Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 795/18 #1Nález ÚS ze dne 21.05.2019K povinnosti soudu zjišťovat příjem pro účely stanovení výši výživného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS v Písku
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
rodiče
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.795.18.1
Datum vyhlášení05.06.2019
Datum podání05.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 20 odst.1, § 21

89/2012 Sb., § 913, § 915 odst.1, § 916

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při stanovení výše výživného jsou soudy v první řadě povinné zjišťovat, zda povinný má nějaký příjem; teprve po spolehlivém zjištění, že povinný žádný příjem nemá, je na místě vycházet z tzv. potenciálního příjmu podle § 916 občanského zákoníku, tj. příjmu, který by povinný mohl dosahovat, a to na trhu země, ve které má obvyklý pobyt, nikoliv automaticky v České republice. Opačný postup zakládá porušení práva oprávněné podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 21. 5. 2019 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky E. S. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. listopadu 2017 a rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. května 2017 v rozsahu výroku II. a výroku III., a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Narativní část

Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen „okresní soud“) byla schválená dohoda stěžovatelky jako matky a vedlejšího účastníka – otce (dále jen „vedlejší účastník“) upravující styk s nezletilou dcerou; zároveň došlo k úpravě vyživovací povinnosti a byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit dlužné výživné. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastník již několik let nepracuje v oficiálním pracovním poměru, není evidován Úřadem práce ČR a není ani žadatelem o sociální dávky, a tudíž vycházel při stanovení výše výživného z tzv. potenciálního příjmu stěžovatele podle § 916 občanského zákoníku. Stěžovatelka již v řízení před okresním soudem namítala, že vedlejší účastník žije a pracuje ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) a navrhovala řadu důkazů k prokázání tohoto tvrzení. Navržené důkazy okresní soud neprovedl s odkazem na to, že by jejich provedení bylo nehospodárné a nevedlo by ke zjištění, zda otec nezletilé v SRN s určitostí pracuje či nikoliv. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání a trvala na svých tvrzeních a důkazních návrzích. Tvrdila, že si otec pro nezletilou jezdil vozidlem registrovaným v SRN, které měl dle jeho slov stejně jako byt v SRN bezplatně zapůjčené od kolegy C. L., u něhož však popřel, že by byl jeho zaměstnavatelem. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) jako odvolací soud provedl doplňující dokazování zejména výslechem svědkyně, avšak zbylé návrhy stěžovatelky na provedení důkazů zamítl. Jednalo se mj. o důkaz dotazem na orgán SRN, který svojí činností odpovídá činnosti České správy sociálního zabezpečení. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že v případě, že by se prokázaly příjmy otce ze SRN, bylo by možné reagovat na tuto skutečnost zvýšením výživného. Odmítl však provést důkaz dotazem na orgány v Bavorsku, které by mohly poskytnout informace ohledně zaměstnání otce nezletilé. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že by takové dokazování bylo neekonomickým a znamenalo by značné prodloužení řízení s velmi nejasným výsledkem. Zároveň ale neprovedl ani žádný jiný důkaz, který by ověřil, zda vedlejší účastník skutečně v SRN pracuje, jaké jsou jeho majetkové poměry a čím si obstarává obživu. Stěžovatelka podala proti daným rozhodnutím ústavní stížnost, ve které namítala mj. porušení práva na spravedlivý proces, jelikož soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a věc nesprávně právně posoudily. Odkázala rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 204/2012 ze dne 19. října 2016, podle kterého je třeba za potenciální příjem povinného rodiče, který žije v zahraničí, považovat příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na trh práce v zemi, kde má bydliště či obvyklý pobyt.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud shledal rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelnými, jelikož nezjišťovaly majetkové poměry vedlejšího účastníka ani provedením důkazů navržených stěžovatelkou, ale ani provedením žádných jiných důkazů. Zároveň se u vedlejšího účastníka neprokázala reálná výše jeho příjmů v České republice, obecné soudy vycházely pouze z jeho potenciálního příjmu, kterého by mohl dosahovat v České republice na dané pracovní pozici. Nedošlo rovněž proto k zodpovězení otázky, jakým způsobem a v jaké výši vedlejší účastník získává finanční prostředky na svou obživu. Z napadených rozhodnutí tak nevyplývá jednoznačný a přesvědčivý závěr o tom, na základě jakého skutkového stavu soudy rozhodovaly a podle jakých právních norem jej posoudily.

Základem pro rozhodnutí totiž je zjištění, zda má vedlejší účastník nějaký příjem. Pokud by soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník příjem má, je povinen zjistit jeho výši a stanovit výši výživného podle ní. V případě, že se mu výši zjistit nepodaří, až tehdy se nabízí postup podle § 916 občanského zákoníku. Obecné soudy se uspokojily s tvrzeními ohledně majetkové situace ze strany vedlejšího účastníka, a to navzdory tomu, že zkušenostem běžného života zjevně neodpovídá jeho tvrzení, že mu životní potřeby zdarma hradí C. L. I když to není vyloučeno, soudy tuto osobu ani nevyslechly. Teprve pokud by obecné soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že vedlejší účastník je skutečně bez jakéhokoliv příjmu, je namístě výpočet výše výživného podle tzv. potenciálního příjmu. V souladu s výše zmíněným stanoviskem však měly vypočítat potenciální příjem vedlejšího účastníka, jakého by mohl dosahovat na trhu země, kde má obvyklý pobyt. Takovým relevantním trhem však je (i s ohledem na bydlení a občasné přivýdělky vedlejšího účastníka) prima facie trh v SRN, nikoliv v České republice. Teprve pokud by obecné soudy konkrétně vyložily, proč se domnívají, že relevantním trhem pro určení potenciálního příjmu je Česká republika, bylo by možné jejich závěr akceptovat, což se ale nestalo, a proto došlo k porušení práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 795/18 ze dne 21. 5. 2019

K povinnosti soudu zjišťovat příjem pro účely stanovení výši výživného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti E. S., zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. listopadu 2017 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. května 2017, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) nezletilé D. S. a 2) J. F., takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. listopadu 2017 a rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. května 2017 v rozsahu výroku II. a výroku III. bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. listopadu 2017 a rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. května 2017 v rozsahu výroku II. a III. se ruší.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku byla schválena dohoda stěžovatelky E. S. jako matky a vedlejšího účastníka J. F. jako otce upravující styk s nezletilou dcerou D. S. a došlo ke zvýšení, snížení a následně opětovnému zvýšení výživného z původní částky 1 200 Kč měsíčně na částku 2 800 Kč měsíčně z důvodu nástupu nezletilé na základní školu. Rozsudkem byla rovněž otci nezletilé stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné v celkové výši 47 200 Kč ve stanovených měsíčních splátkách.

2. Okresní soud se zabýval tzv. potencialitou příjmu otce, přičemž měl zohlednit, že tento několik let nepracuje v oficiálním pracovním poměru, není evidován Úřadem práce ČR jako uchazeč o zaměstnání a rovněž není žadatelem o sociální dávky. Vyživovací povinnost má vůči nezletilé D. S. a vůči polorodé sestře nezletilé. Otec podle tvrzení stěžovatelky pracuje ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN"), kde je hodinová mzda pro danou pracovní pozici vyšší než vypočtená potenciální mzda pro tutéž pracovní pozici v ČR. Otec tvrzení ohledně jeho dlouhodobého zaměstnání v SRN rozporoval. Potvrdil však okresnímu soudu, že v SRN pracoval brigádně. Stěžovatelka navrhla soudu provést dokazování zprávami Policie ČR, u níž se otec dlouhodobě omlouval z účasti na provádění úkonů z důvodu pracovních povinností v SRN. Soud navržené dokazování neprovedl, což odůvodnil tím, že by to nevedlo ke zjištění, zda otec v SRN pracuje, či nikoliv.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelka trvala na svých tvrzeních a důkazních návrzích uplatněných v řízení před okresním soudem. Tvrdila, že si otec pro nezletilou jezdil vozidlem registrovaným v SRN, které měl dle jeho slov stejně jako byt v SRN bezplatně zapůjčené od kolegy C. L., u něhož však popřel, že by byl jeho zaměstnavatelem. Stěžovatelka argumentovala tím, že soud nezohlednil, že díky bezplatnému užívání automobilu a bytu má otec nezletilé volné prostředky k hrazení výživného. Odvolací soud provedl doplňující dokazování zejména výslechem svědkyně, avšak zbylé návrhy stěžovatelky na provedení důkazů zamítl. Jednalo se mj. o důkaz dotazem na orgán SRN, který svojí činností odpovídá činnosti České správy sociálního zabezpečení.

4. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že v případě, že by se prokázaly příjmy otce ze SRN, bylo by možné reagovat na tuto skutečnost zvýšením výživného. Odmítl však provést důkaz dotazem na orgány v Bavorsku, které by mohly poskytnout informace ohledně zaměstnání otce nezletilé. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že by takové dokazování bylo neekonomickým a znamenalo by značné prodloužení řízení s velmi nejasným výsledkem.

II.

Ústavní stížnost

5. Proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích i Okresního soudu v Písku brojila stěžovatelka ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo zejména k porušení práva na spravedlivý proces, vlastnického práva, práva na ochranu rodiny a péči o dítě.

6. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že napadené rozsudky byly přijaty na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Vydání rozsudků předcházely vady řízení, které podle stěžovatelky představují extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy a které zakládají nepřezkoumatelnost uvedených rozsudků. V neprovedení navržených důkazů spatřovala stěžovatelka svévolný postup soudu v rozporu s § 20 zákona o zvláštních řízeních soudních, který zakotvuje povinnost soudů zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí.

7. Stěžovatelka ve své stížnosti odkázala rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 204/2012 ze dne 19. října 2016, ve kterém se stejně jako obecné soudy ve věci stěžovatelky zabýval potencialitou příjmu. Podle tohoto stanoviska je "za potenciální příjem povinného rodiče žijícího v zahraničí třeba považovat příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a stav na trhu práce v zemi, kde má bydliště, případně obvyklý pobyt." Z tohoto důvodu je podle Nejvyššího soudu nutné zvážit ekonomické podmínky v dané zemi, tj. jaký je relevantní trh.

8. Stěžovatelka dále argumentovala nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. prosince 2005, podle kterého se mají soudy dostatečně vypořádat se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami stran, pakliže mají vztah k projednávané věci, a to jak ve sporném řízení, tak zejména v nesporném řízení. Pokud tak soudy neučiní, zakládá to vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dále zmínila problematiku tzv. opomenutých důkazů - tj. situaci, kdy obecné soudy návrh na provedení důkazů bez adekvátního odůvodnění zamítnou nebo jej zcela opomenou. Takový postup soudu znamená porušení práva na soudní ochranu [nález sp. zn. I. ÚS 3067/10 ze dne 2. března 2011 (N 32/60 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 20/48 SbNU 231)].

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Okresní soud v Písku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neshledává namítané porušení práv stěžovatelky a že nebylo prokázáno tvrzení matky ohledně toho, že otec dlouhodobě pracuje v SRN. Ve zbytku plně odkázal na jím vydaný dotčený rozsudek.

10. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti také uvedl, že neshledává namítané porušení práv stěžovatelky a že nebylo prokázáno, že by otec v SRN pracoval. Zároveň uvedl, že nemá možnost se obrátit na určitý orgán v SRN, který by toto tvrzení matky mohl prokázat. Z tohoto důvodu podle krajského soudu nedošlo k nedostatkům v dokazování. Ve zbytku pak odkázal na jím vydaný dotčený rozsudek.

IV.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupenou a oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích i Okresním soudem v Písku a která vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala ochrany procesních práv v řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o výživném. S ohledem na povahu výživného a obsah relevantní právní úpravy nemůže být pochyb o tom, že výživné je osobním právem dítěte, zde vedlejší účastnice, nikoliv právem rodičů, zde zejména stěžovatelky (srov. usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 1281/2003 ze dne 12. 11. 2003 či sp. zn. 30 Cdo 5171/2007 ze dne 18. 3. 2008). Zaručuje-li čl. 36 odst. 1 Listiny každému možnost domáhat stanoveným postupem svého práva, zjevně nastává situace tvrzeného porušení procesního práva ("stanoveného postupu") tam, kde stěžovatelka žádné (hmotné) právo nemá.

13. Věcně přiléhavé by tedy bylo jednak podání ústavní stížnosti přímo vedlejší účastnicí (jejím jménem), jednak odmítnutí ústavní stížnosti podané jménem některého z rodičů. Ústavní soud však v minulosti opakovaně připustil ústavní stížnosti rodičů směřujících proti postupu soudu v řízení, jehož předmětem byla práva dětí, nikoliv těchto rodičů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. září 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 564/07 ze dne 19. 2. 2008 (N 37/48 SbNU 459) či sp. zn. II. ÚS 438/17 ze dne 23. 1. 2018]. Tím je Ústavní soud v souzené věci vázán a neshledal vážný důvod, pro který by se od svého dosavadního procesního postupu měl odchýlit podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Rozhodování o výživném - obecná východiska

14. Ústavním rámcem posuzování interpretace a aplikace rozhodnutí obecných soudů ve věcech určení výživného se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. března 2006 (N 61/40 SbNU 593). Dospěl v něm k závěru, že ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a dětem se zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. února 2008 (N 32/48 SbNU 415)].

15. Vyživovací povinnost je dána ex lege, přičemž obvyklým způsobem plnění je jeho naturální forma v případě, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016 (R 110/2016 civ.)]. V případě, že rodiče nežijí ve společné domácnosti - např. v případě jejich rozvodu - přistoupí soud ke stanovení konkrétní výše výživného, a to takovým způsobem, aby trvala jejich vyživovací povinnost v zásadě ve stejném rozsahu jako doposud. Soud je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče povinen vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných poměrů, ale také z potenciality příjmů [nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. září 2016 (N 170/82 SbNU 647)].

16. Stěžovatelka argumentovala stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012, podle kterého je třeba za potenciální příjem povinného rodiče, který žije v zahraničí, považovat příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na trh práce v zemi, kde má bydliště či obvyklý pobyt.

17. Obecné soudy jsou povinny aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe (včetně praxe sjednocené stanoviskem Nejvyššího soudu) a v případě, že se od ní odkloní, jsou povinny tento svůj závěr vysvětlit a dostatečně fundovaně podložit. Pokud tak soudy neučiní, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. listopadu 2018). Předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků jsou totiž dílčí součástí práva na soudní ochranu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. listopadu 2010 (N 235/59 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. května 2013 (N 95/69 SbNU 457), či sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. dubna 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Předvídatelnost soudního rozhodnutí je významným principem soudního rozhodování v demokratickém právním státě a ústavně chráněnou zárukou spravedlivého procesu [nález sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. listopadu 2016 (N 230/83 SbNU 583)]. Z těchto principů nicméně nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva obecnými soudy, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, resp. aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. listopadu 1999 (N 163/16 SbNU 203), či sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173)].

18. Soudy jsou povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. května 2004 (N 71/33 SbNU 209)]. Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Uvedené závěry se uplatní typicky v řízení sporném, avšak v řízení nesporném, které je ovládáno zásadou vyšetřovací, je nezbytné hodnotit naplnění těchto požadavků ještě přísněji. Zákonodárce tento přístup vyjádřil v § 20 odst. 1 a § 21 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle nichž je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, není přitom omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci, a provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Nejde sice o povinnost soudu pátrat po důkazech, ale znamená, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu. Zásadní porušení vyšetřovací zásady v nesporném řízení je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. prosince 2005 (N 230/39 SbNU 443)].

19. Platí tedy obecná povinnost soudu objasnit z úřední povinnosti a nezávisle na důkazních návrzích stran všechny okolnosti nezbytné pro jeho rozhodnutí. I v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou je však soudce v oblasti zjišťování skutkového stavu odkázán na záchytné body přednesené stranami, tj. že alespoň základní obrysy skutkového stavu musí vyplynout z aktivity účastníků. Teprve pokud na základě takto provedeného dokazování nebude skutkový stav zjištěn (non liquet), je možné o věci rozhodnout na základě pravidel o (objektivním) důkazním břemenu. V případě rozhodování o výživném se pak nabízí výslovné pravidlo § 916 občanského zákoníku z roku 2012 (srov. Lavický P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 70-72).

Rozhodnutí ve věci stěžovatelky

20. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy navrhla provedení řady důkazů k prokázání tvrzení, že se otec nezletilé zdržuje v zahraničí a že zde pracuje. Právě provedení těchto důkazů by dle stěžovatelky přispělo k tomu, aby byly zjištěny reálné majetkové poměry otce nezletilé v souladu se zmiňovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, což by pravděpodobně vedlo v konečném důsledku ke zvýšení výživného pro nezletilou. Obecné soudy však navrhované důkazy neprovedly s odkazem na to, že by jejich provedení bylo nehospodárné a nevedlo by ke zjištění, zda otec nezletilé v SRN s určitostí pracuje či nikoliv. Zároveň však neprovedly žádné jiné důkazy, které by mohly přispět ke zjištění, že otec nezletilé v SRN opravdu pracuje.

21. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze dovodit, že se tyto spokojily s vysvětlením majetkové situace prezentovaným vedlejším účastníkem a neprovedly dokazování, které by mohlo potvrdit či spolehlivě vyvrátit tvrzení stěžovatelky. Odůvodnění soudního rozhodnutí je nepřezkoumatelné mimo jiné tehdy, jestliže soud pro posouzení majetkových poměrů povinného rodiče nevezme v úvahu všechna potřebná hlediska, a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohou být majetkové poměry náležitě zhodnoceny [nálezy sp. zn. IV. ÚS 2906/18 ze dne 19. února 2019 či sp. zn. I. ÚS 1437/15 ze dne 17. května 2016 (N 87/81 SbNU 449)].

22. Obecné soudy neprovedly navržené dokazování dotazem na orgán v SRN, který svojí činností odpovídá činnosti České správy sociálního zabezpečení. Zároveň se u vedlejšího účastníka neprokázala reálná výše jeho příjmů v České republice, naopak obecné soudy vycházely pouze z potenciálního příjmu otce nezletilé, kterého by mohl dosahovat v České republice na dané pracovní pozici. Nedošlo rovněž proto k zodpovězení otázky, jakým způsobem a v jaké výši vedlejší účastník získává finanční prostředky na svou obživu. Tímto se obecné soudy odklonily od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených ve zmíněném stanovisku, aniž by toto své jednání dostatečně zdůvodnily. Dále soudy neprovedly navržené dokazování výslechem svědka C. L., které by mohlo přispět k objasnění toho, zda a proč vedlejšímu účastníku bezplatně poskytuje k užívání automobil a byt (což je důkazní prostředek, který se jeví jako jednodušší k obstarání, než mezinárodní dožádání, které obecné soudy považovaly za nehospodárné).

23. Z napadených rozhodnutí tak nevyplývá jednoznačný a přesvědčivý závěr o tom, na základě jakého skutkového stavu soudy rozhodovaly a podle jakých právních norem jej posoudily. Základem pro rozhodnutí totiž je zjištění, zda má vedlejší účastník 2) nějaký příjem. Pokud by soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník příjem má, je povinen zjistit jeho výši a stanovit výši výživného podle ní. V případě, že se mu výši zjistit nepodaří, nabízí se postup podle § 916 občanského zákoníku z roku 2012.

24. Obecné soudy ve věci vyšly z toho, že vedlejší účastník příjem nemá, aniž by se však vypořádaly s věrohodností jeho tvrzení a navrženými důkazy ze strany stěžovatelky. Není totiž zřejmé, jak zajišťuje výživu své druhé dcery a z čeho stěžovatel hradí své životní potřeby. Zkušenostem běžného života zjevně neodpovídá tvrzení, že mu je zdarma zajišťuje C. L. (a to včetně poskytnutí automobilu k jízdám do České republiky). Jakkoliv to není vyloučeno, je povinností soudu zjistit skutkový stav tak, aby byl přesvědčen o správnosti jeho zjištění a vypořádal se právě se všemi okolnostmi, které tvrzení vedlejšího účastníka prima facie zpochybňují (tj. i konkrétně vymezenými okolnostmi, které stěžovatelka v řízení řádně vylíčila, např. opakované omluvy stěžovatele z ústního jednání o přestupcích).

25. Teprve pokud by obecné soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že vedlejší účastník je skutečně bez jakéhokoliv příjmu, je namístě výpočet výše výživného podle tzv. potenciálního příjmu otce nezletilé. V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016 (R 110/2016 civ.) však měly vypočítat potenciální příjem vedlejšího účastníka, jakého by mohl dosahovat na trhu země, kde má obvyklý pobyt. Takovým relevantním trhem však je (i s ohledem na bydlení a občasné přivýdělky vedlejšího účastníka) prima facie trh v SRN, nikoliv v České republice. Teprve pokud obecné soudy konkrétně vyložily, proč se domnívají, že relevantním trhem pro určení potenciálního příjmu je Česká republika, bylo by možné jejich závěr akceptovat.

26. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát vyslovil požadavky kladené na provedení dokazování a odůvodnění rozhodnutí ohledně stanovení výše výživného pro nezletilé dítě. Porušení povinnosti řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je porušením tzv. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže z odůvodnění nevyplývá, proč soud nepřihlédl k významné skutečnosti, přestože bylo jeho povinností provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu [nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. června 2010 (N 131/57 SbNU 603)].

27. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě obecné soudy nedostatečně vypořádaly s návrhy stěžovatelky na provedení důkazů a bez adekvátního odůvodnění je zamítly. Nevypořádaly se s věrohodností skutečností uváděných vedlejším účastníkem a nezohlednily, pokud už vedlejšímu účastníku uvěřily, že díky tvrzenému bezplatnému užívání automobilu a bytu může mít vedlejší účastník volné prostředky na úhradu výživného. Za tohoto stavu je závěr o potřebě určit výši výživného podle potenciálního příjmu v České republice předčasný.

VI.

Závěr

28. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. 11. 2017 a Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. 5. 2017 v rozsahu jeho výroku II. a výroku III. bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, jíž integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo, tím, že se jednak bez zřejmého důvodu odchýlily od relevantní, sjednocující rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, jednak výrazným způsobem vybočily ze zákonných pravidel zjišťování skutkového stavu v tzv. nesporných řízeních.

29. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl, konstatoval porušení práv stěžovatelky a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1244/2017-266 ze dne 14. 11. 2017 a Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 2/2013-208 ze dne 16. 5. 2017 v rozsahu jeho výroku II. a výroku III.

30. V dalším řízení je okresní i krajský soud právním názorem Ústavního soudu vázán: doplní tedy dokazování ke zjištění, zda má vedlejší účastník nějaký příjem a případně v jaké výši. Pokud dospějí k závěru, že vedlejší účastník skutečně žádný příjem nemá, budou se zabývat tím, který trh je relevantní pro stanovení potenciálního příjmu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. května 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru