druhé dovolání stěžovatele bylo zamítnuto a vady nezhojil ani dovolací soud.

II.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu ve Svitavách JUDr. Zdeněk Fric, který uvedl, že mu nepřísluší hodnotit skutkové a právní závěry odvolacího ani dovolacího soudu, a argumentaci ústavní stížnosti ponechal bez reakce.

5. K výzvě se vyjádřila i předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věnceslava Hotařová, která uvedla, že dle daňových přiznání (provedených k důkazu) u stěžovatele nedošlo k neodůvodněně vysokým rozdílům ve výši příjmů z podnikání za léta 1999-2002. Ve stěžovatelově případě bylo třeba vycházet z průměrného (pravděpodobného) výdělku z pracovněprávního poměru a ze skutečného příjmu z podnikatelské činnosti. Nebylo důvodu upravovat výsledky založené na údajích obsažených v daňových přiznáních.

6. K výzvě se vyjádřil i předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Zdeněk Novotný, který uvedl, že ústavní stížnost jen polemizuje se závěry obecných soudů o tom, kterými předpisy se má řídit výpočet náhrady škody za pracovní úraz u zaměstnance se souběhem podnikání a zaměstnání. Pokračováním polemiky je i názor stěžovatele o nekorektním procesním postupu odvolacího soudu, neboť ten se jen řídil závazným právním názorem dovolacího soudu. Po skutkové stránce byl odůvodněn závěr, že výdělek po úrazu byl vyšší než průměrný výdělek před vznikem škody, a proto je ústavní stížnost jen polemikou se skutkovým a právním hodnocením, postrádající ústavní přesah v podobě zásahu do základních práv a svobod.

7. Svého práva vyjádřit se využila vedlejší účastnice (resp. její právní nástupkyně Alema Lanškroun, a. s., se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328), podle níž stěžovatel své námitky již opakovaně prezentoval v řízení před obecnými soudy, které je vypořádaly. V daném případě nebyly prokázány takové konkrétní okolnosti vedoucí k závěru, že u příjmů z podnikání (2001 a 2002) vznikla škoda ztrátou na výdělku. Proto nebylo možno vycházet z příjmu pravděpodobného. Druhá vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nereagovala a Ústavní soud v souladu s předchozím poučením měl za to, že se svého práva vzdala.

III.

8. Ústavní soud požádal Okresní soud ve Svitavách o zaslání spisu sp. zn. 7 C 358/2002, z něhož zjistil tyto skutečnosti.

a) Dne 15. 4. 2002 podal stěžovatel žalobu, jíž se na zaměstnavatelce (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) domáhal "náhrady škody z pracovního úrazu". Původně žalovaná výše škody (457 490 Kč) byla po vypracování znaleckého posudku zvýšena (o 699 000 Kč; č. l. 64) na celkových 1 148 890 Kč s přísl. (č. l. 69 verte a 130).

b) Okresní soud ve Svitavách žalobě vyhověl (rozsudky ze dne 11. 9. 2003; č. l. 138 a 141) v částce 809 290 Kč s příslušenstvím a zamítl ji ve vztahu k částce 339 600 Kč, s příslušenstvím. Základ přisouzené částky se skládal jednak s šestinásobku náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 501 800 Kč (žalovaná sama vyplatila jen 7 600 Kč) a jednak z ušlého výdělku ve výši 307 490 Kč. K příjmům stěžovatele z živnostenského podnikání okresní soud nepřihlížel, neboť náhradu na výdělku nebylo možno podle jeho názoru snižovat o částku příjmů dosažených zvýšeným úsilím ve volném čase, které navíc mohly být vyšší, pokud by stěžovatel neutrpěl pracovní úraz (str. 4 odst. 1 citovaného rozsudku). Strana žalovaná podle závěru soudu nijak nezpochybnila rozsah a povahu podnikání stěžovatele spočívající především v časově nenáročných intelektuálních a kontrolních činnostech, kdy stěžovatel přistoupil k podnikání z podnětu žalované.

c) Proti tomuto rozsudku podala strana žalovaná odvolání (č. l. 145 a 149), v němž napadla jednak částku čtyřnásobku znalecky zjištěného ztížení společenského uplatnění s tím, že mělo jít jen o dvojnásobek (brojila tedy proti částce 339 600 Kč), a jednak namítla nezohlednění příjmů z podnikání za léta 2000 a 2001, kdy je podstatné, že stěžovatel dosahoval delší dobu příjmů vyšších, než byly příjmy z pracovní činnosti před úrazem (žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1735/2001 a 21 Cdo 2483/98). Odvolání se v této části týkalo částky 208 604 Kč (č. l. 151). Stěžovatel ve vyjádření k odvolání (č. l. 159) upozornil, že judikatorní odkazy jsou nepřiléhavé, neboť buď zaměstnanec začal podnikat až po úrazu nebo šlo výhradně o výdělky ze zaměstnání (změna poměrů - § 202 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

d) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2004 č. j. 24 Co 381/2003-166 změnil rozsudek okresního soudu "v části napadené odvoláním" tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 600 686 Kč s příslušenstvím [tj. ztížení společenského uplatnění v částce 501 800 Kč a ztrátu na výdělku od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 98 886 Kč (tato částka ale nebyla odvoláním napadena)] a v částce 208 604 Kč žalobu zamítl (ztráta na výdělku od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2002, kdy skončil pracovní poměr). Zamítavý výrok odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatelovy příjmy z podnikání v letech 2001 a 2002 (zjištěné jako prostý rozdíl příjmů a výdajů) převyšovaly souhrn příjmů stěžovatele před úrazem, který dle soudu splýval s okamžikem vzniku škody (str. 9 citovaného rozhodnutí).

e) Zamítavý výrok napadl stěžovatel dovoláním (č. l. 183), v němž namítal, že krajský soud bez umožnění procesní reakce a patřičného poučení změnil výpočet průměrného výdělku zahrnutím příjmů z podnikání. Chybně byl určen i okamžik vzniku škody (mělo jít o konec pracovní neschopnosti, nikoli o vznik úrazu). Průměrný výdělek ze zaměstnání vyšel z prvního čtvrtletí 2000, kdežto průměrný výdělek z podnikání vyšel z doby od 7. 10. 1998 do 19. 12. 1998. Příjmy z podnikání bylo třeba posoudit s přihlédnutím ke všem okolnostem jako výdělek pravděpodobný, nikoli výdělek dosažený v začátku podnikání. Bylo třeba zjistit, jakého příjmu by poškozený dosahoval nebýt úrazu a zda příjmy nejsou nižší, než by mohly být (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1735/2001).

f) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2005 č. j. 21 Cdo 1486/2004-194 dovolání vyhověl a rozsudek krajského soudu v části napadené dovoláním zrušil [viz i č. l. 238). Jediným důvodem zrušení byla skutečnost, že jak u příjmů z podnikání, tak i ze zaměstnání nutno vycházet z období před vznikem škody, nikoli před vznikem úrazu.

g) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2005 č. j. 24 Co 148/2005-214 potvrdil odvoláním dotčený výrok I. rozsudku okresního soudu, tj. v částce 339 600 Kč (čtyřnásobek znalecky ohodnoceného ztížení společenského uplatnění). V částce 208 604 Kč výrok okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Soud konstatoval, že omezení podnikání není specifickou okolností případu, kterou má na mysli § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., neboť takové omezení "se předpokládá a je základní podmínkou odpovědnosti za škodu, nikoli specifickou okolností případu" (str. 7 odst. 2 citovaného rozhodnutí). Soud konstatoval, že vzhledem k příjmům z podnikání nebude mít zamítavé rozhodnutí na stěžovatele "nepříznivého sociálního dopadu".

h) Též druhý rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel ex lege přípustným dovoláním (č. l. 226), v němž zopakoval svou argumentaci z prvního dovolání a brojil i proti závěru, že omezení podnikání není specifickou okolností případu. Soud u podnikání vycházel z období let 1999 a 2000, ačkoli ze znaleckého posudku vyplynulo, že tehdy bylo postižení nejtěžší a stěžovatel byl hospitalizován. Upozornil rovněž, že krajský soud neměl procesní prostor pro změnu rozsudku okresního soudu, nýbrž mohl jeho rozhodnutí toliko zrušit a otevřít tak cestu pro vznesení tvrzení a důkazních návrhů reagujících na odchylný právní náhled, neboť skutečnosti eventuálně prokazující omezení schopnosti podnikání nebyly z hlediska právního názoru okresního soudu podstatné.

i) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2006 č. j. 21 Cdo 2933/2005-237 dovolání stěžovatele zamítl, přičemž konstatoval, že § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. krajský soud aplikoval v souladu s předchozím právním názorem dovolacího soudu (str. 6 odst. 3 citovaného rozhodnutí). Citované ustanovení je relativně neurčité a přenechává soudu v každém jednotlivém případě zúžení hypotézy právní normy (srov. 7 odst. 3 citovaného rozhodnutí). Z ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády vyplývá, že podkladem výpočtu jsou především dosažené příjmy, a teprve pokud by na nich založený výsledek výpočtu nedostatečně vystihoval okolnost specifického případu, lze výsledek náležitě upravit. Dovolací soud konstatoval (str. 7 odst. 1), že stěžovatel nebrojí proti skutkovým závěrům, z nichž vycházel odvolací soud, ale jen kritizuje právní posouzení věci. Stěžovateli vytkl, že tvrzení o možných podstatně vyšších příjmech z podnikání zakládá na pouhé domněnce, k níž stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, neoznačil patřičné důkazy a ani neuvedl, jak konkrétně měl být výpočet upraven. Skutkové okolnosti uvažované odvolacím soudem v době rozhodování o odvolání označil dovolací soud za úplné, a konstatoval, že:. "... nelze předpokládat, že by tvrzené příjmy z nasmlouvaných zakázek v roce 1999 převyšovaly více než desetinásobně vyšší příjmy dosažené žalobcem v letech 2001 a 2002." (str. 8 nahoře).

9. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Podle nesporných zjištění obecných soudů stěžovatel utrpěl těžký pracovní úraz, v důsledku něhož poklesly jeho pracovní schopnosti. Zákon pro tento případ tedy garantoval právo na náhradu škody: "Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění ..." (§ 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění). Obecné soudy postupovaly podle § 195 odst. 1 zákoníku práce (v citovaném znění), podle něhož: "Náhrada za ztrátu na výdělku ... se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu ... rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ... k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.".

12. Stěžovatel souběžně s pracovním poměrem podnikal, aniž proti tomu zaměstnavatel něco namítal, a poté co stěžovatel utrpěl těžký pracovní úraz, byly jeho schopnosti omezeny. Odvolací a dovolací soud aplikovaly právní názor, podle něhož je třeba zaměstnanecké a podnikatelské výdělky posuzovat společně. Tato interpretace vyústila v závěr, podle něhož stěžovateli nebyla za léta 2000 a 2001 přiznána náhrada škody za ztrátu na výdělku z pracovního poměru, protože měl vysoké příjmy z podnikání. Není zřejmé, jak obecné soudy dospěly k názoru, že mohou takto postupovat. Krajský soud konstatoval, že taková aplikace práva nebude mít na stěžovatele nepříznivý sociální dopad [srov. výše bod 8g]. Nejvyšší soud uvedl, že jen když výpočet založený na skutečných podnikatelských příjmech nevystihuje specifické okolnosti případu, lze k těmto okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek upravit (str. 7 odst. 3 rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2933/2005).

13. Stěžovatel na základě zákoníku práce legitimně očekával, že utrpěl-li pracovní úraz, má vůči zaměstnavateli nárok na náhradu ušlého zaměstnaneckého výdělku. Ústavní soud ustáleně judikuje, že: "Legitimnímu očekávání garantovanému čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba poskytovat stejnou ochranu jako jiným základním právům" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19) či nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)].

14. Očekávání stěžovatele korespondovalo se standardním pojetím soukromoprávního institutu náhrady škody. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nikdy nemohl s ohledem na ústavní vymezení svých úkolů akceptovat doktrínu izolovanosti pracovního práva, resp. jeho nezávislosti na právu soukromém. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, byl přes všechny novelizace zákonem v mnoha ohledech netransformovaným do nového ústavního prostředí, a proto musel být orgány veřejné moci ústavně konformně interpretován a aplikován, jinak mnohdy vedl k absurdním důsledkům. Izolace od osvědčených institutů soukromého práva např. stanovila tvrdší úpravu pro slabší stranu právního vztahu, jejíž ochrana však byla jedním z mála raison d'etre existence samostatného kodexu [srov. bod 17 nálezu sp. zn. II. ÚS 531/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 93/49 SbNU 395) a tam citovanou judikaturu]. Aplikační postup pohybující se na pomezí občanského a pracovního práva nesmí zakládat právní nejistotu [srov. body 209 a 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)] - všechny nálezy dostupné na http://nalus.usoud.cz.

15. Předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelkou nebyly stěžovatelovy činnosti vykonávané ve volném čase. Ty je třeba právně posoudit analogicky podle poslední věty citovaného ustanovení zákoníku práce (viz výše bod 11 in fine), a tudíž k nim nelze přihlížet při stanovení náhrady škody za ušlý výdělek. A z dikce zákona plynula odpovědnost zaměstnavatelky toliko za ušlý zaměstnanecký výdělek. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jak obecné soudy dospěly k závěru, že výdělkem ve smyslu výše citovaného § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. byly i příjmy z živnostenského podnikání. Živnostenské podnikání nebylo předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a proto nebyla dána její odpovědnost jak za eventuální ušlý výdělek z podnikáni, ani její prospěch z podnikání stěžovatele. Tyto příjmy stály stranou vztahu, z něhož vzešel nárok na náhradu škody. Přesto však obecné soudy podnikání stěžovatele zohlednily.

16. Dikce právní normy nenapovídala, že by obecnésoudy po provedení výpočtu mohly pominout absurdní důsledky jimi zvoleného aplikačního postupu, tedy že úsilí stěžovatele vynaložené v době, kdy nemohl spoléhat, že mu zaměstnavatelka dobrovolně zaplatí způsobenou škodu (zaměstnavatelka donutila stěžovatele podstoupit právní spor), založí snížení náhrady za ušlý zaměstnanecký výdělek. Dikci ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. "Nelze-li průměrný výdělek určit ... vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.", Nejvyšší soud označil za relativně neurčitou. Zvolenou interpretační alternativu neindikovalo ani obecnými soudy aplikované ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., podle něhož: "Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek.". Zde nelze přehlédnout, že všechny citované právní předpisy pracují s pojmem "výdělek", což není pojem shodný s "příjmem". V daném kontextu je výdělek odměna za práci prováděnou v pracovním poměru založeném zákoníkem práce. Příjem je dosahován soukromou aktivitou, popřípadě plyne z realizace vlastního majetku.

17. Z výše uvedeného nezvratně vyplývá že Krajskýsoud v Hradci Králové a Nejvyšší soud zasáhly do stěžovatelových základních práv. Zkrácením nároku na náhradu škody, který se opíral o jasné ustanovení zákona, porušily základní právo legitimního očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

18. Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru