Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 80/04Usnesení ÚS ze dne 28.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnos... více
Věcný rejstříkodškodnění
hmotné zabezpečení
Osvědčení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.80.04
Datum podání09.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

155/1946 Sb., čl.

217/1994 Sb., § 3 písm.a

255/1946 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 80/04 ze dne 28. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Š. K., zastoupené advokátkou JUDr. D. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 55/2001 - 29,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 55/2001 - 29, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 4. 2001, čj. X. Uvedeným rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") zamítla žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 písm. a) zákona č. 217/1994 Sb. Podle názoru stěžovatelky napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že za druhé světové války byla v roce 1942 se svou matkou a sourozenci násilně odvlečena ze svého bydliště v Mostech u Jablunkova na nucené práce na velkostatek v Quosdorfu, kde byli všichni drženi až do konce války. Tím byla stěžovatelka i celá její rodina omezena na svobodě po dobu delší než tři měsíce a splnila tak kritéria pro přiznání osvědčení podle zákona č. 155/1946 Sb. O přiznání statutu politického vězně marně několik let žádala její sestra A. L.. Písemným sdělením ze dne 2. 7. 1992 bylo stěžovatelce a její sestře oznámeno Federálním ministerstvem obrany, že podmínky stanovené v § 2 odst. 1 čl. 5 zákona č. 255/1946 Sb. se na případ jejich rodiny nevztahuje. Stěžovatelka uvěřila tomuto sdělení státu a nárok podle zákona č. 217/1994 Sb. ve stanovené lhůtě neuplatnila. Vycházela z dikce ustanovení § 5 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož osoby uvedené v § 3 tohoto zákona k návrhu předloží ověřený opis osvědčení vydaného podle zákona č. 155/1946 Sb. Nemožnost získání tohoto osvědčení zabránila stěžovatelce uplatnit nárok v zákonem stanovené lhůtě. V roce 2001 bylo stěžovatelce osvědčení vydáno a hned poté požádala ČSSZ o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 písm. a) zákona č. 217/1994 Sb. Její žádost byla zamítnuta z důvodu opožděného podání. Proti zamítavému rozhodnutí ČSSZ podala stěžovatelka odvolání, které Nejvyšší správní soud v Brně zamítl s tím, že se jedná o žádost neuplatněnou ve stanovené lhůtě a vyslovil závěr, že při uplatnění žádosti o odškodnění nepodmiňuje zákon předložení osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., které lze doložit po podání žádosti v průběhu řízení. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle jejího názoru zákon č. 217/1994 Sb. podmínku držení osvědčení předpokládá. Podle zákona je třeba žádost podat ve stanovené lhůtě a doložit opodstatněnost žádosti ověřeným opisem osvědčení vydaného podle zákona č. 255/1946 Sb. Až pro případ pochybností nebo nejasností pro vznik nároku zákon stanoví povinnost žadatele na výzvu příslušného orgánu předložit další doklady osvědčující nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.

Ústavní stížnost podala stěžovatelka ze dvou důvodů. Jednak proto, že je přesvědčena o nesprávném a protiústavním postupu ČSSZ i Nejvyššího správního soudu, a dále proto, že v preambuli zákona č. 217/1994 Sb. se stát zavázal odčinit to, co nebylo možno odčinit za totalitního režimu. Stěžovatelka po změně režimu v roce 1989 pojala důvěru v nově se vytvářející demokratický stát, zákon č. 217/1994 Sb. jí dal naději, že její křivda bude napravena, přesto se jí nepodařilo nárok na jednorázové odškodnění uplatnit.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že vycházel z dikce § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., který po novele provedené zákonem č. 77/1995 Sb. stanoví, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky je nutno uplatnit do devíti měsíců ode dne účinnosti zákona, tj. nejpozději do 1. září 1995. Stanovená lhůta je lhůtou propadnou a jak správní orgán, tak soud je povinen k prekluzi práva přihlížet z úřední povinnosti. Pokud podle zákona právo na odškodnění zaniká jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě, nelze takové, již neexistující, právo přiznat. Přitom zákon neumožňuje ani soudu ani správnímu orgánu odstranění tvrdosti nebo prominutí lhůty. Při svém rozhodování se soud opíral o ustálenou judikaturu, např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 745/96. Je proto přesvědčen, že jeho rozhodnutí není v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny.

Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 11. 4. 2001 Ústavní soud zjistil, že žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 písm. a) zákona č. 217/1994 Sb. byla zamítnuta s odůvodněním, že podle § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. bylo třeba předmětný návrh uplatnit písemně u příslušného orgánu nejpozději do 1. 9. 1995, jinak právo zaniká. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila žádost až dne 4. 4. 2001, jednalo se o žádost opožděnou, proto byla zamítnuta.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 55/2001 - 29, bylo zjištěno, že soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nárok na odškodnění uplatnila až 4. 4. 2001, tedy až po uplynutí devítiměsíční lhůty, která skončila 1. září 1995. Protože se jedná o lhůtu propadnou, postupovala ČSSZ správně, pokud z tohoto důvodu žádost zamítla. Soud zdůraznil, že pokud podle zákona právo na odškodnění zaniká jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě, nelze takové, již neexistující, právo přiznat. Navíc zákonodárce odstraňování tvrdostí v zákoně ani prominutí lhůty neumožnil ani správnímu orgánu, ani soudu. Soud nepřihlédl k námitce stěžovatelky, podle které nemohla podat žádost ve stanovené lhůtě, protože jí stát vydal potřebné osvědčení až v roce 2001. Její odkaz na články v denním tisku je třeba považovat za zcela irelevantní. Postup při odškodňování stanoví zákon a ten podání žádosti nepodmiňoval přiložením osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Toto osvědčení lze doložit po podání žádosti v průběhu řízení.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka polemizuje s právními názory správního orgánu a soudu, vyjádřenými v jejich rozhodnutích, tvrzením, že zákon byl jimi nesprávně vyložen. V tom spatřuje porušení svých základních práv. V ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování správního orgánu a soudu došlo k porušení čl. 1 a čl. 36 Listiny tím, že byla nesprávně vyložena a aplikována ustanovení zákona č. 217/1994 Sb.

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Skutečnost, že správní orgán nebo soud vyslovil právní názor (resp. vyložil zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).

Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka nepodala žádost na ČSSZ ve lhůtě stanovené zákonem č. 217/1994 Sb. Učinila tak až s odstupem sedmi let. Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, zákon žádnou možnost pro odstranění tvrdosti nebo prominutí lhůty neupravuje. Jinými slovy stěžovatelka vytýká státním orgánům postup v rozporu se zákonem, ale sama přitom v souladu se zákonem nepostupovala a nechala si tak marně uplynout propadnou lhůtu k jejímu podání.

Pokud se stěžovatelka odvolává na preambuli zákona č. 217/1994 Sb., podle níž se stát zavazuje odčinit to, co nebylo možno odčinit za doby totalitního komunistického režimu, v této preambuli se zároveň uvádí, že není možné zmírnit cestou tohoto zákona veškeré utrpení, které bylo občanům ČR nacistickou okupací způsobeno. V daném případě by však toto možné bylo, pokud by stěžovatelka dodržela lhůtu k podání žádosti.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že jí nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před správním orgánem i soudem dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. V průběhu řízení před správním orgánem i soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že ČSSZ i Nejvyšší správní soud postupovaly v rozporu s ustanoveními zákona č. 217/1994 Sb. a jejich rozhodnutí jsou proto protiústavní.

Podle § 3 odst.l písm. a) zákona č. 217/1994 Sb. nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká postiženým občanům, kterým nebylo poskytnuto odškodnění za jejich postižení jiným státem. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona, o poskytnutí jednorázové peněžní částky rozhoduje a tuto částku vyplácí ČSSZ. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky uplatní osoba uvedená v § 3 u příslušného orgánu do devíti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona písemným návrhem, jinak právo na poskytnutí jednorázové peněžní částky zaniká. Podle § 5 odst. 3 zákona: "Osoby uvedené v § 3 předloží ověřený opis dokladu vydaného podle zákona č. 255/1946 Sb., který se týká postiženého občana, případně další doklady osvědčující nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, jestliže je k tomu orgán příslušný k rozhodnutí podle odst. 1 vyzve."

Jak je z výše citovaných ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. zřejmé, oprávněná osoba musela podat příslušnému orgánu písemný návrh na peněžité odškodnění ve stanovené lhůtě. Ověřený opis dokladu podle zákona č. 255/1946 Sb., případně další doklady, měla předložit jen jestliže ji k tomu příslušný orgán vyzval. Dikce předmětných ustanovení je zcela jednoznačná a nelze z nich vyvodit nic jiného, než co správní orgán a soud při svém rozhodování vyvodily, totiž že by postačilo, aby stěžovatelka ve stanovené propadné lhůtě podala písemnou žádost na ČSSZ a poté počkala, až bude eventuelně vyzvána k předložení ověřeného opisu osvědčení, případně jiných dokladů.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud uzavírá, že správní orgán i soud postupovaly při svém rozhodování zcela v souladu se zákonem č. 217/1994 Sb., správně jej vyložily i aplikovaly. Jejich zamítavá rozhodnutí o žádosti stěžovatelky z důvodu jejího opožděného podání jsou plně v souladu se zákonem. Ve věci se, ze strany stěžovatelky, jedná o zpochybnění výkladu obecného práva, provedeného orgány k tomu oprávněnými. Ústavní soud nezjistil nic, co by přezkoumávanou věc posouvalo do ústavněprávní roviny, takže k porušení vytýkaných článků Listiny nedošlo.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru