Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 793/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Cena
správní rozhodnutí
opatření obecné povahy
právní předpis
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.793.15.1
Datum podání16.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/2009 Sb.

150/2002 Sb., § 65, § 101a

180/2005 Sb., § 6

475/2005 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 793/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodních společností 1) R. O. S. Vacek s. r. o., se sídlem Sokolská 30, 436 01 Litvínov, 2) EKOpaliva s. r. o., se sídlem Strančická 177/45, 100 00 Praha 10, a 3) ZS Dublovice, a. s., se sídlem 262 51 Dublovice 218, všech zastoupených JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. 7 As 45/2014-28 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 64 A 2/2014-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 13 Úmluvy domáhaly zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů vydaných v řízení o návrhu na zrušení cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů (dále jen "cenové rozhodnutí").

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelky jako provozovatelky zařízení k výrobě elektřiny ze slunečního záření, uvedených do provozu po 1. 1. 2011, požadovaly zrušení předmětného cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") v rozsahu bodu 1.9, jímž byly stanoveny výkupní ceny a zelené bonusy pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření. Napadené cenové rozhodnutí stěžovatelky považovaly za opatření obecné povahy a jeho zrušení se domáhaly postupem podle ustanovení § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, resp. navrhly vydat akademický výrok o rozporu cenového rozhodnutí se zákonem, neboť ke dni podání návrhu pozbylo napadené cenové rozhodnutí účinnosti. Jejich návrh Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť po posouzení cenového rozhodnutí ERÚ dospěl k závěru, že je nelze považovat za opatření obecné povahy, a tudíž není dána pravomoc soudu k jeho přezkumu v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s.

Kasační stížnost stěžovatelek Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že v dané věci bylo klíčovým posouzení charakteru napadeného cenového rozhodnutí, tj. zda se jedná o opatření obecné povahy, jak tvrdily stěžovatelky, či zda jde o právní předpis, jak uzavřel Krajský soud v Brně. Po připomenutí náhledu na cenová rozhodnutí v judikatuře Nejvyššího správního soudu i soudu Ústavního a po posouzení předmětného cenového rozhodnutí ERÚ po formální i materiální stránce, Nejvyšší správní soud potvrdil jako správný závěr Krajského soudu v Brně, že napadené cenové rozhodnutí není opatřením obecné povahy, nýbrž právním předpisem.

V ústavní stížnosti stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení a uvedly právně významné skutečnosti, které je vedly k přesvědčení, že výši garantované výkupní ceny pro jejich výrobny stanovil ERÚ nezákonně a nesprávně. Výkupní cena vycházela z hodnoty měrných investičních nákladů dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění vyhlášky č. 300/2010 Sb., ve výši 55 000 Kč/kW. Podle stěžovatelek byla tato hodnota výrazně podhodnocená a neodpovídala průměrným dosažitelným měrným investičním nákladům, resp. skutečným poměrům na relevantním trhu v době výstavby jejich výroben. V důsledku svévolně stanoveného základu došlo k razantnímu snížení garantované výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu po 1. 1. 2011 a tento negativní stav přetrvává, neboť nesprávné prvotní stanovení výkupní ceny se promítá v právní sféře stěžovatelek až do dnešního dne, protože od výkupní ceny pro rok 2011 se následně odvíjí výkupní cena platná i pro následující kalendářní roky.

Stěžovatelky dále označily závěry správních soudů o právní povaze cenového rozhodnutí ERÚ za nesprávné a oponovaly jim; Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytkly, že jim neposkytl prostor vyjádřit se k replice ERÚ k podané kasační stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávané věci. Ústavní soud se prakticky totožnou ústavně právní argumentací stěžovatelek již zabýval v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 2710/14, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 7 As 46/2014-89 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 64 A 1/2014-150. Správní soudy za účasti týchž účastníků řízení (vy)řešily otázku právní povahy cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2012, se závěrem, že cenové rozhodnutí ERÚ nelze považovat za opatření obecné povahy, nýbrž za právní předpis. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích správních soudů obou stupňů nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, a proto ústavní stížnost odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2710/14 ze dne 19. 3. 2015).

I v nyní projednávané věci je podle odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu zřejmé, že správní žalobou napadené cenové rozhodnutí bylo po formální i materiální stránce posouzeno jako právní předpis, a nikoliv jako pravomocné rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. či jako opatření obecné povahy podle § 101a s. ř. s., schopných samostatného přezkumu v systému správního soudnictví. Závěr Krajského soudu v Brně o nedostatku jeho pravomoci k přezkumu daného cenového opatření, potvrzený kasačním soudem, tudíž nelze označit za porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu dle čl. 36 a násl. Listiny ani za porušení základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. V důsledku tohoto se jeví zjevně neopodstatněným i tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku resp. na jeho pokojné užívání dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy Ústavní soud odkazuje na shora zmíněné rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2710/14, ve kterém uvedl, že čl. 13 Úmluvy je pouze doplňkový k ostatním právům a svobodám přiznaným Úmluvou a použije se jen ve spojení se substantivním právem upraveným Úmluvou. Nelze se ho tedy dovolávat samostatně.

K tvrzení stěžovatelek o porušení práva na spravedlivý proces kasačním soudem, který jim neposkytl možnost vyjádřit se k replice ERÚ k podané kasační stížnosti, Ústavní soud uvádí, že skutečnosti uvedené ve vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti, jak byly shrnuty v odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu, nebyly zjevně způsobilé rozhodnutí kasačního soudu ovlivnit, a opak nelze dovodit ani z ústavní stížnosti samotné. Ústavní soud proto po celkovém posouzení spravedlivosti řízení dospěl k závěru, že základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny nebylo porušeno.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru