Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 791/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdítě
pěstounská péče
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.791.14.1
Datum podání03.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32

Ostatní dotčené předpisy

104/1991 Sb., čl. 20 odst.1, čl. 27 odst.3, § 3

89/2012 Sb., § 955

94/1963 Sb., § 45


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 791/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek J. a N. G., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 129/2013-299 ze dne 14. 11. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelek

1. Ústavní stížností stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhly jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces, zákaz diskriminace v právu dítěte na materiální pomoc a v právu na ochranu vlastnictví a na zvláštní ochranu a pomoc dětem. Přitom odkázaly na čl. 3, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 2, 3, 20 odst. 1 a 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. První stěžovatelka (J. G.) je babičkou druhé stěžovatelky, která byla narozena v roce 2006.

3. Druhá stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 21 Nc 288/2006-160 ze dne 29. 4. 2009 svěřena do výchovy první stěžovatelky (§ 45 původního zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). První stěžovatelka byla zároveň tímto rozhodnutím oprávněna zastupovat druhou stěžovatelku v běžných záležitostech a také v řízeních týkajících se dávek sociální podpory, dávek v hmotné nouzi či důchodu. Od roku 2010 platí první stěžovatelce matka druhé stěžovatelky příspěvek na výživu ve výši 500 Kč měsíčně.

4. Dne 9. 8. 2012 Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl návrh první stěžovatelky na svěření druhé stěžovatelky do pěstounské péče. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sice není vyloučeno, aby se pěstounem nezletilého dítěte stal prarodič, právní úprava však v tomto případě preferuje svěření dítěte do výchovy osoby blízké. Dle zjištění okresního soudu první stěžovatelka má průměrný měsíční příjem 16 137 Kč a je vlastníkem bytu, kde s druhou stěžovatelkou bydlí. Babička, která má ke své vnučce vyživovací povinnost, je tak schopna nezletilou finančně zajistit ze svých příjmů. Svěření dítěte do pěstounské péče babičky z finančních důvodů není nutné. Ve věci nebyly shledány takové změny, které by měly za důsledek nutnost změny rozhodnutí o výchově dítěte.

5. Napadeným rozsudkem krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Dle jeho názoru nové rozhodnutí o změně výchovného opatření v podobě svěření do pěstounské péče vyžaduje změnu poměrů. Pokud první stěžovatelka argumentovala tím, že potřeby dítěte se zvýšily a rodiče neplatí výživné, jedná se o skutečnosti, které souvisí s případnou revizí předcházejících rozhodnutí soudu o tom, že otci výživné nebylo určeno a matce připadá vyživovací povinnost na dítě pouze ve výši 500 Kč měsíčně. Zájmy dítěte z hlediska potřeby řádné výchovy jsou zajištěny svěřením do péče babičky. Soud také odkázal na řadu svých předchozích rozhodnutí v jiných věcech, kde byla věc posouzena obdobným způsobem, čímž vyvracel námitku první stěžovatelky, že napadené rozhodnutí bylo nepředvídatelné a v rozporu s rozhodovací praxí krajského soudu.

6. Stěžovatelky předně namítají, že výklad podústavního práva provedený krajským soudem je chybný. Namítají nesprávný výklad přechodných ustanovení novely č. 401/2012 Sb. zákona o rodině; stěžovatelky jsou zbaveny týchž práv jen proto, že řízení o návrhu bylo chronologicky zahájeno před změnou hmotného práva, ačkoli rozhodnutí, které by v případě vyhovění návrhu mělo konstitutivní hmotněprávní účinky, bylo vydáno již za příznivější hmotněprávní úpravy. Dle jejich názoru jsou právní závěry obecných soudů nepřesvědčivé a nedostatečně odůvodněné. Krajský soud zejména údajně nedostatečně zohlednil aspekt nejlepšího zájmu dítěte, čímž měl porušit čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Dále namítají, že byla porušena zásada předvídatelnosti práva, protože soudy ve stejných věcech rozhodují jinak.

7. Dále namítají porušení zákazu diskriminace, neboť stěžovatelky ztrácí nárok na dávky pěstounské péče (čl. 20 odst. 1 a 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte) resp. na majetkový příjem, na nějž existuje legitimní očekávání (čl. 11 Listiny), jen proto, že je druhá stěžovatelka svěřena do péče osoby náležející do přirozené rodiny. Dále namítají i porušení práva na ochranu majetku samostatně, neboť měly legitimní očekávání majetkového příjmu ve formě dávek pěstounské péče.

II. Hodnocení Ústavního soudu

A. Zastoupení druhé stěžovatelky

8. Ústavní stížnost za nezletilou druhou stěžovatelku byla podána její babičkou (první stěžovatelkou), do jejíž péče byla soudem svěřena. Podle § 955 občanského zákoníku povinnosti a práva pečující osoby vymezí soud. Soud v rozhodnutí o svěření druhé stěžovatelky do péče její babičky rozhodl, že první stěžovatelka je oprávněna zastupovat druhou stěžovatelku v běžných záležitostech a také v řízeních týkajících se dávek sociální podpory, dávek v hmotné nouzi či důchodu. Druhá stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti spatřuje újmu na svých ústavních právech z důvodu, že v důsledku napadeného rozhodnutí nemá nárok na dávky pěstounské péče. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsah ústavní stížnosti druhé stěžovatelky spadá do rozsahu pravomocí zastupování, tak jak byly soudem první stěžovatelce vymezeny. Ústavní stížnost druhé stěžovatelky byla tedy řádně podána jejím zákonným zástupcem.

B. Právo na spravedlivý proces

9. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

10. V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí krajského soudu je logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno a z hlediska respektování práv stěžovatelek na spravedlivý proces mu nelze nic vytknout. Obecné soudy neviděly potřebu změny ze svěření druhé stěžovatelky do péče první stěžovatelky podle § 45 zákona o rodině na pěstounskou péči. To, že stěžovatelky se s rozhodnutím krajského soudu neztotožňují, ještě nezakládá porušení jejich práva na spravedlivý proces. Krajský soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkou první stěžovatelky, že rozhodnutí okresního soudu bylo nepředvídatelné a na odůvodnění napadeného rozsudku lze v tomto směru odkázat.

C. Nejlepší zájem dítěte

11. Ústavní soud předně poznamenává, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nesnáší žádné argumenty, proč by napadené rozhodnutí mělo porušit zásadu sledování nejlepšího zájmu dítěte, vyjma toho, že rozhodnutí má pro ně negativní finanční dopady.

12. Ústavní soud uvádí, že z pohledu zajištění péče o druhou stěžovatelku není praktický rozdíl mezi pěstounskou péčí a svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby, tedy situací, ve které se stěžovatelky nachází. Oba dva druhy péče vytváří mezi první a druhou stěžovatelkou stejný vztah, jsou pouze dočasné a mohou trvat jen tak dlouho, dokud rodiče nemohou, nechtějí nebo nedokáží mít dítě v osobní péči (viz Králíčková, Z. Pěstounská péče: mýty versus ústavně konformní interpretace a aplikace zákona s úvahami de lege ferenda, Právní rozhledy č. 9/2008). Rozdíl mezi těmito dvěma druhy péče o dítě je právě finanční. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, náleží každému dítěti svěřenému do pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi náleží zejména odměna pěstouna (u prarodičů pouze v případech hodných zvláštního zřetele). Oproti tomu v případě použití institutu svěření dítěte do péče jiné osoby žádný nárok na zvláštní dávky od státu nevzniká.

13. Nejlepší zájem dítěte stanovený v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je princip, který by měl být přítomen při jakékoli veřejné činnosti týkající se dětí. Podle Výboru pro práva dítěte je nejlepší zájem dítěte komplexním konceptem a je nutno ho posoudit případ od případu. Jedná se o flexibilní a přizpůsobivý koncept, který by měl být přizpůsoben a definován na individuálním základě, podle zvláštní situace dotčeného dítěte, při zohlednění jeho osobního kontextu, situace a potřeb [Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General Comment no. 14), § 32].

14. Nejlepší zájem dítěte nelze tedy redukovat na otázku finančního zabezpečení dítěte. I když i tento aspekt může spadat do rámce nejlepšího zájmu dítěte, jde o koncept mnohem širší, do něhož spadají otázky jako například ochrana rodinných vazeb, péče o dítě, jeho vzdělání, výchova, bezpečnost, zdraví atd. (srovnej Obecný komentář č. 14, § 52-79). Při posuzování, zda byla zásada nejlepšího zájmu dítěte dodržena, je tedy nutno posoudit tento koncept ve své celistvosti a neomezit se pouze na finanční dopad rozhodnutí, které však také zároveň nelze zcela pominout.

15. I když lze krajskému soudu vytknout, že se v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nezabývá tím, co je v nejlepším zájmu druhé stěžovatelky, přesto Ústavní soud neshledává, že by toto právo druhé stěžovatelky v důsledku porušil.

16. Jedním z podstatných aspektů nejlepšího zájmu dítěte je otázka péče o něj (viz § 71-72 Obecného komentáře č. 14). Ta však, jak bylo řečeno již výše, by se pěstounskou péčí nezměnila. Krajský soud výslovně uvádí, že zájmy druhé stěžovatelky z hlediska potřeby řádné výchovy jsou zajištěny svěřením do péče babičky podle § 45 zákona o rodině. Okresní soud se také podrobně zabýval finanční situací první stěžovatelky a shledal, že tato je plně schopna druhou stěžovatelku finančně zabezpečit ze svých příjmů. Ústavní soud se tedy domnívá, že otázky nejlepšího zájmu dítěte, jak z pohledu péče, tak finančního zajištění, jsou implicitně v rozhodnutí obecných soudů obsaženy a porušení tohoto práva druhé stěžovatelky neshledává.

17. Ze stejného důvodu nelze shledat ani porušení práva druhé stěžovatelky na zvláštní ochranu podle čl. 20 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, respektive i čl. 32 odst. Listiny. Druhá stěžovatelka je v péči své babičky a, jak shledal okresní soud, její výchova je hodnocena velmi kladně. Žádná další potřeba zvláštní ochrany druhé stěžovatelky nevzniká, snad s výjimkou, zda jsou finančně zabezpečeny její životní potřeby. I tato otázka však byla obecnými soudy zohledněna, a proto nedošlo v případě druhé stěžovatelky ani k porušení jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení (čl. 30 Listiny a čl. 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte).

D. Diskriminace

18. Stěžovatelky vznášejí dva důvody, proč byly údajně diskriminovány. Za prvé obecné soudy provedly nesprávný výklad podústavního práva. Za druhé stěžovatelky ztrácí nárok na pomoc pečující osobě ve formě dávek pěstounské péče, resp. na majetkový příjem, jen proto, že je druhá stěžovatelka svěřena osobě náležející do přirozené rodiny.

19. Co se týče první námitky, tak je nutno připomenout, že diskriminace je zakázaným odlišováním na základě nějakého důvodu. Údajné špatné rozhodnutí soudu bez vazby na nějaký diskriminační důvod (jako například, že soud rozhodl takto, protože navrhovatelka je tmavé pleti) vůbec nespadá do působnosti zákazu diskriminace. Namítaný nesprávný výklad podústavního práva je nanejvýše otázkou spadající do působnosti práva na spravedlivý proces (viz bod 9 výše).

20. Co se týče druhé námitky, tak jde o namítané odlišné zacházení v přístupu k sociálním dávkám na základě toho, že druhá stěžovatelka je svěřena do péče své babičky. Ústavní soud však poznamenává, že důvodem, proč nemají stěžovatelky nárok na dávky v pěstounské péči, není skutečnost, že druhá stěžovatelka je svěřena do péče své babičky, ale protože není vůbec svěřena do pěstounské péče. Nárok na uvedené sociální dávky by stěžovatelky neměly, ani kdyby mezi nimi nebyl žádný příbuzenský poměr. Naopak byla-li by druhá stěžovatelka svěřena do pěstounské péče první stěžovatelky, nárok na dávky pěstounské péče by jim vznikl. Namítaný diskriminační důvod tedy v napadeném rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje. Rovněž lze poznamenat, že není-li druhá stěžovatelka svěřena do pěstounské péče první stěžovatelky, nemohou mít stěžovatelky ani žádné legitimní očekávání obdržet dávky, které jsou určeny pouze pro osoby, které pečují o dítě v pěstounské péči. Z tohoto důvodu se čl. 11 Listiny vůbec samostatně neaplikuje na projednávaný případ.

E. Závěr

21. Ústavní soud tedy neshledal zásah do základních práv stěžovatelek a ponechává na rozhodování obecných soudů, aby dle poměrů v rodině (materiálních i sociálních) stanovil formu péče o dítě v posuzovaném případě, a to i s přihlédnutím k případné změně okolností, přičemž hlavním vodítkem soudů by měl být nejlepší zájem dítěte. Výše citovaná odborná literatura (Králíčková, Z., Pěstounská péče: mýty versus ústavně konformní interpretace a aplikace zákona s úvahami de lege ferenda, Právní rozhledy č. 9/2008, s. 309) doporučuje zejména ve svízelné finanční situaci rodiny v obdobných případech k institutu pěstounské péče přistoupit, neboť jak prarodičům, tak i jim svěřeným vnukům „zajistí institut pěstounské péče a jeho financování z veřejných prostředků nepochybně důstojný život”. Nicméně z důvodu nedostatku ústavního rozměru nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

22. Vzhledem k závěru, že stížnost byla odmítnuta, nepovažoval Ústavní soud za nutné, zabývat se otázkou, zda by měl být druhé stěžovatelce ustanoven kolizní opatrovník pro toto řízení před Ústavním soudem a případně jí ho ustanovovat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru