Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 804/08 #1Nález ÚS ze dne 07.09.2011K rozhodování o nákladech řízení, zejména v souvislosti s řízením o poskytnutí zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
trestní stíhání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/62 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.804.08.1
Datum vyhlášení21.09.2011
Datum podání28.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

160/2006 Sb.

82/1998 Sb., § 13, § 31a

99/1963 Sb., § 224, § 146 odst.2, § 136, § 157 odst.2, § 142 odst.2, § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí o nákladech řízení v případě žaloby na náhradu nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se nemůže řídit pouze tím, zda byla původně žalovaná částka zadostiučinění žalobci obecným soudem snížena. Je totiž třeba rozlišovat mezi úspěchem v otázce žalované a následně přiznané částky a úspěchem ve věci samé (prokázání základu nároku spočívajícího v příčinné souvislosti mezi imateriální újmou a nesprávným úředním postupem). Nepřiznání náhrady nákladů řízení v případě, kdy je žalobce v základu sporu úspěšný a soud pouze redukoval výši zadostiučinění, představuje porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. U. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 9. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j. 12 Co 675/2007-63, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení výše uvedeného výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V řízení před obecnými soudy se přitom stěžovatel domáhal zaplacení příslušné částky jako náhrady nemajetkové újmy způsobené ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem. Napadeným rozhodnutím krajského soudu byla stěžovateli přiznána jen část požadované částky (ve zbytku byla žaloba zamítnuta) a napadeným výrokem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele mu však měl krajský soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo výlučně na úvaze krajského soudu. Stěžovatel přitom v předmětném sporu uspěl v meritu věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Z toho důvodu tedy nelze o náhradě nákladů řízení rozhodovat čistě podle zásady (částečného) úspěchu ve věci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritorní věci, jedná se o postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba posuzovat i širší souvislosti; ani rozhodování o nákladech řízení tak nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

Jak Ústavní soud v nálezu uvedl, měl stěžovatel v předmětné věci v zásadě plný úspěch (byť mu žalované zadostiučinění nebylo přiznáno v plné výši) a podařilo se mu prokázat základ nároku spočívající v příčinné souvislosti mezi způsobenou imateriální újmou a nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí krajského soudu nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů nalézacího řízení i odvolacího řízení tedy spočívá na toliko mechanickém výkladu „úspěchu ve sporu“ ve smyslu § 142 o.s.ř.; s takovým výkladem nelze z hlediska ústavnosti souhlasit.

Ústavní soud konstatoval, že ustálená judikatura rozlišuje v případě posuzování obdobných věcí mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy (základu nároku) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež je dáno úvahou soudu ve smyslu § 136 o.s.ř. Tatáž judikatura uvádí, že neexistuje přesná metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (jeho výši), a že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito závěry dané judikatury se Ústavní soud ztotožňuje. O správnosti těchto závěrů svědčí i důvodová zpráva (a její odkaz na kritéria pro posuzování věci daného typu Evropským soudem pro lidská práva) k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jímž byl do předmětného zákona vložen § 31a, jehož se stěžovatel dovolává.

Výklad zvolený krajským soudem dle názoru Ústavního soudu neodpovídá výše uvedeným zásadám a závěrům; je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena újma či nikoli) úspěšný. K napadenému závěru krajského soudu mohlo vést i nedostatečné odůvodnění předmětného rozhodnutí, které toliko odkazuje na použitá zákonná ustanovení.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným výrokem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež tento výrok zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011

N 152/62 SbNU 333

K rozhodování o nákladech řízení, zejména v souvislosti s řízením o poskytnutí zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 7. září 2011 sp. zn. I. ÚS 804/08 ve věci ústavní stížnosti M. U. proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008 č. j. 12 Co 675/2007-63, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

Výrok III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008 č. j. 12 Co 675/2007-63 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného výroku III v záhlaví citovaného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 675/2007 ze dne 6. 2. 2008 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 43 C 179/2007-36 ze dne 2. 11. 2007 tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovateli částku 148 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku, to je ohledně částky 84 000 Kč, byla žaloba zamítnuta, o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti výroku o nákladech řízení podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele krajský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jestliže toliko s ohledem na výsledek sporu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatel se domáhal žalobou zaplacení částky ve výši 232 000 Kč s tím, že jeho žalobě bylo vyhověno co do částky 148 000 Kč a ohledně částky 84 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Podle názoru stěžovatele měl však krajský soud postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., tedy přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo výlučně na jeho úvaze (tedy na úvaze krajského soudu). Stěžovatel přitom v předmětném sporu uspěl v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv; v tom mu soudy obou stupňů daly za pravdu, neboť shodně konstatovaly, že délka trestního řízení vedeného proti němu byla nepřiměřená. Z toho důvodu tedy nelze o náhradě nákladů řízení rozhodovat čistě podle zásady (částečného) úspěchu stěžovatele ve věci.

Podle názoru stěžovatele tak krajský soud pochybil, pokud při rozhodování o nákladech řízení vycházel pouze z toho, že žádný z účastníků neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch ve věci. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy zde tedy bylo dáno výlučně úvahou soudu, takže i když měl stěžovatel formálně jen částečný úspěch ve věci, přichází v tomto případě v úvahu náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Krajský soud však podle tvrzení stěžovatele pouze konstatoval, že stěžovatel byl úspěšný pouze zčásti, rovněž tak vedlejší účastnice, a po promítnutí neúspěchu stěžovatele do nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném výroku. Konkrétní úvahy soudu o náhradě nákladů řízení tak nebyly stěžovateli nikterak zpřístupněny; rozhodnutí soudu je tedy v této části podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel zde odkázal například na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) a další.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech vedený pod sp. zn. 43 C 179/2007. Zjistil, že uvedený soud svým rozsudkem z 2. 11. 2007 č. j. 43 C 179/2007-36 rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 232 000 Kč se zamítá a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 148 Kč. Z odůvodnění rozsudku se dále mimo jiné podává, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 232 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že bylo proti němu vedeno trestní řízení, jehož délka byla nepřiměřená. Trestní řízení proti stěžovateli bylo delší než osm a půl roku. Dne 2. 1. 2007 (č. l. 3 spisu) požádal stěžovatel žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Žalovaná přiznala stěžovateli náhradu ve výši 68 000 Kč. Stěžovatel tedy požadoval uvedenou žalobou rozdíl výše uvedených částek. Soud posoudil žalobu zejména podle § 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a žalobu zamítl, neboť podle něj byla náhrada ve výši 68 000 Kč (poskytnutá stěžovateli žalovanou) dostatečná.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 12 Co 675/2007 tak, že: "Rozsudek soudu I. stupně se mění takto: ... I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 148 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. ... II. Ve zbytku‚ tj. ohledně částky 84 000 Kč, se žaloba zamítá. ... III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.".

Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl správně, jestliže zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu. Nárok žalobce je totiž po právu. Žalovaná již poskytla stěžovateli na nemajetkovou újmu částku 68 000 Kč. Jádrem sporu je podle odvolacího soudu otázka, zda tato částka může být přiměřeným uspokojením stěžovatele ve všech ohledech, tedy zda je dostatečná za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k veškerým důsledkům, které způsobilo trestní stíhání; trestní stíhání stěžovatele totiž trvalo osm a půl roku a probíhalo i vazebně. Problematika řešená v rámci trestního řízení byla velmi složitá a je nepochybné, že stěžovatel v důsledku tohoto trestního stíhání ztratil zaměstnání v České pojišťovně, kde pracoval téměř 25 let jako kvalifikovaný pracovník - likvidátor škod (byl hodnocen jako nejlepší pracovník). K ukončení pracovního poměru sice došlo pro nadbytečnost, leč podle odvolacího soudu je zcela zřejmé, že zaměstnavatel nemohl zaměstnávat pracovníka, který byl v té době stíhán pro trestný čin podvodu, v důsledku něhož měly být na úkor tohoto zaměstnavatele vyplaceny neoprávněně částky 25 100 Kč a 157 420 Kč. Stěžovatel již v původní profesi své zaměstnání nenašel, jeho trestní stíhání mělo vliv i na jeho osobní život, ztrátu cti a tyto důsledky - podle odvolacího soudu - nemůže pokrýt částka 68 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud s ohledem na veškeré okolnosti případu (délku trestního stíhání, tříměsíční vazbu stěžovatele, ztrátu jeho původního zaměstnání i jeho dlouhodobého profesního růstu) dospěl k závěru, že zadostiučinění odpovídá částka 8 500 eur (1 000 eur ročně) při délce trestního stíhání osm a půl roku. Žalovaná poskytla stěžovateli již částku 68 000 Kč a po odpočtu této částky představuje doplatek 148 000 Kč. Odvolací soud proto změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 148 000 Kč a ohledně zbývající částky, tj. 84 000 Kč, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil odkazem na "ust. § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl ohledně jím uplatněného nároku úspěšný pouze zčásti a rovněž tak žalovaná, po promítnutí jeho neúspěchu do nákladů řízení odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů jak za řízení před soudem I. stupně, tak i za řízení před odvolacím soudem.".

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu podala žalovaná Česká republika dovolání, jež však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. 1. 2011 č. j. 25 Cdo 2688/2008-90 zamítnuto; dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III.

Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že zcela odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádřil souhlas.

Vedlejší účastnice řízení Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasil.

Oba účastníci řízení tedy souhlasili s tím, aby bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání. Ústavní soud shledal, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Právě taková situace nastala v projednávané věci.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí (podle ustanovení § 142 o. s. ř.) zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní) doplněná v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení).

Ústavní soud však již na druhé straně judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění nebylo přiznáno v plné žalované výši); v této souvislosti lze tedy dovozovat, že se stěžovateli evidentně podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, podařilo se mu tedy prokázat základ nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů nalézacího řízení i odvolacího řízení spočívá tedy na toliko mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř.

S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti souhlasit nelze.

Předně je třeba konstatovat, že jak z uznávané literatury [srov. k tomu Bureš, J. et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 652], tak i z judikatury plyne [srov. k tomu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. (Rc) 1 Co 173/97, citováno podle systému ASPI, identifikační číslo (ASPI ID): JUD12385CZ], že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. v souvislosti s § 142 odst. 3 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. 2. 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, rozhodnutí ze dne 30. 7. 2008 č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. není) - a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřila i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito hlavními závěry uvedené judikatury i doktríny se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ostatně o tom, že zvláště druhý z výše uvedených závěrů je správný (tedy neexistence exaktních kritérií), svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, [srov. sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - k bodu 26, § 31a], jímž byl nový § 31a do zákona č. 82/1998 Sb. vložen. Tato důvodová zpráva k odstavci 2 § 31a říká, že se zde stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má zadostiučinění poskytovat a jakými kritérii se má výše zadostiučinění řídit. Dále se v ní konstatuje vhodnost brát v aplikační praxi rozhodujících orgánů v úvahu příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K odstavci 3 pak důvodová zpráva upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikující orgány řídit při přiznávání přiměřeného zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Demonstrativní výčet kritérií přitom plyne - podle důvodové zprávy - opět z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která by měla být aplikační praxí zohledněna.

I důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. tedy tvoří oporu pro názor, že stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě splňuje podmínky "úvahy" ve smyslu § 136 o. s. ř. Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnýmisoudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena újma či nikoli) úspěšný [srov. k tomu též nález z 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249) a článek J. Zemana Několik poznámek k aplikaci § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v soudní praxi. Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, roč. 17, č. 3, s. 211-213].

Pro úplnost lze dodat, že napadený výrok III citovaného rozsudku Krajskéhosoudu v Plzni o nákladech řízení prakticky postrádá odůvodnění, neboť toliko poukazuje na použitá zákonná ustanovení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.). To je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jíž se stěžovatel oprávněně dovolává [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06 (N 2/44 SbNU 21)].

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavnísoud k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru