Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 83/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.83.14.1
Datum podání07.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8 odst.1, § 9 odst.3 písm.a, § 9 odst.4 písm.b

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci stěžovatele Libora Němečka, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem Saskova 1961, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 25 Co 451/2013-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně se stěžovatel jako žalobce domáhal určení vlastnického práva vedlejší účastnice (žalované obce Kačice) k pozemkům uvedeným v žalobě. Ještě před prvním jednáním vzal stěžovatel svoji žalobu zcela zpět, neboť vedlejší účastnice se na základě souhlasného prohlášení všech tří vedlejších účastníků (žalovaných), učiněného po podání žaloby, stala vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Žaloba byla podána dne 9. 4. 2013 a souhlasné prohlášení bylo podáno na katastrální úřad dne 22. 5. 2013, tedy po podání žaloby. Za této situace přistoupil stěžovatel ke zpětvzetí žaloby a Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 14. 7. 2013 č. j. 20 C 40/2013-34 řízení zastavil podle § 96 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení mezi účastníky bylo ve výroku II. shora citovaného usnesení rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žaloba byla podána důvodně, a proto soud stěžovateli přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, tvořených odměnou za zastupování stěžovatele advokátem ve výši 28 860 Kč za tři úkony právní služby po 9 620 Kč [podle § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")], třemi paušálními částkami náhrady advokátových výdajů 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby [podle § 13 odst. 3, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] a nevrácenou částí soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 30 760 Kč.

3. Při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu z ceny nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Cenu nemovitostí soud určil ve výši 322 761 Kč s ohledem na kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené mezi vedlejší účastnicí (žalovanou č. 3) jako prodávající a vedlejšími účastníky (žalovanými č. 1 a 2) jako kupujícími dne 26. 3. 2012.

4. Proti usnesení Okresního soudu v Kladně, výroku II. o náhradě nákladů řízení, podali odvolání vedlejší účastníci (žalovaní č. 1 a 2). Na základě jejich odvolání Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností výrok II. změnil tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízem ve výši 11 200 Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že odměnu právního zástupce stěžovatele je zapotřebí stanovit podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Tarifní hodnotu tak odvolací soud stanovil ve výši 50 000 Kč a sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč. Náklady řízení stěžovatele tak činí podle odvolacího soudu 9 300 Kč za tři úkony právní služby po 3 100 Kč, 900 Kč za tři režijní paušály po 300 Kč a 1 000 Kč za nevrácenou část soudního poplatku.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá, že částka uvedená v ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Z uvedené judikatury dále vyplývá, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se za tarifní hodnotu považuje v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu výše peněžitého plnění nebo cena věci. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) pak jen rozvíjí ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a na shora uvedených závěrech tedy nic nemění.

6. Dále je stěžovatel přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V daném případě totiž stěžovatel zcela legitimně očekával, že mu bude přiznána náhrada nákladů soudního řízení v souladu s platnými právními předpisy upravujícími výši mimosmluvní odměny za právní služby, konkrétně pak s advokátním tarifem.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu o možnosti podat ve věci dovolání. Nesprávnost poučení podle jeho názoru spočívá v tom, že opomíjí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2. V daném případě se rozhodnutí merita věci vůbec netýkalo, nemůže být tedy ani pochyb o tom, že musí být omezení částkou 50 000 Kč respektováno.

9. Ústavní soud se v prvé řadě musel vypořádat s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, když stěžovatel byl tímto soudem poučen o možnosti podat proti němu dovolání. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání lze podat i proti výroku o nákladech řízení ["podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, ‚kterým se odvolací řízení končí' (§ 237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ‚ve věci samé' (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013)]. V nyní posuzované věci však výše nákladů řízení nepřesáhla majetkový census 50 000 Kč, jenž je i dle posledně citované judikatury relevantní z hlediska přípustnosti dovolání i pro náklady řízení (viz § 238 odst. 2 o. s. ř. a jeho výklad). Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud trvat na tom, aby stěžovatel dle nesprávného poučení odvolacího soudu byl nucen vyčerpat opravný prostředek (dovolání), který nemá vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem naději na úspěch a byl by Nejvyšším soudem odmítnut. Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl pro nevyčerpání všech opravných prostředků jako návrh nepřípustný.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a prostudování připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné in http://nalus.usoud.cz].

13. Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele aplikovat. Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaných nákladů právního zastoupení a tvrdí, že odměna advokáta měla být stanovena podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tohoto předpisu, jak učinil odvolací soud.

14. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč ve věcech, uvedených v § odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Posledně citované ustanovení bylo do advokátního tarifu včleněno vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) s účinností od 1. 1. 2013, tedy ještě před datem rozhodným pro určení výše odměny za předmětný úkon.

15. Z konstrukce ustanovení § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě § 9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, byly vydány před účinností výše zmíněné novely. Jen na okraj je žádoucí podotknout, že druhý z relevantních předpisů, a to vyhláška č. 484/2000 Sb., byl (opět před zde rozhodnou dobou) zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován pod č. 116/20013 Sb. a nabyl účinnosti 7. 5. 2013.

16. Závěrem lze tedy konstatovat, že odvolací soud svým rozhodnutím o nákladech řízení, které vycházelo z platného znění advokátního tarifu, do práv stěžovatele nijak nezasáhl.

17. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru