Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 8/98Nález ÚS ze dne 02.02.1999K důkazu výslechem účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/13 SbNU 119
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.8.98
Datum podání09.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 49 odst.1, § 18, § 115 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 8/98 ze dne 2. 2. 1999

N 17/13 SbNU 119

K důkazu výslechem účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

navrhovatelů Dr. Ing. K. Č., a PhMr. K. Z., a L. Z., a J. K.,

všech zastoupených JUDr. D. T., advokátkou, o ústavní stížnosti

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co

273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, za

účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení

a vedlejšího účastníka Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s.,

zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co

273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, a rozsudek Okresního soudu

v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, se

zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58,

ze dne 29. 10. 1997, jímž byl v části týkající se žalovaného

Kovoplastu, s. p., Chlumec nad Cidlinou, v likvidaci, se sídlem

v Chlumci nad Cidlinou, Boženy Němcové 41/IV, zrušen rozsudek

Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 1997, č. j. 6

C 98/96-34, a řízení bylo v této části zastaveno, ve zbývající

části byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud

svým výrokem potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatelů ohledně

stanovení povinnosti prvému žalovanému, tj. Kovoplastu Chlumec nad

Cidlinou, a. s., vydat stěžovatelům nemovitosti v katastrálním

území Ch. podle zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Důvodem zrušovacího a zastavovacího výroku byla

skutečnost, že druhý žalovaný, tj. Kovoplast, st. p., Chlumec nad

Cidlinou, v likvidaci, zanikl po provedené likvidaci výmazem

z obchodního rejstříku ke dni 10. 2. 1997 a tím ztratil

způsobilost být účastníkem řízení. Ve vztahu k prvému žalovanému,

tj. Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., pak nevyhovění žalobě

opřely soudy obou stupňů o skutečnost, že stěžovatelé neučinili

výzvu k vydání věcí ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, nýbrž uplatnili nárok na finanční

náhradu ve smyslu ustanovení § 14 téže normy.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že

rozhodnutím obecných soudů byl porušen č. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Důvody porušení těchto článků Listiny spatřují stěžovatelé v tom,

že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu

jejich výslechem k výkladu projevu vůle obsaženého v dopise ze dne

30. 12. 1990. Tento dopis stěžovatelé považují za výzvu k vydání

nemovitostí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, zatímco obecné soudy jej považují za

uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení § 14

citovaného zákona.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud

v Hradci Králové její zamítnutí. Poukázal na to, že skutečnost, že

žalobci nebyli k řízení obesláni a pokud byli zastoupeni

advokátem, který obeslán byl, neznamená to porušení zásady

rovnosti účastníků. V tomto směru odvolací soud dovodil tento

závěr z ustanovení § 115 odst. 1 občanského soudního řádu (dále

jen "o. s. ř."), ve spojení s § 49 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto

ustanovení vyplývá, že doručovat zástupci i účastníku řízení musí

soud pouze tehdy, má-li účastník v řízení něco osobně vykonat.

Protože důkaz výslechem účastníka nepovažovaly obecné soudy za

potřebný, nebylo obeslání žalobců k jednání třeba. Pokud jde o věc

samu, namítl Krajský soud v Hradci Králové, že dopis žalobců

z 30. 12. 1990 měl být dle stěžovatelů pokládán za výzvu k vydání

věci podle § 5 odst. 1 zák. č. 409/1990 Sb., ačkoli je naprosto

jednoznačnou a nezpochybnitelnou výzvou k zaplacení peněžité

náhrady. Pokud by měl vůbec být chápán jinak, vznikla by otázka,

jak by vůbec bylo třeba jinak formulovat výzvu k zaplacení

finanční náhrady.

Vedlejší účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Zdůraznil, že dopis z 30. 12. 1990 je jasným volním projevem

stěžovatelů, jímž uplatnili nárok na finanční náhradu. Vedlejší

účastník dále poukazuje na to, že není namístě tvrzení

stěžovatelů, že jednali v časové tísni, když z 6 měsíční

prekluzivní lhůty uplynuly tehdy teprve necelé dva měsíce. Dopis

z 30. 12. 1990 nelze rovněž podle vedlejšího účastníka považovat

za laický, když z citace zákonných ustanovení v něm je zřejmé, že

navrhovatelé měli k dispozici zák. č. 403/1990 Sb. a z něho

správně požadavek na finanční náhradu dovodili a uplatnili.

Ústavní soud se rovněž seznámil se spisem Okresního soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 6 C 98/96, z něhož zjistil, že v žalobě

v rámci navržených důkazů navrhli stěžovatelé i důkaz výslechem

účastníků, konkrétně pod bodem III, VII a VIII žaloby. Soudem

prvého stupně bylo nařízeno jednání na 18. 3. 1997, k němuž nebyli

navrhovatelé obesíláni. U jednání 18. 3. 1997, jehož se zúčastnila

za navrhovatele jejich právní zástupkyně, která byla obeslána

společně s vedlejším účastníkem byla věc rozhodnuta. V rámci

odvolání ze dne 15. 4. 1997 učinili opětovně navrhovatelé návrh na

doplnění dokazování jejich výslechem. Odvolací soud nařídil

jednání na 29. 10. 1997, k němuž navrhovatele neobesílal,

předvolal pouze jejich právní zástupkyni a vedlejšího účastníka.

U tohoto jednání věc rozhodl. Dovolání nebylo navrhovateli

uplatněno.

II.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí

v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí

v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností

vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení

Ústavy, ústavních zákonů, Listiny, jakož i mezinárodní smlouvy dle

čl. 10 Ústavy.

V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo

k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má

každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily

tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně

nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele, přestože

se stěžovatelé opakovaně ve své žalobě důkazu svým výslechem

dovolávali. Pokud tedy nebyl v řízení výslech stěžovatelů

proveden, bylo jim znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům

vyjádřit. Současně bylo stěžovatelům znemožněno uplatnit jejich

Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jejich

přítomnosti. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího

řízení ani soud odvolací, neboť u něho byl v odvolání rovněž

uplatněn návrh stěžovatelů na doplnění dokazování výslechem

účastníků. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že

je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné

aplikovat § 49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu

soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí

soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků

zakotvený v § 18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je

i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci

však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů

zbaveni. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným

interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů.

Proto i při interpretaci § 115 o. s. ř. je třeba z této zásady

vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá

předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání,

při němž má být účastník vyslechnut. V dané věci navrhli

stěžovatelé důkaz výslechem účastníků, přesto nebyli k prvnímu

jednání u obecného soudu předvoláni, čímž došlo k porušení jak

shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména

čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů

u jednání, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům

nebylo respektováno.

Při ústním jednání uplatnil vedlejší účastník námitku, že

stěžovatelé nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny

procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje

tím, že nepodali dovolání. Ústavní soud přesto neodmítl přijetí

ústavní stížnosti s poukazem na § 75 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že

stížnost svým významem pro oblast základních procesních práv

podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

S ohledem na procesní pochybení obecných soudů I. stupňů, jež

spočívají v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů

zrušit (§ 82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud

nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecnýchsoudů ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.

V Brně 2. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru