Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 815/07 #1Nález ÚS ze dne 31.03.2009Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Brandýs nad Labem
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický pr... více
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
daň/nedoplatek
Daňové řízení
platební výměr
Prekluze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/52 SbNU 719
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.815.07.1
Datum vyhlášení24.04.2009
Datum podání29.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 47 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Pokud se soud odmítne zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň, poruší právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky HMB, spol. s r. o., zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 3. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. 7 Afs 15/2006 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost odmítnuta.

Narativní část

Finanční úřad vydal dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, neboť stěžovatelka nedoložila uplatněné výdaje. Finanční ředitelství odvolání stěžovatelky zamítlo, městský soud žalobu rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. K námitce uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření daně NSS nepřihlédl, neboť stěžovatelka tuto námitku uplatnila až v doplnění kasační stížnosti. NSS uvedl, že řízení ve správním soudnictví je založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mj. v § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož soud přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Stěžovatelka namítá, že v daňovém řízení došlo k marnému uplynutí tříleté lhůty pro doměření daně stanovené § 47 zákona o správě daní a poplatků.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud již v např. v nálezu I. ÚS 1169/2007 konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení soudního řádu správního, v nichž se dispoziční zásada promítá. Např. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem, významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby.

Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

Pokud se v souzené věci Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň, porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavní soud byl nucen jeho rozhodnutí zrušit.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 815/07 ze dne 31. 3. 2009

N 75/52 SbNU 719

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009 sp. zn. I. ÚS 815/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 7 Afs 15/2006 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 10 Ca 73/2004 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11806/03-120 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55197/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. 7 Afs 15/2006 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se tento rozsudek ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v jejím daňovém řízení. Uvedla mj., že běh tříleté prekluzivní lhůty k doměření daně jejím správcem, zakotvené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), začal od konce následujícího zdaňovacího období, tedy od 1. července 1997. Platební výměr byl vydán dne 18. prosince 2002, právní moci nabyl až 31. prosince 2003, tedy pět a půl roku po skončení zdaňovacího období. Podle stěžovatelky zahájení daňové kontroly dne 19. července 1999 bylo posledním úkonem, kterým mohl být běh této lhůty přerušen. Prekluzivní lhůta tedy podle jejího názoru uplynula dne 19. července 2002. Z toho plyne, že daň byla stěžovatelce pravomocně doměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty.

Stěžovatelka dále vytkla použití nepřiměřeně extenzivního výkladu jejího důkazního břemene ohledně peněžitého protiplnění poskytnutého společností AMPEX, spol. s r. o., neboť ho byla nucena nést i po uplynutí výše zmíněné prekluzivní lhůty. Byly tak podle jejího názoru nesprávně prokazovány skutečnosti, na kterých se objektivně nepodílela a k jejichž prokázání nebyla ani vyzvána. Tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. K vynucení výpovědi svědka nepoužil dostatečných donucovacích prostředků tak, aby bylo prokázáno tvrzení stěžovatelky. Proto došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.

Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 10 Ca 73/2004 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že nepředložila věrohodné důkazy o uplatněných výdajích (nákladech) na služby správy pohledávek zajišťovaných společností AMPEX, spol. s r. o. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně konstatoval neunesení tohoto důkazního břemene stěžovatelkou. Stěžovatelka se odvolala k Finančnímu ředitelství v Praze, které její odvolání zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, která byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 15/2006-117.

Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Finanční úřad v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi se plně ztotožnil s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Uvedl, že platový výměr byl vydán v zákonné lhůtě podle § 47 zákona o správě daní a poplatků.

Finanční ředitelství v Praze vyjádřilo názor, že tříletá prekluzivní lhůta je zachována, pokud je v této době daň vyměřena nebo doměřena vydáním dodatečného platebního výměru a ten je daňovému subjektu před uplynutím lhůty řádně doručen, bez ohledu na to, zda odvolací řízení probíhá až po uplynutí této lhůty. Rozhodujícím rozhodnutím je rozhodnutí v prvním stupni, které bylo vydáno v zákonné lhůtě. Práva stěžovatelky tak podle jeho názoru nebyla dotčena; navrhlo, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl.

Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v žalobě nebyla námitka prekluze práva daň vyměřit uplatněna. Ve svém rozhodnutí vycházel z tehdejšího výkladu § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je tato tříletá lhůta lhůtou pro "vyměření", resp. "doměření" daňové povinnosti.

Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že kasační stížnost stěžovatelky řádně projednal. Námitku prekluze podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků považuje za "novost", neboť byla uplatněna až v ústavní stížnosti. Za poslední den, kdy bylo možné vyměřit daň, považuje den 31. prosince 2002. Vzhledem k tomu, že podané odvolání nemá odkladný účinek, nabyl podle jeho názoru dodatečný platový výměr právní moci již dne 31. prosince 2002. Zdůraznil rovněž, že požadavku dokázat pravdivost určitého tvrzení důkazní prostředky předložené stěžovatelkou nedostály. Navrhl proto, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky jako neopodstatněnou odmítl, případně ji zcela zamítl.

Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků k ústavní stížnosti namítla, že přehlédli její argumentaci týkající se důvodu pozdního uplatnění námitky prekluze lhůty k uplatnění daně, kterým byla změna právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřená v rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 42/2004 ze dne 31. května 2006. Paušální odmítnutí její argumentace s odkazem na zákonné ustanovení o koncentraci řízení vedlo podle jejího názoru k nepřiměřenému formalismu, porušujícímu její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

III.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda doměřením daně jejím správcem došlo po zákonné prekluzivní lhůtě a zda přijatým výkladem rozsahu důkazního břemene bylo zasaženo do výše uvedených základních práv stěžovatelky.

První senát Ústavníhosoudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správnísoud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavníhosoudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To vše za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru