Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 81/01Usnesení ÚS ze dne 03.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání p... více
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
daň/základ
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.81.01
Datum podání05.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 31 odst.5, § 50 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 81/01 ze dne 3. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti A. P., zastoupeného advokátkou JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 22 Ca 518/99, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 13. 9. 1999, č.j. 3754/110/99, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ostravě I ze dne 23. 2. 1999, č.j. 26449/99/388910/7020,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Finanční úřad Ostrava I (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem č. 990000035/420 ze dne 23. 2. 1999, č.j. 26449/99/388910/7020 (dále jen "DPV"), na základě zprávy o daňové kontrole ze dne 4. 2. 1999, č.j. 17645/99/388930/523, dodatečně daňovému subjektu A. P. (dále jen "stěžovatel") podle § 38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z přijmů"), a § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o správě daní a poplatků"), za zdaňovací období roku 1995 stanovil základ daně ve výši 105 492.00 Kč, vyměřil daň ve výši 13 280.00 Kč a vyměřil daňovou ztrátu ve výši - 904 935.89 Kč. Podle § 46 odst. 7 a § 68 zákona o správě daní a poplatků byl stěžovatel povinen dodatečně vyměřenou daň ve výši 13 280.00 Kč uhradit do 30 dnů ode dne doručení platebního výměru na účet správce daně, pokud nebude uhrazena jiným způsobem podle § 59 odst. 3 citovaného zákona.

Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 13. 9. 1999, č.j. 3754/110/99, zamítlo stěžovatelovo odvolání proti DPV. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné plyne, že základ daně a daň z příjmů fyzických osob byly DPV vyměřeny ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků na základě pomůcek, s čímž stěžovatel nesouhlasil. Odvolací orgán podle ustanovení § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků přezkoumal důvodnost stanovení daně podle pomůcek a-s ohledem na skutečnost, že po provedené daňové kontrole, po vícerých výzvách (z 26. 9. 1997, 19. 1. 1998, 22. 5. 1998), po ústních jednáních (protokoly ze dne 2. 2. 1998, 2. 7. 1998) a po stěžovatelově sdělení (ze dne 18. 9. 1998) o odcizení zbývajících dokladů vztahujících se k roku 1995 - dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelem podaného odvolání. Finanční ředitelství především poukázalo na to, že stěžovatel porušil povinnosti uložené danovým subjektům v ustanoveních § 2 odst. 9 (povinnost úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně) a § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (povinnost daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání k daní a nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván), neboť neprokázal skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 1995 a ke kterým byl v průběhu daňového řízení správcem daně vyzván. Stěžovatel tedy neunesl příslušné důkazní břemeno, a proto správce daně stanovil daň v souladu s ustanovením §§ 46 a 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků dle pomůcek, jež si sám opatřil bez součinnosti s daňovým subjektem. Za těchto okolnosí odvolací orgán v souladu s ustanovením § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně, což Finanční ředitelství v Ostravě citovaným rozhodnutím potvrdilo.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě správní žalobu proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání jeho výše citovaného rozhodnutí ve věci daně z příjmů fyzických osob zamítl a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého usnesení především uvedl, že v souladu s ustanovením § 247 odst. 2 o.s.ř. přezkoumává soud v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení, které po vyčerpání řádných opravných prostředků nabylo právní moci. Krajský soud konstatoval, že finanční ředitelství přezkoumalo odvoláním napadené rozhodnutí v rozsahu požadovaném v odvolání (v němž žalobní námitka místní nepříslušnosti správce daně uplatněna nebyla) a ani při samotném přezkoumání nevyšly najevo skutečnosti odvolatelem (stěžovatelem) sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Stěžovatel navíc sám v odvolaní uvedl adresu svého bydliště. Žalovanému finančnímu ředitelství proto nelze vytknout, že se otázkou místní příslušnosti správce daně nezabýval z vlastní iniciativy a nedošlo tak z jeho strany k pochybení.

Krajský soud v Ostravě dále za důvodnou neshledal ani stěžovatelovu námitku, že pro stanovení daně na základě pomůcek nebyly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel neprokázal (ať již zaviněně či nikoliv) všechny skutečnosti uvedené v jeho daňovém přiznání za zdaňovací období roku 1995. Podle názoru krajského soudu v uvedené souvislosti neobstála ani stěžovatelova námitka týkající se časového prostoru pro opatření kopií (odcizených) dokladů, neboť pro tento účel měl stěžovatel k dispozici období delší jednoho roku, když navíc nereagoval na čtyři výzvy správce daně a "neprojevil tak ani minimální snahu přispět k tomu, aby jeho daňová povinnost mohla být stanovena dokazováním". Správní soud proto došel k závěru, že žalované finanční ředitelství nepochybilo, když rozhodnutí správce daně přezkoumalo ve smyslu ustanovení § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pouze z pohledu dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek (tj. daně stanovené ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků náhradním způsobem). Ustanovením § 50 odst. 5 citovaného zákona je stanoven jiný (omezený) rozsah povinného přezkoumu odvoláním napadeného rozhodnutí, než ten, který předpokládá ustanovení § 50 odst. 3 citovaného zákona. Krajský soud, který v souzené věci odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. III. ÚS 215/94, a ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 285/96 (týkající se problematiky stanovení daně podle pomůcek a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího orgánu a správního soudu), proto správní žalobu zamítl, neboť jí napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem (§ 250j odst. 1 o.s.ř.).

Citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci napadl stěžovatel ústavní stížností. Má za to, že odvolací a přezkumné orgány pouze "opisují důvody pro dodatečné doměřenou daň, které byla uvedeny v platebním výměru Finančního úřadu Ostrava". Pokud jde o tvrzení, že neunesl důkazní břemeno, poukazuje na to, že větší část odcizených dokladů - přes obtížnost s tím spojenou - zajistil, avšak tyto doklady nezajímaly ani Krajský soud v Ostravě. Stěžovatel se dále domnívá, že dodatečně doměřenou daň vyměřil místně nepříslušný finanční úřad, neboť jeho příslušnost byla posuzována podle toho, co měl stěžovatel "uvedeno v občanském průkazu" a ne podle toho, kde skutečně (prý od roku 1992) trvale bydlel.

Podle přesvědčení stěžovatele "napadenými pravomocnými rozhodnutími byly porušeny čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), neboť každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě posouzena a aby se rozhodovalo na základě zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel v této souvislosti jednak uvedl, že nelze hodnotit pouze důkazy, které označil správce daně, finanční ředitelství a následně krajský soud, ale všechny (tedy i jím označené avšak nepřipuštěné a proto ani nezohledněné) důkazy, jednak poukázal na to, že takto neúplně zjištěný skutkový stav vedl k nesprávným skutkovým závěrům a "podle judikatury Ústavního soudu pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení". Stěžovatel má za to, že v důsledku jednostranné víry v argumentaci správce daně a finančního ředitelství, které "opsalo skoro doslovně znění rozhodnutí finančního úřadu", aniž si ověřilo rozhodné skutečnosti a aniž přihlédlo ke stěžovatelem navrhovaným důkazům, došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a tedy ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2000, č.j. 22 Ca 518/99, rozhodnutí o odvolání Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 13. 9. 1999, č.j. 3754/110/99, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ostravě ze dne 23. 2. 1999, č.j. 26449/99/388910/7020, zrušují.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ostravě a Finanční úřad Ostrava I. Finanční ředitelství v Ostravě se "písemného vyjádření vzdalo".

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření poukázal na to, že podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti (včetně námitky týkajích se místní nepříslušnosti správce daně) je totožná se žalobními důvody obsaženými v žalobě stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a lze proto plně odkázat na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2000, č.j. 22 Ca 518/99. Krajský soud se dále s odkazem na ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků domnívá, že pokud nesplní daňový subjekt při dokazování jim uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností tak, že nelze daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odst. 1 - 4 § 31 cit. zákona, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Nelze proto část daně stanovit dokazováním a část za použití pomůcek, ale celá daň musí být vždy stanovena jedním z uvedených způsobů. Proto byly zákonné podmínky pro stanovení daně z příjmu fyzických osob za rok 1995 za použití pomůcek v souzené věci splněny. Krajský soud v Ostravě usuzuje, že k porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem nedošlo a nedošlo tak ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční úřad Ostrava I. ve svém vyjádření především podrobně shrnul průběh daňové kontroly u stěžovatele a její výsledky s tím, že ke dni jejího ukončení byly k předmětnému kontrolovanému zdaňovacímu období roku 1995 předloženy doklady za měsíce říjen, listopad a prosinec 1995. O ostatních dokladech stěžovatel na líc písemnosti č.j. 97356/98/388/932/523 - výzvy k předložení dokladů za rok 1995 - napsal, že doklady nemá, že mu byly "zcizeny" a požadované chybějící doklady za rok 1995 tedy nedoložil. Na základě uvedených skutečností proto správce daně v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků stanovil základ daně a daň dle pomůcek. Finanční úřad ve svém vyjádření dále uvedl, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly neoznámil správci daně změnu svého bydliště a tuto změnu provedl na úseku registrace Finančního úřadu Ostrava I až dne 8. 11. 1999. Stěžovatel byl "místně příslušný k Finančnímu úřadu Ostrava I" na základě osvědčení o registraci do 20. 1. 2000.

Ústavní soud při přezkoumávání ústavnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí Finančního úřadu v Ostravě I, Finančního ředitelství v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě dospěl k následujícím závěrům.

Při posuzování vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud v prvé řadě nezjistil, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Především je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným způsobem u správního soudu domáhal; tohoto práva také využil. Sám Krajský soud v Ostravě v odůvodnění citovaného rozsudku uvedl, že vycházel ze skutkového stavu v době vydání správní žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (§ 250i odst. 1 o.s.ř.) a v případě stěžovatelem (až ve správní žalobě) namítané místní nepříslušnosti správce daně poukázal na důvod, proč se Finanční ředitelství v Ostravě jako odvolací orgán touto otázkou nezabýval, a to ani z vlastní iniciativy. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále náležitě vyložil obsah ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (které zakládá důkazní povinnost daňového subjektu; zde správní soud také správně poukázal na dostatečné dlouhé období pro obstarání účetních dokladů stěžovatelem), ustanovení § 31 odst. 5 citovaného zákona (podmínky stanovení daně podle pomůcek jako náhradního způsobu stanovení daně) a z toho plynoucí důsledky pro přezkoumání odvolání, které směřuje proti rozhodnutí správce daně, o dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 téhož zákona). Krajský soud poté postupoval a rozhodl v souladu s ustanovením § 250j odst. 1 o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000).

Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy bežnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - dále připomíná, že se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 165). Ústavní soud dále neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255), že by existoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou orgánů státní finanční správy a Krajského soudu v Ostravě, který by pak založil rozpor napadených rozhodnutí s

čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře, například v usnesení ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 285/96, ostatně konstatoval, že aplikace ustanovení § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je vázána na ustanovení § 31 odst. 5 citovaného zákona, které jako náhradní způsob stanovení daně (tj. pokud daňový subjekt svá tvrzení nedokáže, ani pochybnosti nevyvrátí) upravuje oprávnění správce daně stanovit daň podle pomůcek a v případě přezkumné činnosti odvolacího orgánu tento zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně.

Za tohoto stavu je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k (stěžovatelovu tvrzenému) porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, z něhož plyne, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.

Argumentace všech orgánů veřejné moci byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností jsou proto DPV Finančního úřadu v Ostravě I, odvolací rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a rozsudek Krajského soudu v Ostravě o zamítnutí správní žaloby věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty (uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí) Ústavní soud odkazuje.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru