Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 829/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánJINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Odbor azylové a migrační politiky
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkcizinec
pobyt/cizinců na území České republiky
správní rozhodnutí
pobyt/povolení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.829.18.1
Datum podání07.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 56 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 829/18 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Artema Shevchuka, zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Nad Šárkou 766/58, 160 00 Praha 6, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-140372-4/SO-2017 ze dne 22. 1. 2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-6858-6/DV-2017 ze dne 29. 8. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ze dne 29. 8. 2017 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, neudělilo stěžovateli dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání (účast v právnické osobě) na území České republiky, a to dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Na základě žádosti stěžovatele o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v záhlaví citovaným rozhodnutím dospěla k závěru, že důvod neudělení dlouhodobého víza stěžovateli nadále trvá.

Proti rozhodnutím správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že správnímu orgánu doložil veškeré potřebné dokumenty vztahující se k žádosti, včetně jeho majetkové účasti v obchodní společnosti. Správní orgán dle něj navzdory tomu konstatoval, že se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o nezbytnosti jeho přítomnosti na území České republiky a že pro své podnikatelské aktivity neučinil žádné kroky. Správní orgán přitom nevzal v úvahu skutečnost, že bez povolení o udělení dlouhodobého víza nemůže činit žádných podnikatelských aktivit. Uvedené stanovisko dle jeho názoru překračuje diskreční pravomoc správního orgánu, což v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb.) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů).

Již z napadeného rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je zcela patrný zákonný důvod pro neudělení dlouhodobého víza. Je jím skutečnost, že stěžovatel postrádá nejen jasnou představu o svém podnikání na území České republiky (tato představa kolísala mezi svářečstvím a realitami), ale ani nedisponuje odpovídajícím zázemím. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že rozhodovacímu procesu ve věcech udělení víza je vlastní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností. Požadavek na obstarání vyčerpávajících, přesných a podrobných podkladů by totiž ve svém důsledku vedl k popření smyslu rozhodování o udělení víza. Zamýšlené jednání cizinců totiž nelze dopředu naprosto jednoznačně identifikovat a kvalifikovat. I dostatečně podložené obavy či nejasnosti mohou být důvodem způsobilým k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1149/13 ze dne 13. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru