Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 784/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro neodstraněné vady
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.784.12.1
Datum podání06.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 784/12 ze dne 15. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 2 As 135/2011-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2012 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.

Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 140 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11 atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má za to, ze šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že "v dané věci stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování právní služby, blíže nespecifikovaným rozhodnutím ze dne 19. 1. 2010, které stěžovateli nebylo doručeno, bylo toto určení údajně zrušeno." Ústavní soud k tomu podotýká (jakkoli stěžovatel v této souvislosti ničeho nenamítal), že se otázkou právního zastoupení v řízení, kdy je účastníkem Česká advokátní komora, již dříve zabýval. Např. ve svém usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3148/11, ve věci stěžovatele Ústavní soud konstatoval, že "advokát, ať již zvolený či určený, je nepochybně schopen zastupovat nestranně svého klienta i ve sporu s Českou advokátní komorou. Pokud by v konkrétním případě advokát dospěl k opačnému závěru, existují zákonné podmínky, za kterých je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout. Obdobně také usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, v čl. 6 stanoví, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty (čl. 6 odst. 1), což platí i ve věcech, v nichž byl advokát soudem ustanoven nebo Komorou určen (čl. 6 odst. 2)." V nyní projednávané věci však není z textu ústavní stížnosti zřejmé, že by se stěžovatel v souvislosti s podáním ústavní stížnosti na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta obrátil, ačkoliv, jak bylo výše uvedeno, byl o této možnosti Ústavním soudem již vícekráte poučen.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. března 2012

Ivana Janů

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru