Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 83/95Nález ÚS ze dne 17.01.1996K ústavní ochraně vlastnického práva. K rozdílu pravidel pro doručování písemností podle o.s.ř. a poštovního řádu.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
Věcný rejstříkDoručování
byt/vyklizení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/5 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.83.95
Datum podání18.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

78/1989 Sb., § 46

99/1963 Sb., § 47 odst.1, § 47 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 83/95 ze dne 17. 1. 1996

N 4/5 SbNU 25

K ústavní ochraně vlastnického práva. K rozdílu pravidel pro doručování písemností podle o.s.ř. a poštovního řádu.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v I. senátě ve věci

stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. J. B., účastníků řízení

- Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10,

o ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 5. 1. 1995, sp. zn. 29 Co 487/94, proti rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 1994, sp. zn. 17

C 108/93, a proti rozhodnutí představenstva Stavebního bytového

družstva Z. M. ze dne 31. 7. 1992,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 14. 4. 1995 napadla

uvedená rozhodnutí soudů a SBD Z. M. a navrhla, aby tato

rozhodnutí byla zrušena.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1995, sp. zn.

29 Co 487/94 (pravomocným dne 16. 2. 1995), byl potvrzen rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 1994, sp. zn. 17

C 108/93, kterým bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt. č. 41

o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě V olšinách 2012, Praha

10, a tento odevzdat SBD Z. M. ve lhůtě 15 dnů po zajištění

přiměřeného náhradního bytu.

Oba soudy svá rozhodnutí opřely o rozhodnutí představenstva

SBD Z.M. ze dne 31. 7. 1992, kterým byla stěžovatelka vyloučena

z družstva z důvodu neplacení úhrady za užívání bytu a za služby

s užíváním bytu spojené.

Stěžovatelka spatřuje pochybení obou soudů v tom, že dospěly

k závěru, že rozhodnutí družstva o vyloučení jí bylo řádně

doručeno. Stěžovatelka má za to, že při doručení do vlastních

rukou na přelomu měsíce července a srpna lze předpokládat

obtížnost takového doručení vzhledem k období dovolených. Tím, že

soud vycházel z toho, že jí bylo rozhodnutí družstva řádně

doručeno, zbavil ji možnosti podat opravný prostředek proti

rozhodnutí orgánů družstva. Dále uvádí, že z družstva byla

vyloučena pro dluh ve výši 4035,- Kč a aniž o tomto vyloučení

věděla, svůj dluh vyrovnala a byla bez dluhu. Podle stěžovatelky

soudy obou stupňů se spokojily s tím, že zjišťovaly, zda jí

rozhodnutí družstva bylo doručeno a popřela svědectví pracovnice

pošty, která jí údajně vhodila do poštovní schránky písemnou

informaci o doručení zásilky.

Tím, že stěžovatelce nebylo rozhodnutí družstva doručeno do

vlastních rukou, došlo k porušení ustanovení § 47 odst. 1, 2

o.s.ř. Současně soud, který závadné doručení považoval za řádné,

porušil i ustanovení § 132 o.s.ř., neboť nesprávně hodnotil

důkazy, které byly provedeny. Rozhodnutím soudů i orgánu družstva

bylo konečně porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek zaručené

článkem 11 Listiny základních práv a svobod, neboť družstevní byt

představuje v současnosti značnou majetkovou hodnotu.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal ústavní stížnost po stránce

formální. Vzhledem ke zjištěným vadám vyzval stěžovatelku

k odstranění vad a tato, po prodloužení lhůty do 21. 6. 1995, vady

stížnosti odstranila.

Bylo tedy možné přistoupit ke zkoumání ústavní stížnosti po

stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastníci řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

svého rozsudku ze dne 5. 1. 1995, který obsahuje odpověď na

základní otázku, tj. zda byly předmětné písemnosti stěžovatelce

řádně doručeny. Podle názoru soudu stěžovatelka ničím objektivně

nedokládá nesprávnost postupu při doručování těchto písemností.

Soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 10 rovněž ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění obou rozsudků, z nichž plyne, že se oba soudy podrobně

zabývaly problematikou doručování rozhodnutí SBD o vyloučení

stěžovatelky z družstva. Stěžovatelka prý nenabídla jediný důkaz,

kterým by vyvrátila tvrzení, že jí rozhodnutí o vyloučení

z družstva bylo řádně doručeno. Údaj, že písemnosti jí byly

doručeny v období dovolených, nemůže obstát, neboť ze strany

stěžovatelky šlo jen o obecné tvrzení, aniž by sama uvedla, že

měla v rozhodném období dovolenou. Proto soud zastává stanovisko,

že napadenými rozsudky nebyla stěžovatelka v žádném případě

zkrácena na svých právech.

Stavební bytové družstvo Z. M. - Praha 10 uvedlo, že

stěžovatelka byla vyloučena z družstva v souladu s platnými

stanovami ze dne 25. 4. 1991 pro opětovné neplacení nájemného,

čemuž předcházela výstraha s upozorněním na možné následky

porušování členských povinností. Pokud jde o samotné doručování

písemného vyhotovení rozhodnutí o vyloučení z družstva

stěžovatelky, bylo toto provedeno v souladu s článkem 83 odst. 4

písm. b) Stanov SBD Z. M.. Z výpovědi stěžovatelky při soudním

řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 je zřejmé, že se v době

doručování písemností družstva (výstrahy před vyloučením,

rozhodnutí o vyloučení z družstva) v místě trvalého bydliště

zdržovala, a proto lze mít za to, že byly splněny všechny podmínky

náhradního doručení ve smyslu stanov družstva, poštovního řádu

a občanského soudního řádu.

Všichni účastníci souhlasili s tím, aby bylo od ústního

jednání upuštěno. To Ústavní soud učinil, neboť nelze od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tvrzením stěžovatelky, že

napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo zaručené

článkem 11 Listiny, totiž právo na vlastnictví majetku. Z ústavní

stížnosti, z listinných dokladů a zejména z citovaných stanov

družstva vyplývá, že stěžovatelce vzniklo k předmětnému bytu pouze

právo užívání bytu na základě dohody o užívání družstevního bytu

ze dne 19. 6. 1976. Podle článku 28 odst. 1 citovaných stanov

dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniká členu družstva právo

osobního užívání družstevního bytu. Je tedy jednoznačné, že v době

rozhodování družstva o vyloučení stěžovatelky byl byt ve

vlastnictví družstva a stěžovatelka byla toliko uživatelkou bytu.

Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelka nemůže dovolávat

ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je

poskytována pouze vlastníku věci a nikoli jejímu uživateli.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky

vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 věty prvé Listiny

základních práv a svobod nebylo porušeno.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou možného porušení dalších

práv zaručených Listinou v hlavě páté, tj. práva na soudní a jinou

právní ochranu, i když se jich stěžovatelka výslovně nedovolávala.

Ve své stížnosti však nicméně uvedla, že za podstatu souzené věci

považuje otázku doručování rozhodných písemností do vlastních

rukou a následně i hodnocení důkazů s tím souvisejících soudy

I. a II. stupně. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost

i z hlediska práva stěžovatelky na "spravedlivý proces", jehož

principy jsou v českém právním řádu zakotveny v uvedené hlavě páté

Listiny základních práv a svobod.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 38 odst.

2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Ve věci doručování rozhodných písemností bylo nutné

- z hlediska práva na spravedlivý proces - vzít v úvahu platnou

právní úpravu doručování včetně úpravy provedené ve stanovách

družstva, o něž se soudy při svém rozhodování opíraly.

V konkrétním případě se především jedná o základní úpravu

provedenou stanovami Stavebního bytového družstva Z. M. ze dne

25. 4. 1991. Podle článku 83 odst. 4 písm. b) citovaných stanov

povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou je splněna

při doručování poštou, jakmile pošta písemnost do vlastních rukou

doručí; účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost

vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení

zmařil nebo jestliže člen přijetí písemnosti odmítl.

Oba soudy vycházely z uvedené úpravy doručování zásilek

určených do vlastních rukou adresáta. V této věci provedl soud

prvého stupně i dokazování výpovědí doručovatelky, která předmětné

písemnosti doručovala a potvrdila, že stěžovatelka byla v obou

případech (tj. u výstrahy i vyloučení z družstva) o uložení

zásilek na poště písemně vyrozuměna oznámením ve schránce. Soudy

rovněž zjišťovaly, zda stěžovatelka v období května - srpna 1992,

kdy jí byla doručována výstraha před vyloučením a vyloučení

z družstva, v bytě neustále a nepřetržitě bydlela. To stěžovatelka

výslovně potvrdila a během soudního řízení nikdy nenamítala, že by

se v bytě v předmětném období nezdržovala.

Pokud jde o řízení před obecnými soudy, je rovněž nutné

konstatovat, že se stěžovatelka účastnila jen prvního jednání dne

10. 5. 1993 a dalších jednání se již neúčastnila. Ve smyslu článku

38 odst. 2 Listiny mohla využít práva projednání věci ve své

přítomnosti i práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům,

zejména k výpovědi poštovní doručovatelky, a mohla navrhnout další

důkazy. Těchto možností však nevyužila.

Provedené důkazy soudy podle obecných zásad dokazování

zhodnotily a dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky nastaly

účinky řádného doručení písemného rozhodnutí o vyloučení

z družstva, neboť toto doručení bylo náležitě v souladu se

stanovami družstva provedeno. Nebylo důvodu, jak Ústavní soud dále

dovodil, aby toto hodnocení důkazů bylo měněno.

Pokud se stěžovatelka dovolává doručování do vlastních rukou

podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 o.s.ř., dopouští se omylu. Tato

úprava dopadá pouze na doručování ve smyslu občanského soudního

řádu, avšak nevztahuje se na hmotněprávní úkony představenstva

SBD.

Ústavní soud se zabýval i doručováním písemností podle

vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích

uživatelů (poštovní řád). Uvedený předpis sice upravuje existenci

zásilek "do vlastních rukou", nezakotvuje však instituci tzv.

náhradního doručení. (Výjimku tvoří pouze ustanovení § 46

Poštovního řádu, které však dopadá na případy, kdy zásilku nelze

uložit do domovní schránky, popř. do doručovací schránky, což se

netýká souzené věci.) O náhradním doručení jedná toliko příloha č.

5 k poštovnímu řádu, která stanoví odlišné podmínky pro podávání

a dodávání úředních písemností s doručenkou, které podle

zvláštního předpisu odesílají soudy a další v příloze č. 5 uvedené

státní orgány. Lze tedy dovodit, že náhradní doručení doručovaných

písemností mezi účastníky občanskoprávních vztahů Poštovní řád

neupravuje.

Po právní stránce je třeba konstatovat, že Ústavní soud není

třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Může se zabývat

případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob

jen potud, pokud takové porušení současně znamená porušení

základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy České

republiky. Nic takového však v řízení nevyšlo najevo. Pokud jde

o hodnocení důkazů obecnými soudy, může se jimi Ústavní soud

zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly

porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy

dokazování. Mezi tyto patří zejména právo na soudní ochranu

(článek 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (článek 37 odst.

3 Listiny) a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti

a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst.

2 Listiny). Žádný z těchto ústavních procesních principů však

v předchozím soudním řízení porušen nebyl.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl.

Pokud stěžovatelka navrhla i zrušení rozhodnutí

představenstva SBD Z. M. ze dne 31. 7. 1992, bylo o tomto návrhu

již rozhodnuto zvláštním usnesením.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru