Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 781/04Nález ÚS ze dne 13.12.2005Neodůvodněnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 227/39 SbNU 423
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.781.04
Datum vyhlášení25.01.2006
Datum podání20.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.a, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005

N 227/39 SbNU 423

Neodůvodněnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 781/04 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.

Usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 5, čl. 14, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i na tvrzené porušení čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177. Naposled citovaným usnesením bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004 zamítnuta.

Z odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství zejména vyplývá, že policejní rada Policie České republiky, ÚOOZ, SKPV, odboru odhalování a dokumentace závažné trestné činnosti a strategické analýzy organizovaného zločinu v Brně, stíhá stěžovatele pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona pro skutky, kterých se dopustil tím, že společně s dosud neustanovenými osobami, státními příslušníky Vietnamu a Číny, v přesně nezjištěnou dobu v roce 2002 společně s obviněným O. K., P. M., V. V., M. K., P. J. a V. B. a dalšími osobami založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru, které mělo dlouholetý charakter s vnitřní rozvinutou organizační strukturou, s přesným rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo výlučně zaměřeno na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. "třetích zemí", zejména z Číny a z Vietnamu, přes dosud neustanovené země do České republiky mimo hraniční přechody a dále z České republiky do Rakouska, rovněž mimo hraniční přechody. Stěžovatel se společně s dalšími osobami podílel na nejméně třiceti pěti akcích, kdy došlo k organizovanému přechodu státní hranice cizími státními příslušníky.

V uvedeném usnesení státního zastupitelství ve Znojmě je dále konstatováno, že usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 10. 2003 sp. zn. 1Nt 463/2003 byl obviněný podle § 68 trestního řádu vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu byl v průběhu přípravného řízení zrušen a obviněný byl usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 12. 1. 2004 č. j. Zt 788/2003-642, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2004, ve smyslu § 71 odst. 3 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Dalším usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 12. 3. 2004 č. j. Zt 788/2003-802, které nabylo právní moci dne 19. 3. 2004, byla vazba obviněného ve smyslu § 71 odst. 4 trestního řádu prodloužena o další tři měsíce a usnesením ze dne 11. 6. 2004 č. j. Zt 788/2003-1016 byl obviněný ponechán ve vazbě i nadále s ohledem na vazební důvody podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, které k tomuto datu i nadále přetrvávaly.

Usnesení napadená ústavní stížností jsou tedy dalšími rozhodnutími v sérii rozhodnutí o vazbě stěžovatele; citované usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177 bylo, jak je výše uvedeno, zamítnuto usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004, který k věci mj. uvedl, že, jak vyplývá ze spisového materiálu, v mezidobí byla na obviněného stěžovatele a spol. podána (dne 17. 9. 2004) obžaloba Okresního státního zastupitelství ve Znojmě pod č. j. Zt 788/2003-1183 a že obviněný je obžalován ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení dle § 163 odst. 1 trestního zákona, dále pro dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst.1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a rovněž i z trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání obviněného pro shora uvedené činy bylo podle stížnostního soudu vždy řádně zahájeno, neboť s ohledem na výsledky přípravného řízení bylo podání obžaloby na obviněného zcela důvodné a při vydání napadeného usnesení byla řádně dodržena lhůta dle § 71 odst. 4 trestního řádu; rovněž pak nebyla překročena ani lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení, neboť na obviněného se vztahuje ustanovení § 71 odst. 8 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval vývoj daného případu, poukázal na svá ústavně zaručená základní práva, na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně vyjádřil přesvědčení, že k porušení jeho základních práv došlo zejména tím, že ústavní stížností napadená usnesení nejsou náležitě odůvodněna, jakož i tím, že nebyl osobně vyslechnut v rámci rozhodování o dalším trvání vazby (zde odkázal především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41). K námitce, že napadená usnesení orgánů veřejné moci postrádají náležitá odůvodnění, odkázal na podstatnou pasáž odůvodnění usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177. Konstatoval, že v usnesení jsou sice dostatečně obsáhle popsány skutky, které jsou stěžovateli, případně spoluobviněným kladeny za vinu, avšak ohledně zdůvodnění přetrvávajících vazebních důvodů je zde uvedeno pouze následující: "V současné době byly přezkoumány spisové materiály, byla zhodnocena důkazní situace a bylo zkonstatováno, že dokazování ve věci bylo skončeno, v současné době bude u Okresního soudu ve Znojmě podána obžaloba na obviněného a další spolupachatele pro trestní čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a v případě obviněného K. i pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona, kdy v současné době vazební důvody podle § 67 písm. a), c) trestního řádu nadále trvají. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části." [tedy že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu]. Stěžovatel navíc doplnil, že v poučení daného usnesení není uvedena lhůta k podání opravného prostředku, což samo o sobě rovněž považuje za porušení procesních záruk, zakotvených Listinou základních práv a svobod a Ústavou České republiky.

Stěžovatel dále uvedl, že v usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti výše uvedenému usnesení státní zástupkyně, jsou uvedeny některé důvody podání stížnosti, ze kterých obhájce stěžovatele při jejím podání vycházel, dále pak jakými rozhodnutími bylo dosud o vazbě stěžovatele rozhodováno a že byly řádně dodrženy zákonné lhůty; co se týče přetrvávajících důvodů vazby stěžovatele, je zde konstatováno jen následující: "Soud se plně ztotožnil se závěry a zejména odůvodněním státní zástupkyně, která u obviněného nadále shledává přetrvávání vazebních důvodů dle § 67 odst. 1, písm. a), písm. c) tr. řádu. Po přezkoumání spisového materiálu tak soud v postupu a následném rozhodnutí státní zástupkyně neshledal žádné pochybení a tudíž stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. V této souvislosti je třeba podotknout, že s ohledem k již podané obžalobě bude soud v dohledné době sám rozhodovat o ponechání obviněného ve vazbě a to v souladu s ustanovením § 71 odst. 5 tr. řádu.".

Okresní soud ve Znojmě ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že při svém rozhodování vycházel i z toho, že stěžovatel byl krátce předtím seznámen s obsahem spisu, kdy se mohl k průběhu přípravného řízení i k otázce svého dalšího držení ve vazbě vyjádřit. Soud rovněž nesouhlasí s názorem stěžovatele, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno. V dané věci bylo již vydáno několik rozhodnutí soudu týkajících se důvodů vazby a soud při svém nynějším rozhodování neshledal žádnou podstatnou změnu poměrů na straně obžalovaného stěžovatele. Z uvedených důvodů se soud domnívá, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a doplňuje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Okresní státní zastupitelství ve Znojmě ve svém vyjádření pouze uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Rovněž právní zástupkyně stěžovatele k výzvě Ústavního soudu uvedla, že její klient souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní stížnost shledal Ústavní soud důvodnou, byť nikoli ze všech příčin, jichž se stěžovatel dovolává.

1) Ústavní soud v tomto směru - s ohledem na veškeré relevantní okolnosti zkoumané věci - nepřisvědčil námitce stěžovatele, že nebyl slyšen v rámci rozhodování o dalším trvání vazby, čímž prý došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě ve své judikatuře opakovaně zabýval, včetně rozhodnutí uváděného stěžovatelem sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41). V tomto nálezu Ústavní soud mj. prohlásil, že: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody.". V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval neexistenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom vzal zřetel na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát podtrhl důležitost osobního slyšení obviněného a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě (obdobně viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášený pod č. 239/2005 Sb.).

Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž dovodil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 756/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno), že uvedený nález Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy nutně znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ostatně právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§ 77 odst. 2 trestního řádu). Sám trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o jeho žádosti o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 trestního řádu ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl podle § 71 odst. 3, případně odst. 4 trestního řádu tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z ní podle § 71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména s ohledem na její ustanovení čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech; dále v tomto směru např. konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takový požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z něho zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná, ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu relevanci, jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda nutnost takového slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení obviněného vedly.

V projednávaném případě stěžovatel odkázal na (citovaný) nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a namítl absenci osobního slyšení při rozhodování o své stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství o ponechání ve vazbě. V tomto směru Ústavní soud tedy znovu připomíná, že absence takového slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda stěžovatel vznesl řádně, nikoliv např. jen obecně či povšechně odůvodněný požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a zda tento požadavek skutečně splňoval určité kvalitativní náležitosti. Stěžovatel ve zkoumaném případě, ostatně ani v samotné ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nová, pro rozhodování soudu o vazbě významná fakta, a neuvedl žádné konkrétní námitky, které by znamenaly, že skutečnosti, na kterých bylo omezení jeho osobní svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by nutnost jeho osobního slyšení vyplývala. Proto nebyla v této části shledána stěžovatelova argumentace opodstatněnou.

2) Ústavní soud však shledal důvodnou námitku stěžovatele - podle koncepce ústavní stížnosti ostatně zjevně námitku stěžejní -, že usnesení o vazbě napadená ústavní stížností postrádají náležitá odůvodnění. Proto bylo v tomto směru ústavní stížnosti vyhověno. K tomu vedly Ústavní soud zejména dále rozvedené důvody.

Obecně lze konstatovat, že čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní svobody v souvislosti s rozhodováním o vazbě v trestním řízení, a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a vazebních lhůt. Nutno jej však přitom interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. restriktivně. Podle přesvědčení Ústavníhosoudu vyjádřeného např. v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.) obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tudíž představuje nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je (totiž) nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu.

Nezávislost rozhodování orgánů činných v trestním řízení, zejména obecnýchsoudů, se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí (řádně) odůvodnit; tedy v trestním řízení způsobem zakotveným - v případě usnesení - v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu, podle kterého je v odůvodnění usnesení třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení právní doktríny i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku; mezi ně je nutno zařadit i usnesení o vazbě, neboť se bezprostředně dotýkají osobní svobody jednotlivce. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění např. neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, kdy je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle.

Citované ústavní požadavky lze plně vztáhnout na ústavní stížností napadená usnesení Okresníhosoudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2004 sp. zn. 2 T 468/2004 a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 14. 9. 2004 č. j. Zt 788/2003-1177, která jsou odůvodněna naprosto nedostatečně a nekonkrétně. To je z jejich obsahu - který stěžovatel zcela věrně reprodukuje v ústavní stížnosti (srov. str. 3, 4 tohoto nálezu) - zcela zjevně patrno. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhu stěžovatele vyhovět a napadená usnesení zrušit [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Lze tedy shrnout, že ústavní stížnosti stěžovatele bylo vyhověno pouze pro nedostatečné odůvodnění usnesení orgánů veřejné moci o jeho ponechání ve vazbě. Jakkoliv bude mít nález Ústavníhosoudu s ohledem na následující vývoj případu, který se již nachází ve zcela jiné fázi, význam do jisté míry spíše akademický, nebylo možné zjištěné závažné nedostatky pominout, neboť výše uvedená ústavně zaručená základní práva stěžovatele zjevně porušena byla.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru