Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 820/08 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkpoučení
Doručování
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.820.08.1
Datum podání31.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 820/08 ze dne 7. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky THEMOS, s. r. o., se sídlem Vinohradská 10, Praha, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007, č. j. 68 Co 343/2007-63, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 C 32/2006-28, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí byl dne 7. 3. 2006 doručen platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 C 32/2006-28. Spolu s tímto platebním rozkazem se mělo v obálce nacházet usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř., kterým byla stěžovatelka vyzvána, aby se ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčila ve vyjádření rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatelka byla údajně současně poučena ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., že jestliže se bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Stěžovatelka podala proti výše uvedenému platebnímu rozkazu odpor. Dne 3. 8. 2008 byl stěžovatelce doručen rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 C 32/2006-28. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, v němž namítala, že nebyla soudem poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání, neboť si není vědoma, že by jí bylo spolu s platebním rozkazem doručeno usnesení soudu vydané ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 68 Co 343/2007-63, rozhodnul o podaném odvolání tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze vyslovil, že stěžovatelka byla řádně poučena, neboť doručená obálka obsahovala vedle platebního rozkazu také usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. Protože stěžovatelka nepostupovala podle uvedeného poučení a podala pouze odpor proti platebním rozkazu, nastoupila fikce uznání žalovaného nároku a byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Stěžovatelka má za to, že obecné soudy obou stupňů porušily svými rozhodnutí její právo na spravedlivý proces a dále svou povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Zatímco soudy vycházely při svém rozhodování ze závěru, že stěžovatelce bylo poučení - usnesení dle § 114b odst. 2 doručeno, stěžovatelka tvrdila, že tomu tak nebylo. V odvolacím řízení stěžovatelka namítala, že pokud jí bylo skutečně uvedené usnesení doručeno, bylo tak porušeno ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř., podle kterého při doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé může být do obálky vložena jen jediná písemnost, ledaže je spolu s rozhodnutím doručována žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení. Dle stěžovatelky je smyslem tohoto ustanovení mimo jiné ochrana účastníka "před šokujícím zahlcením řadou složitých právních dokumentů, doprovázejících vlastní rozhodnutí soudu ve věci". Odvolací soud takovou argumentaci stěžovatelky odmítl a z jazykového výkladu ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. dovodil, že se týká pouze rozsudku či usnesení, nikoli platebního rozkazu. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a poukazuje na komentář k o. s. ř. (Bureš, Drápal, Mazanec: OSŘ komentář, 3. vydání 1997, str. 438 a 439 a Bureš, Drápal, Mazanec: OSŘ komentář, 7. vydání 2006, str. 778) na podporu svého tvrzení, že platební rozkaz je jedním ze způsobů meritorního vyřízení před soudem uplatněného nároku, tedy rozhodnutím ve věci samé, a z toho hlediska tedy není rozdílu mezi platebním rozkazem a jinými formami rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka dále odkazuje na názory právních autorit, podle kterých je i platební rozkaz rozhodnutím ve věci samé a má tedy za to, že odvolací soud pochybil, zúžil-li svým formalistickým přístupem podstatně smysl a účel ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Takový zužující výklad je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle které jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Dle stěžovatelky není navíc z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, proč se zákonný limit počtu listin v jedné obálce nevztahuje na platební rozkaz, který je rozhodnutím soudu ve věci samé. Stěžovatelka závěrem zdůrazňuje, že pokud by jí předmětné usnesení bylo doručeno odděleně od platebního rozkazu, byla by si vědoma hrozby vydání rozsudku pro uznání a postupovala by podle toho.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatelka spatřuje pochybení Obvodního soudu pro Prahu 2 v tom, že do obálky, v níž jí byl doručován platební rozkaz, byla vložena také žaloba a usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř., ačkoli dle ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. při doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé může být do obálky vložena jen jediná písemnost, ledaže je spolu s rozhodnutím doručována žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení. Stěžovatelka má za to, že pokud dané ustanovení o. s. ř. hovoří o rozsudku nebo usnesení ve věci samé, vztahuje se i na platební rozkaz, který je také rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud se s takovým právním názorem stěžovatelky neztotožňuje a naopak má za správný a zcela v mezích ústavnosti pojatý závěr Městského soudu v Praze, který dovodil, že předmětné zákonné ustanovení výslovně upravuje doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé, nikoli platebního rozkazu. Ústavní soud Městskému soudu v Praze přisvědčil také v tom, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu takto upravit doručování jakéhokoli rozhodnutí ve věci samé, tedy např. i platebního rozkazu, nejmenoval by pouze rozsudek a usnesení. Odkaz stěžovatelky na komentář k o. s. ř. (Bureš, Drápal, Mazanec: OSŘ komentář, 3. vydání 1997, str. 438 a 439 a Bureš, Drápal, Mazanec: OSŘ komentář, 7. vydání 2006, str. 778) přitom neshledal Ústavní soud případným, neboť z něj pouze vyplývá, že platební rozkaz je jedním ze způsobů meritorního vyřízení před soudem uplatněného nároku, tedy rozhodnutím ve věci samé. Pokud však jde o vztah k dotčenému ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř., zde se v komentáři k o. s. ř. (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 237) konstatuje: "Doručuje-li soud rozsudek nebo usnesení ve věci samé, lze do obálky vložit kromě těchto rozhodnutí jako další písemnost jen žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení. Uvedeným postupem, který se netýká doručování platebního rozkazu nebo směnečného (šekového) platebního rozkazu nebo usnesení jen procesní povahy, se sleduje, aby byla pokud možno vyloučena pochybnost, jaké písemnosti byly do obálky v jednotlivých případech vloženy." Otázkou doručování platebního rozkazu a usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. se zabýval také Nejvyšší soud ČR, který ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, uvádí, že "ze vzájemné provázanosti platebního rozkazu a usnesení podle § 114b odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že obě tato rozhodnutí je třeba žalovanému doručit jedinou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jediné listiny". Je tedy zřejmé, že pokud by Městský soud v Praze akceptoval právní závěry stěžovatelky vyjádřené v odvolání, jednalo by se o rozšiřující výklad ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. nad rámec zákona. V této souvislosti nelze spatřovat stěžovatelkou v ústavní stížnosti tvrzený nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze spočívající v tom, že soud "nevysvětlil, proč se zákonný limit počtu listin v jedné obálce nevztahuje na platební rozkaz, který je pro účastníka rozhodnutím soudu ve věci samé", neboť takový závěr vychází ze znění zákona, přičemž nepřísluší soudu vysvětlovat záměry či pohnutky zákonodárce, které jej vedly k formulování jednoznačně dané právní normy.

Pokud stěžovatelka namítá, že byl v její věci jazykový výklad formalisticky proveden na úkor výkladu logického a systematického, Ústavní soud takové pochybení Městského soudu v Praze neshledal, sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti podrobněji neuvedla, v čem měl rozpor s konstantní judikaturou Ústavního soudu týkající se interpretace práva, spočívat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích, ve kterých se vyjadřoval k povaze interpretace práva, uvedl, že "k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačují ve své ústavní stížnosti stěžovatelé, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Při hodnocení svévolnosti a iracionálnosti výkladu práva, a tedy při hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů, vezme Ústavní soud v potaz vedle argumentů obsažených v samotném napadeném rozhodnutí též argumenty obsažené v ustálené judikatuře obecných soudů a v právní doktríně." Aplikuje tyto úvahy na věc stěžovatelky, Ústavní soud dovodil, že na napadená rozhodnutí nelze pohlížet jako na protiústavní. Ústavní soud přitom přihlédl nejen k argumentaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, ale též k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu ČR a ustálené soudní praxi při doručování platebního rozkazu, žaloby a výzvy dle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř., z nichž napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vychází a na než odkazuje.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru