Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 828/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Bouzov
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hvozd
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Ludmírov
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Luká
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
základní práva a svobody/právo vlastn... více
Věcný rejstříkPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.828.21.1
Datum podání29.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159a odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 828/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obcí 1) Bouzov, se sídlem v Bouzově 2, 2) Hvozd, se sídlem ve Hvozdě 90, 3) Ludmírov, se sídlem v Ludmírově 56, a 4) Luká, se sídlem v Luké 80, zastoupených JUDr. Josefem Jansou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 11, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2020-242 ze dne 12. 1. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 2/2020-201 ze dne 30. 6. 2020 a Okresního soudu v Olomouci č. j. 19 C 105/2018-146 ze dne 3. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a dále právnické osoby Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelky byly z pozice žalovaných napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") zavázány zaplatit žalujícímu vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně 2 273 384 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého hospodařením s lesy na pozemku ve vlastnictví státu bez právního důvodu (výrok I) a 283 103,20 Kč na nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelkám nahradit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 117 075 Kč (výrok II). Stěžovatelky nebyly úspěšné ani s dovoláním, které Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelky jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Stěžovatelky ve svém podání uvádějí, že v řízení před obecnými soudy "důvodně a podloženě zpochybnily" vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětnému pozemku a porušení svých základních práv dovozují ze skutečnosti, že k této otázce nebyly provedeny jimi navržené důkazy. Jak jim však shodně vysvětlovaly v napadených rozhodnutích všechny obecné soudy, uplatněnou argumentací stěžovatelky záměrně přehlížejí, že otázka vlastnického práva k dotčenému pozemku nebyla předmětem řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého jeho užíváním bez právního důvodu a nemohla v něm být řešena ani jako otázka předběžná, neboť již byla pravomocně vyřešena (a postavena na jisto) v jiném řízení.

5. Nebyla-li procesní obrana stěžovatelek úspěšná v tamním řízení (vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 101/2003), jehož předmětu se týkala (viz např. v něm vydané usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1918/2016 ze dne 13. 12. 2016), tím méně může být relevantně uplatněna v tomto řízení, jehož předmětem je narovnání právních vztahů týchž účastníků vzniklých v návaznosti na pravomocný - a tedy definitivní - výsledek řízení předchozího. Argumentace stěžovatelek je tak mimoběžná s tím, co bylo v daném řízení možné ovlivnit, a je navíc již obecnými soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádána (v tomto i předcházejícím řízení). Chce-li se po Ústavním soudu, aby vystoupil v roli další přezkumné instance, nelze takovému požadavku vyhovět - jak plyne z ústavního pořádku (zejména čl. 89 Ústavy České republiky), taková role mu nepřísluší; nemíní proto řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výsledek jejich nezávislé rozhodovací činnosti jakkoli přehodnocovat.

6. I kdyby byla argumentace stěžovatelek brojící proti "zjevně a prokazatelně nesprávnému" opravnému usnesení č. j. 22 C 101/2003-931 ze dne 23. 4. 2014, jehož zněním bylo ovlivněno určení vlastnictví předmětného pozemku (nalézací soud nejprve žalobě stěžovatelek na určení jejich vlastnictví vyhověl i v rozsahu sporného pozemku a uvedeným opravným usnesením dotčenou parcelu z podnětu katastrálního úřadu z vyhovujícího výroku II rozsudku

č. j. 22 C 101/2003-742 ze dne 16. 11. 2010 po několika letech vypustil, což fakticky znamenalo zamítnutí žaloby v této části), důvodná, mohla být úspěšně uplatněna jen v odvolání proti uvedenému opravnému usnesení, resp. proti zmíněnému rozsudku ve znění opravného usnesení (viz § 204 odst. 1 o. s. ř.); to však podáno nebylo, opravné usnesení nabylo právní moci a dotčený rozsudek v jeho znění založil překážku věci rozsouzené. Jeho účinky tak již není možné novým soudním řízení zvrátit či zpochybňovat posuzováním otázky vlastnického práva jako předběžné. Součástí práva na soudní ochranu není - jak se stěžovatelky domnívají - právo na přezkum pravomocného rozsudku (lhostejno, zda ve znění opravného usnesení, či nikoli) v novém soudním řízení. Takový výklad práva na soudní ochranu by měl za následek rozklad samotných základů právního státu - principů právní jistoty a vymahatelnosti práva.

7. Logikou argumentace stěžovatelek by zásadu překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 občanského soudního řádu bylo možné uplatnit pouze tam, kde účastník řízení pokládá soudní rozhodnutí za správné. Z povahy sporného civilního řízení však nenastávají často případy, kdy by oba účastníci odcházeli ze soudní síně spokojeni; proto se ostatně na soud obrátili, aby autoritativně vyřešil právní vztahy, na nichž nebyli schopni se dohodnout smírně. Uplatnění překážky věci rozhodnuté tak zjevně nelze činit závislou na vůli účastníka řízení a ani na případných vadách pravomocně skočeného řízení (viz předchozí odstavec). Nevyužití opravných prostředků, jichž občanský soudní řád k odstranění vad řízení nabízí celou řadu, nelze zhojit zahájením nového řízení ani zpochybňováním pravomocného výsledku řízení, představujícího z hlediska předmětu nového soudního řízení rozhodnou skutečnost.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru