Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 810/14 #2Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta/zmeškání
žaloba/pro zmatečnost
Směnečný platební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.810.14.2
Datum podání03.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175 odst.1, § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 810/14 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Antonína Víchy, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 4 Cmo 269/2013-101, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-82 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2012 č. j. 43 Cm 45/2012-38, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel po Ústavním soudu taktéž žádal odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovateli dne 3. 11. 2012 doručen směnečný platební rozkaz, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozkazu podal dne 6. 11. 2012 námitky, které však omylem adresoval (elektronicky) Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci, nikoli soudu, který směnečný platební rozkaz vydal. Dne 7. 11. 2012 podal námitky znovu, tentokráte již příslušnému soudu. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tyto námitky odmítl jako opožděné. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil.

Vrchní soud k odvolání stěžovatele uvedl, že pro posouzení včasnosti podaných námitek je bezvýznamná argumentace poukazující na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (jímž Ústavní soud ke dni 30. 4. 2013 zrušil třídenní lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), neboť stěžovatel v konkrétním případě netvrdil, že pro krátkost lhůty neměl možnost se směnečnému platebnímu rozkazu řádně bránit. Podle vrchního soudu stěžovatel nedovozuje porušení svých práv z krátkosti zákonem stanovené lhůty, jeho argumentace naopak jednoznačně směřuje na podporu jeho přesvědčení, že mu měla být prominuta lhůta, kterou zmeškal pro dle svého názoru omluvitelný důvod spočívající v odeslání námitek na chybnou adresu. K tomuto omylu přitom došlo zcela nezávisle na délce lhůty k podání námitek.

Spolu s námitkami podal stěžovatel také návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek, jenž byl usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnut. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť podle názoru dovolacího soudu neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014.

V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti směnečnému platebnímu rozkazu a proti usnesením obecných soudů o odmítnutí podaných námitek pro opožděnost. Jak uvádí, elektronická adresa Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, je velmi podobná adrese Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Možnost záměny tedy byla velmi vysoká, což je ještě umocněno tím, že stěžovatel nosí brýle. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, jímž byla zrušena třídenní lhůta (stanovená v § 175 odst. 1 občanského soudního řádu) k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Obecné soudy však tento nález patřičně nezohlednily, a jejich rozhodnutí tak jsou nepředvídatelná, překvapivá a nesprávná. Podle stěžovatele není podstatné, že Ústavní soud zrušil část ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. až uplynutím dne 30. dubna 2013, neboť je zřejmé, že toto ustanovení bylo protiústavní i v době vydání nyní napadeného směnečného platebního rozkazu. Navíc nález byl vydán již před podáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Stěžovatel konečně uvádí, že došlo k indosaci směnky a poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013.

Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 810/14 ze dne 17. 4. 2014 vyhověl stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě uvedl, že napadený směnečný platební rozkaz byl vydán v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou, na čemž nic nezměnil ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, který zasáhl toliko do zákonem stanovené lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, nikoli do zákonných předpokladů, za nichž může být směnečný platební rozkaz vydán. Ústavní stížnost proti směnečnému platebnímu rozkazu tak podle soudu není důvodná. Pokud se týče námitek proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2013, odkázal soud na odůvodnění tohoto usnesení a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. 1. 2013.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření konstatoval, že ve svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013 zdůvodnil, proč považoval argumentaci stěžovatele poukazující na protiústavnost třídenní lhůty k podání námitek za bezvýznamnou. Stěžovatel totiž nenamítal, že s ohledem na krátkost lhůty neměl možnost se proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně bránit, netvrdil, že skutečností, z níž dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, je třídenní lhůta, pro jejíž krátkost by snad nemohl uvést veškeré námitky, které proti směnečnému platebnímu rozkazu mínil uplatnit. Z námitek, které stěžovatel ve třídenní lhůtě uplatnil (a odeslal na nesprávnou adresu) ostatně podle vrchního soudu vyplývá, že možnost řádně se bránit měl. Omyl stěžovatele nastal nezávisle na délce lhůty k podání námitek. K dalším stěžovatelovým argumentům vrchní soud uvedl, že zdravotní stav stěžovatele a s tím související zaměnitelnost elektronických adres není faktorem, který by sám o sobě mohl ovlivnit běh odvolací lhůty, přičemž tato okolnost byla zvažována v rámci rozhodování o prominutí zmeškání lhůty. Konečně, při rozhodování o včasnosti námitek se podle názoru vrchního soudu obecné soudy nemohly zabývat důvodností podaných námitek, a tedy ani tím, zda indosace směnky byla či nebyla zneužitím práva.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal mimo jiné na to, že je všeobecně známo, že e-mailová komunikace je komunikací nezaručenou, při níž mnohdy dochází k nedoručení zpráv či jejich vrácení, přičemž i v takovém případě by námitky nebyly považovány za včasné, neboť rozhodující je, kdy námitky dojdou adresátovi. Podle vedlejšího účastníka navíc elektronické adresy krajského soudu a krajského státního zastupitelství ani nejsou zaměnitelné. Vedlejší účastník dále argumentuje, že napadená rozhodnutí by naopak byla překvapivá a nepředvídatelná tehdy, pokud by soudy sice postupovaly podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, nerespektovaly by však, že předmětná ustanovení občanského soudního řádu byla zrušena až uplynutím dne 30. 4. 2013. V této souvislosti vedlejší účastník odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 zabývající se intertemporálními účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatnily právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy stanou vykonatelnými. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník reaguje i na stěžovatelovy argumenty stran indosace směnky.

Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, v níž uvedl, že právě pro extrémně krátkou lhůtu mu byla odejmuta možnost nápravy omylu v e-mailové adrese adresáta při podávání námitek. Pokud by lhůta činila např. současných 15 dní, byly by stěžovatelovy námitky považovány za včasné. Stěžovatel trvá na tom, že elektronické adresy krajského soudu a krajského státního zastupitelství si jsou velmi podobné, a nesouhlasí s tvrzením, že e-mailová komunikace je komunikací nezaručenou, naopak má za to, že je-li tento způsob komunikace připuštěn platnými právními předpisy, není žádný důvod volbu tohoto prostředku jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud se musel nejprve zabývat přípustností ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svého práva k dispozici. Proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci totiž byla přípustná žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2437/2013 ze dne 22. 1. 2014), která patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008). Ostatně pokud by nebyla přípustná žaloba pro zmatečnost, muselo by být v dané věci přípustné dovolání, ani to však stěžovatel nepodal (netvrdí tak).

Přes výše uvedené však Ústavní soud považoval předmětnou ústavní stížnost v části mířící proti usnesením krajského a vrchního soudu za přípustnou. Zohlednil při tom, že stěžovatel byl Vrchním soudem v Olomouci poučen o nepřípustnosti dovolání, přičemž však v době rozhodnutí tohoto soudu nebyla otázka přípustnosti žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, vyjasněná. Přípustnost této žaloby je totiž dovozována z ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, v němž se však výslovně hovoří pouze o přípustnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání (nikoli námitek) pro opožděnost. Přípustnost žaloby pro zmatečnost proti ústavní stížností napadenému usnesení vrchního soudu byla tudíž postavena na jisto až právě výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu, které bylo vydáno až dva měsíce po napadeném usnesení odvolacího soudu. Za těchto okolností nebylo po stěžovateli možno požadovat, aby žalobu pro zmatečnost vyčerpal, byť její přípustnost mohl teoreticky dovodit z poučení o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud poté došel k závěru, že ústavní stížnost je v části napadající usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 4 Cmo 269/2013-101 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-82 zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Směnečný platební rozkaz byl vydán dne 15. 10. 2012, doručen stěžovateli byl dne 3. 11. 2012, námitky proti němu byly soudu doručeny dne 7. 11. 2012. Lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dle tehdy účinného § 175 odst. 1 občanského soudního řádu byla třídenní. Krajský soud v Ostravě se touto právní úpravou řídil a stěžovatelovy námitky jako opožděné odmítl. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 nicméně došlo ke zrušení § 175 odst. 1 občanského soudního řádu ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. 4. 2013, neboť třídenní lhůta byla Ústavním soudem shledána protiústavní. Zároveň novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k 1. 1. 2013 k prodloužení lhůty stanovené § 175 odst. 1 o. s. ř. ze tří dnů na osm. V projednávané věci jde tedy zejména o posouzení intertemporálních důsledků citovaného nálezu a novely.

Pokud jde o předmětný nález, je pravda, že Ústavní soud třídenní lhůtu zrušil až ke dni 30. 4. 2013, a třídenní lhůta tudíž byla v době vydání směnečného platebního rozkazu i podání námitek stále účinná, na druhou stranu nelze zcela přehlížet skutečnost, že tato právní úprava byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Obecně platí, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné moci povinny takovou úpravu aplikovat (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010). Tento přístup nicméně neplatí bezvýjimečně, přičemž je vždy nutno zohlednit nejen důvody zrušení určitého právního předpisu, nýbrž i důvody, které Ústavní soud vedly k posunutí okamžiku vykonatelnosti derogačních účinků nálezu.

Pokud se týče důvodů zrušení předmětné třídenní lhůty, je nutno nejdříve připomenout, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu nemůže být lhůta sama o sobě protiústavní, může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001). Slovy nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 "délka lhůty však sama o sobě nemůže být ... zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností".

V případě lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo onou okolností, která vedla k závěru o protiústavnosti § 175 odst. 1 občanského soudního řádu, zejména skutečnost, že směnky jsou oproti své historické funkci v dnešní době využívány neprofesionály, kteří nejsou schopni docenit specifický charakter směnečných vztahů. Ústavní soud k tomu konkrétně uvedl: "[V] době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí."

Důvodem odložení derogačních účinků nálezu pak byla potřeba ochrany právní jistoty směnečných věřitelů, neboť směneční dlužníci by do doby přijetí nové právní úpravy nebyli v podávání námitek jakkoli limitováni. Bylo tedy zohledněno, že zrušení třídenní lhůty by vedlo k závažnějším následkům, než jaké plynou z její aplikace na existující vztahy. To logicky platí o to více ve sporech mezi profesionály, u nichž zásadně nebyl důvod považovat třídenní lhůtu za nepřiměřenou.

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že směnka, na základě které byl vydán předmětný směnečný platební rozkaz, sloužila k zajištění úvěru mezi Českou spořitelnou, a. s., a společností JMPT, a. s. Stěžovatel byl avalistou a zároveň předsedou představenstva JMPT, a. s. Nenacházel se tedy v postavení slabší strany (či dokonce spotřebitele). Ústavní soud k tomu odkazuje např. na své usnesení sp. zn. I. ÚS 72/13 ze dne 6. 1. 2014, jímž byla řešena obdobná situace, tedy kdy stěžovatel (fyzická osoba) jako aval podepsal směnku k zajištění pohledávek obchodní povahy. Také tehdy Ústavní soud došel k závěru, že se jednalo o vztah obchodní, nikoli spotřebitelský. Poukázat lze v tomto směru i na judikaturu Soudního dvora, který v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11 Česká spořitelna, a. s., proti Geraldu Feichterovi konstatoval, že fyzická osoba mající úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost nemůže být považována za spotřebitele [ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech], pokud poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku vystavenou k zajištění závazků této společnosti ze smlouvy o úvěru.

V daném případě tudíž směnka plnila svůj historický účel, byla použita jako nástroj profesionálů, kteří by měli být obeznámeni s riziky souvisejícími s užíváním směnek, stejně jako i s přísnější právní úpravou, jež se na regulaci směnečných vztahů aplikuje. Důvody, které Ústavní soud vedly k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, proto na stěžovatelův případ nedopadají. Za situace, kdy obecné soudy aplikovaly právní úpravu účinnou v době vydání směnečného platebního rozkazu a podání námitek, přičemž protiústavní charakter této úpravy se v daném konkrétním případě neprojevil, nelze podle názoru Ústavního soudu dojít k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z podobných důvodů již Ústavní soud odmítl řadu jiných ústavních stížností brojících proti aplikaci třídenní lhůty po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (krom výše citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 72/13 srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 718/13 ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013 či sp. zn. II. ÚS 3582/13 ze dne 10. 12. 2013).

Zrušení napadených rozhodnutí by nejenže neodpovídalo důvodům zrušení třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, nýbrž by i bylo v rozporu s důvody odkladu derogačních účinků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12. Jak už totiž bylo řečeno, při odložení derogačních účinků byl Ústavní soud veden mimo jiné potřebou ochrany právní jistoty směnečných věřitelů. Zásahem Ústavního soudu by však tato právní jistota byla narušena, neboť by směneční věřitelé, na základě jejichž směnky vydal soud směnečný platební rozkaz, proti němuž nebyly podány včasné (dle tehdy účinné právní úpravy) námitky, byly nadále v nejistotě, zda předmětný směnečný platební rozkaz bude mít skutečně účinky pravomocného rozsudku (§ 175 odst. 3 o. s. ř.), či zda zpětně nedojde k prodloužení lhůty a případně i ke zrušení směnečného platebního rozkazu.

Ústavní soud nepominul, že soudy v projednávaném případě rozhodovaly až po dni 30. 4. 2013, tedy poté, co derogační účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 nabyly účinnosti. Ústavní soud je však toho názoru, že to na ústavní konformitě napadených rozhodnutí nic nemění, přičemž uvážil následující.

Opačný přístup by předně znamenal, že by se práva a povinnosti účastníků řízení odvíjely od zcela nahodilé okolnosti, kterou je okamžik, kdy se daný soud dostane k projednávání jejich věci. Takový výklad by zjevně odporoval důrazu, který Ústavní soud kladl na zachování právní jistoty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013). Daný výklad by navíc soudům umožňoval, aby se zcela libovolně rozhodly, jakou právní úpravu na daný případ použijí. V nyní projednávané věci by tedy např. mohl soud úmyslně vyčkat na den 1. 5. 2013, aby mohl posoudit námitky stěžovatele jako včasné (případně naopak), a to bez možnosti účastníků tuto okolnost ovlivnit, případně nechat přezkoumat.

Zohlednění derogačních účinků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 by navíc mělo účinky pravé retroaktivity, která je obecně v právním státě nepřípustná. Ústavní soud se přitom staví rezervovaně i k retroaktivním (ve smyslu pravé retroaktivity) účinkům derogace protiústavních předpisů. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 k tomu uvedl:

"Samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován (mutatis mutandis nález I. ÚS 102/2000 ze dne 27. listopadu 2001, N 179/24 SbNU 335; nález I. ÚS 738/2000 ze dne 27. listopadu 2001, N 180/24 SbNU 343; nález II. ÚS 53/06 ze dne 12. září 2006, nalus.usoud.cz). V případech, kdy dochází se zrušením právního předpisu i ke zrušení právních norem, jež samy o sobě nejsou v rozporu s ústavním pořádkem nebo kdy absence protiústavní právní normy by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněných hodnot, nelze akceptovat mechanický přístup, jehož výsledkem by byl retroaktivní zásah i v těch případech, v nichž by samotné rozhodnutí obstálo v řízení o ústavních stížnostech.

Ústavní soud dospěl v nálezu Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007 (nalus.usoud.cz) k závěru, že v případech horizontálního působení základních práv a svobod je nutné vztáhnout na tyto případy princip ochrany důvěry v právo ve vztahu k třetím osobám, neboť neomezená aplikace postupu obecného soudu, která by vedla k posouzení v minulosti nastavších právních skutečností prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy, by u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod označil ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2."

Byť se v daném případě jedná o aplikaci procesní lhůty, je zřejmé, že retroaktivní účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 by měly zásadní vliv na (horizontální) vztah mezi stěžovatelem a žalobcem. To za situace, kdy samotná aplikace Ústavním soudem zrušeného zákona není z pohledu ochrany základních práv účastníků řízení problematická, jak je vysvětleno výše. Dle Ústavního soudu proto za těchto okolností postupovaly obecné soudy správně.

Ústavní soud dále posuzoval možný význam novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterou došlo k prodloužení lhůty stanovené § 175 odst. 1 o. s. ř. ze tří dnů na osm. V odstavci prvním čl. II (přechodná ustanovení) citovaného zákona je řečeno, že není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2013) i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. K účinnosti novely § 175 odst. 1 o. s. ř. se přechodná ustanovení již dále nevyjadřují, z čehož by mohlo vyplývat, že se odst. 1 čl. II zmiňovaného zákona týká i lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle Ústavního soudu však toto ustanovení nelze vykládat tak, že by zpětně prodlužovalo marně uplynulou lhůtu a již učiněným právním úkonům by přikládalo zcela jiné účinky. Takový výklad by ostatně byl v rozporu s obecným zákazem pravé retroaktivity, jak je o něm pojednáno výše.

K jednotlivým stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud pro úplnost podotýká, že na uvedených závěrech nic nemění, že opožděnost námitek plynula z překlepu (k němuž údajně přispěla stěžovatelova oční vada) při volbě e-mailové adresy. Nelze nicméně vyloučit, že tyto okolnosti budou zohledněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově dovolání ve věci prominutí zmeškání lhůty.

Pokud stěžovatel poukazuje na indosaci směnky, ztotožňuje se Ústavní soud s vrchním soudem v tom, že pokud byly námitky opožděné, nemohly je soudy věcně projednávat. Právě to je totiž podstatou a důsledkem odmítnutí námitek (či jakéhokoli jiného opravného prostředku) pro opožděnost. Lze snad jen uvést, že indosace směnky neměla na lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu žádný vliv.

Jestliže stěžovatel nepodal řádné námitky, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že námitky budou řádně podány. To se v daném případě nestalo. Podání opožděných námitek je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy námitky nebyly podány vůbec. Ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru