Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 816/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jeseník
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.816.21.1
Datum podání28.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 909


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 816/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 0 P 4/2018 ze dne 17. 6. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 70 Co 251/2020 ze dne 2. 12. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změnu úprav péče a výživného k nezletilému synovi.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilý syn byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2016 č. j. 0 Nc 993/2014-426, 21 P a Nc 612/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2017 č. j. 13 Co 120/2017-465 svěřen do péče matky a otci bylo stanoveno výživné; rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 10. 2018 č. j. 0 P 4/2018-696, 8 P a Nc 14/2018 byl upraven styk otce s nezletilým vždy na jeden den v týdnu, dále na každý druhy víkend a během prázdnin a svátků v průběhu kalendářního roku.

Napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu otce na změnu úpravy výchovy a výživy k nezletilému synovi, neboť podle soudů nedošlo ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu § 909 obč. zák., odůvodňující změnu rozhodnutí o jeho výchově a svěření nezletilého do péče, jež by byla v souladu se zájmy nezletilého. Soudy zejména poukázaly na to, že nezletilý by v případě svěření do střídavé péče rodičů byl nucen navštěvovat dvě různé základní školy, neboť má od září 2021 nastoupit do první třídy, což by výrazně zkomplikovalo jeho adaptaci na zcela nové a specifické školní prostředí a na dva různé přístupy k výuce. V roce 2020 přitom bylo s ohledem na jeho pomalejší pracovní tempo a nejistotu ohledně úsudku rozhodnuto o odkladu povinné školní docházky. Střídavá péče při současné 150 km vzdálenosti bydlišť rodičů by nezletilého nepochybně vylučovala z pravidelné a systematické činnosti v kolektivu vrstevníků. Rovněž znalkyně i do budoucna označily za nevhodné, aby nezletilý střídal kromě rodičovských prostředí ještě školku a školu. V neprospěch otcem navrhované střídavé péče svědčí, a to i přes určité zklidnění v posledním období, dlouhodobě vyhrocené vztahy mezi rodiči, zásadně poznamenané předchozím, soudně řešeným, extrémním konfliktem. Soudy poukázaly i na znalecký závěr ohledně osobnostní struktury otce, u něhož byly zjištěny akcentované rysy osobnosti - paranoidní a narcistické, které mohou snižovat jeho výchovné schopnosti. Okolnost, že otec při snaze o prosazování svých zájmů nemusí jednat vždy v zájmu nezletilého, dokresluje jeho návrh, aby syn bez ohledu na věk, dosavadní péči a nadcházející školní docházku pobýval vždy půl roku u otce a půl roku u matky.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy vycházely z neaktualizovaného znaleckého posudku z roku 2016, aniž by zohlednily aktuální stav. Namítá, že značná vzdálenost mezi bydlišti rodičů a s ní spojená nevhodnost střídání školských zařízení nemůže být důvodem pro odmítnutí střídavé péče. V této souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, III. ÚS 149/20, I. ÚS 2482/13. Dualita škol může být pro syna i přínosem v podobě většího počtu kamarádů a dva odlišné modely výuky by jej mohly obohatit. Podle stěžovatele nelze vycházet z přání syna, jelikož ten není ještě schopen obsah střídavé péče pochopit. Uvádí, že údajná stigmatizace jeho vztahů s matkou v důsledku dřívějších konfliktů je spekulativní a nesouhlasí s argumentem soudu, že struktura osobnosti je neměnnou kategorií.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

V tomto rozsahu také Ústavní soud mohl posoudit ústavnost napadených rozhodnutí, jejichž předmětem bylo posouzení vhodnosti střídavé výchovy.

Ústavní soud se otázkou ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně zabýval, přičemž z jeho judikatury nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15, IV. ÚS 611/16, nálezy sp. zn. IV. ÚS 773/18, IV. ÚS 1286/18). Základní kritérium přitom musí vždy představovat především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.

S ohledem na námitky stěžovatele Ústavní soud poukazuje i na judikaturu, podle níž k nesvěření dítěte do střídavé péče může dojít v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a vzdálenost by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1835/12, I. ÚS 1554/14, usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/20 a další).

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci podstatou ústavní stížnosti zůstává pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů, přičemž ze strany civilních soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, kdy soudy vycházely nejen z předchozího znaleckého posudku, ale i z výslechu účastníků a stanoviska Poradny pro rodinu a pohovoru nezletilého s kolizní opatrovnicí. Svá rozhodnutí řádným způsobem a přesvědčivě odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah dospěly k svým shora nastíněným závěrům, podle nichž zejména s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů, nadcházející školní docházku, stávající nezralost dítěte a konfliktní vztah rodičů, střídavá péče není v zájmu nezletilého dítěte. Věc přitom posuzovaly v kontextu všech okolností podstatných pro posouzení, zda došlo k výrazné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 909 obč. zák.

Ústavní soud uzavírá, že z ústavního hlediska nelze mít výhrady k závěru soudů, že nedošlo ke změně poměrů, pro niž by bylo namístě změnit předchozí rozhodnutí o péči o nezletilého. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi s jeho zájmem, neboť prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) Z ústavního hlediska tak není dán důvod napadená rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Ústavní soud rovněž připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se jeden z nich obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy.

Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru