Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 829/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkúvěr
správní delikt
Správní soudnictví
správní sankce
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.829.19.1
Datum podání08.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

145/2010 Sb., § 20 odst.1 písm.d, § 20 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 829/19 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MONETA Auto, s.r.o., Vyskočilova 1422/1b, Praha 4, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem se sídlem Křížovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2017, č. j. 30 A 84/2016-194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Inspektorát Královéhradeckého a Pardubického kraje uložil stěžovatelce svým rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015, č. j. 27/0945/15/R/P, pokutu ve výši 5.000.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen "zákon o spotřebitelském úvěru") účinného od 25. 2. 2013 a správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona účinného od 25. 2. 2013. Česká obchodní inspekce svým rozhodnutím ze dne 14. 7. 2016, č. j. 125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že pokuta byla uložena v částce 4.000.000 Kč. Pokuta byla stěžovatelce uložena za to, že u označených smluv v právním postavení věřitele s dostatečným předstihem před uzavřením smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, neuvedla správnou výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) a správnou výši celkové částky splatné spotřebitelem.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí správního orgánu žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 30 A 84/2016-194. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že zjevně nesprávně posoudily otázku, jakým způsobem má být do údaje o celkové částce splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách o spotřebitelském úvěru započítán tzv. poplatek za uzavření smlouvy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, jakým způsobem má být shora zmíněná celková částka vypočítávána a stejně tak činí i v případě RPSN. Má přitom za to, že se obecné soudy s její argumentací řádně nevypořádaly, a to navzdory tomu, že v jejím případě došlo k nepřípustné změně správní praxe a k rozporu s principem dobré víry a legitimního očekávání. Další část argumentace se věnovala uplynutí prekluzivních lhůt a absenci naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, in dubio pro reo. Správní rozhodnutí byla podle stěžovatelky vydána bez jakéhokoliv dokazování, a aniž by jí bylo umožněno se k věci způsobem odpovídajícím závažnosti předmětné věci vyjádřit, resp. navrhnout důkazy.

Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Podle náhledu Ústavního soudu se stěžovatelka snaží předmětnou ústavní stížností přenést polemiku se závěry obecných soudů na ústavní rovinu, pročež není dán důvod. Samotný nesouhlas s výkladem či aplikací zákona rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Je zjevné, že jak stěžovatelka, tak i obecné soudy, potažmo správní orgány, mají odlišný právní názor na zadávání hodnot do vzorce obsaženého v příloze 5 zákona o spotřebitelském úvěru, nicméně sjednocení tohoto postupu je navýsost věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu v této věci nenáleží role arbitra, který by stanovil, zda ve shora zmíněném vzorci pro výpočet RPSN má být na levé či pravé straně uvedena ta či ona hodnota. Ve své podstatě se jedná o technikálii. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto se vznesenými námitkami stěžovatelky zabývaly, řádně své závěry odůvodnily a z toho důvodu je považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru