Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 78/95Nález ÚS ze dne 10.04.1996K pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/5 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.78.95
Datum podání11.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 78/95 ze dne 10. 4. 1996

N 29/5 SbNU 241

K pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti navrhovatelek M. V., a D. K., obou zastoupených Mgr. M.

J., advokátkou, se sídlem advokátní kanceláře Ch., proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 16

Ca 697/94, ve věci vydání rozhodnutí o opravném prostředku proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Chomutově, ze dne 10. 10. 1994, sp.

zn. 748/92/14/PÚ/Kr, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností navrhovatelky napadají rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem, vydaný v občanskoprávní věci

v rámci správního přezkumu podle části páté, hlavy třetí,

občanského soudního řádu pod sp. zn. 16 Ca 697/94, ze dne 14. 2.

1995. Stěžovatelky tvrdí, že toto rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno

rozhodnutí správního orgánu vydané podle ustanovení § 9 odst. 4

zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění a ve kterém bylo zjištěno, že

navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v kat. úz. Ch. ve

výroku blíže specifikovaných, je v rozporu s Listinou základních

práv a svobod. Toto potvrzující rozhodnutí je podle tvrzení

navrhovatelek zásahem do jejich základních práv a svobod,

zakotvených v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

tedy do práva vlastnit majetek. Současně namítají, že citovaným

rozhodnutím došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, neboť soudní rozhodnutí postrádá posouzení kauzy

v souladu se zákonem.

Bližší zdůvodnění porušení článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost postrádá. Pouze

obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako správní orgán

nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování a v důsledku toho po

právní stránce nesprávně ve věci rozhodl, pokud dovodil, že nebyly

splněny oba předpoklady pro vydání nemovitostí dle § 6 odst. 1

písm. k) zákona o půdě, tedy vedle stavu tísně i nápadně nevýhodné

podmínky uzavřené kupní smlouvy.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,

tak správního orgánu (Okresního úřadu v Chomutově), pokud shodně

dospěly k závěru, že nejsou současně splněny oba předpoklady

předvídané zákonem o půdě (zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění)

k vydání nemovitostí. Dle názoru obsaženého v rozhodnutí správního

orgánu i krajského soudu kupní smlouva o prodeji parcel v k. ú.

Ch., uzavřená dne 28. 7. 1983 mezi bývalým Městským národním

výborem v Chomutově a paní M. Ř., zastoupenou M. V., nebyla

uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k)

cit. zák.). Nesprávnost takového závěru spatřují stěžovatelky

v tom, že nebyl vzat zřetel na změny kultury části převáděných

pozemků, čímž došlo ke stanovení nižší kupní ceny. Podle názoru

navrhovatelek nápadně nevýhodné podmínky v jejich případě dány

byly a nelze je zúžit pouze na hledisko, zda kupní cena odpovídala

platným cenovým předpisům.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že právní předchůdkyně

obou stěžovatelek, paní M. Ř., uzavřela dne 28. 7. 1983 pod č. j.

FO/81/83/Šk s bývalým Městským národním výborem v Chomutově kupní

smlouvu o prodeji pozemků v k. ú. Ch. Předmětná kupní smlouva byla

uzavřena pod tíhou institutu vyvlastnění, tedy pokud by nebylo

možno dosáhnout cíle dohodou nebo jiným způsobem, přistoupilo by

se podle tehdy platné úpravy k vyvlastnění. Vzhledem k této

skutečnosti obě stěžovatelky, jako právní nástupkyně paní M. Ř.,

uplatnily restituční nárok podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

zák. č. 229/1991 Sb. ve znění novel. Domáhaly se vydání

nemovitostí, které vlastnicky před uzavřením kupní smlouvy patřily

M. Ř. a byly sdruženy do JZD. Na část těchto pozemků bylo vydáno

územní rozhodnutí o umístění stavby - spojovací komunikace.

Původní vlastnice, zastoupená opatrovnicí M. V., byla nucena po

několikerém jednání uzavřít v roce 1983 kupní smlouvu, kterou byly

pozemky prodány do vlastnictví města Ch. V rámci koupě a prodeje

sama opatrovnice původní vlastnice žádala o to, aby bylo odkoupeno

více pozemků, než kolik jich bylo pro výstavbu potřeba, k čemuž

nakonec došlo.

V rámci restitučního nároku byl dovozen jak správním orgánem,

tak ve správním přezkumu soudem částečný stav tísně v době

uzavření kupní smlouvy. Jak správní orgán, tak soud dovodily

z výsledků dokazování, že v době uzavření kupní smlouvy byla

prodávající vlastnicí pozemků pouze formálně, když tyto byly

sdruženy v zemědělské organizaci a ona sama neměla možnost

fakticky s nimi nakládat, ani nijak ovlivňovat jejich stav.

Pozemky byly devastovány a nakonec došlo k jejich prodeji, který

by se jinak neuskutečnil.

Avšak další předpoklad pro vydání nemovitostí - existence

nápadně nevýhodných podmínek - dle rozsudku krajského soudu

a rovněž dle jeho vyjádření k ústavní stížnosti, prokázán nebyl.

Kupní cena prodávaných pozemků byla zcela shledána v souladu

s tehdy platným cenovým předpisem, tj. vyhláškou č. 43/1969 Sb.

Dokazováním byla prověřována i navrhovatelkami tvrzená záměrná

změna kultury části prodávaných parcel ze zahrady na ornou půdu.

Z dokazování vyplynulo, že ke změně kultury došlo při rekognoskaci

v terénu technickohospodářským mapováním v letech 1968-1970, neboť

od té doby jsou pozemky evidovány jako role. Nebylo tedy

prokázáno, že by ke změně kultury došlo těsně před prodejem

parcel, tj. těsně před rokem 1983. Ani skutečnost, že samy

navrhovatelky považovaly parcelu 2412, jíž se otázka změny kultury

přímo týká, za zahradu, na závěru soudu ničeho nezměnila, neboť

pro uzavření kupní smlouvy byly rozhodující údaje v bývalé

evidenci nemovitostí, a to údaje zde uvedené v době uzavření

smlouvy. Vzhledem k těmto závěrům nevyhověl návrhu na vydání

parcel jak správní orgán, tak soud v následném přezkumu, neboť

nebyly splněny současně obě zákonem předpokládané podmínky,

potřebné k uplatnění ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě

v platném znění.

Stěžovatelky předložily pro jednání před Ústavním soudem své

stanovisko z 29. 9. 1995 k námitkám ostatních účastníků, v němž

uvedly zejména, že není k dispozici přesný údaj o době, v níž byla

provedena změna půdní kultury, a uvádějí toto: "Nikdo

z Katastrálního úřadu v Chomutově není schopen dát ne

pravděpodobnou, ale skutečnou a doklady podloženou písemnou

odpověď, ve kterém roce se tak stalo. Dále pak k tomuto problému

byly doloženy potvrzení dvě. Poprvé v r. 1956-1960, druhé z r.

1994, kdy ke změně pravděpodobně došlo v r. 1968-1970." Z těchto

formulací vyrozumívá Ústavní soud námitku, zpochybňující názor, že

ke změně půdní kultury došlo dlouho před uzavřením kupní smlouvy.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad

Labem 18. 6. 1995 uvádí, že ani po přezkoumání a doplnění

správního řízení ve věci výkupu pozemku č. 2412 nelze pochybovat

o stanovisku Katastrálního úřadu města Ch., že totiž ke změně

kvalifikace pozemku ze "zahrady" na "ornou půdu" došlo dlouho před

jeho výkupem. Také vyjádření pozemkového úřadu ze 17. 11. 1994

potvrzuje toto stanovisko. Oproti tvrzení ústavní stížnosti

dodává, že změna označení půdní kultury zpět na "zahradu"

rozhodnutím z 8. 10. 1990 se prokazatelně netýká sporné parcely,

ale jiné části, totiž té, jež je vedena pod č. 4923/2 a která

zůstala ve vlastnictví paní Ř. Tato změna byla provedena na její

žádost.

Dne 6. března t. r. proběhlo ústní jednání ve sporné

záležitosti, v němž uplatnily stěžovatelky zejména námitku, že

kupní smlouva ve věci sporné parcely byla za kupující podepsána

osobami, jež neměly právo takovou smlouvu podepsat. Podepsány byly

za majetkoprávní oddělení paní Š. a za finanční odbor paní S.

- podpis statutárních zástupců města Ch. (předsedy a tajemníka)

chybí.

Dr. Ž., zastupující město Ch., nato sdělila, že není

informována o obsahu tehdejšího statutu města Ch. a nemůže proto

závazně sdělit, kdo byl tehdy pověřen podepisováním kupních smluv.

Ústavní soud proto odročil jednání a požádal, aby ve lhůtě 1 týdne

tuto otázku vyjasnila. To se stalo sdělením dr. R., pracovníka

kanceláře starosty města Ch., dopisem ze dne 12. 3. 1996, z něhož

se zjišťuje, že podepisováním kupních smluv byl v době uzavření

kupní smlouvy pověřen vedoucí finančního odboru a pracovník

majetkoprávního úseku finančního odboru. Totéž bylo prokázáno

usnesením rady městského národního výboru č. 103 ze dne 26. 4.

1974.

Dopisem z 25. 3. 1996 napadly stěžovatelky sdělení města Ch.,

a to zejména poukazem na to, že z usnesení není patrno, kdo byl

jmenovitě zmocněn k podpisům za městský národní výbor a že není

zřejmé, zda toto rozhodnutí bylo pojato do statutu města.

Stěžovatelky sdělily rovněž, že kromě toho trvají i na své námitce

nesprávného ohodnocení půdní kultury a námitce stavu tísně

a nápadně nevýhodných podmínek.

Ke stanovisku navrhovatele se vyjádřila 9. 4. 1996 kancelář

starosty města Ch. v dopisu, podepsaném dr. R. Uvádí se, že

doklady předložené soudu dostatečně prokazují, kdo měl právo v té

době podepisovat kupní smlouvy. "Je pochopitelné" - sděluje se

dále - "že se v dokladech neuvádí konkrétní jméno zmocněnce

k podpisům a to z toho důvodu, že mělo usnesení rady č. 103 čj.

Ra: 26.4.1974 působit do budoucna, přičemž se mohly konkrétní

osoby měnit. ...Není rozhodující, zda takové rozhodnutí bylo či

nebylo pojato do statutu národního výboru nebo organizačního řádu.

V daném případě byla rozhodující skutečnost, která vyplývá

z usnesení č. 103."

II.

V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají

krajskému soudu, jako soudu správního přezkumu, nesprávné právní

závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy výsledná nesprávná

aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že

stěžovatelky opakují námitky, které vznášely již v řízení správním

a poté i v řízení před krajským soudem. Lze tedy shrnout, že

vlastní závěry ústavní stížnosti jsou polemikou se skutkovými

a právními závěry jak správního orgánu, tak i krajského soudu,

jako soudu správního přezkumu.

Ústavní soud se seznámil s obsahem předchozího řízení a se

stanovisky účastníků a shledal, že ústavní stížnost směřuje

především proti platnosti napadené kupní smlouvy. Pokud jde

o námitku neplatnosti kupní smlouvy, přiklonil se Ústavní soud na

základě doplňujících zjištění o náležitostech při podepisování

kupních smluv ke stanovisku města Ch., že v daném případě jde

o kupní smlouvu platnou, protože osoby, které ji tehdy za město

Ch. podepsaly, se pohybovaly v rámci pověření, které jim rada

městského národního výboru již v roce 1974 generelně udělila.

Z formulace sdělení města Ch., že toto zmocnění "prakticky" bylo

v platnosti až do změn po listopadu 1989, nelze dovodit, že tato

úprava byla pouze "praktikována", aniž byla platná. Z obsahu

tohoto sdělení je pro Ústavní soud podstatná formulace "byla

v platnosti", jejíž obsah je jednoznačný. Podstatné také není, zda

byla tato úprava zanesena do statutu města nebo do organizačního

řádu. Důležité je, že platila. Ústavní soud také uznal důvody,

proč zmocnění k uzavírání kupních smluv nebylo uděleno konkrétním,

jmenovitě uvedeným osobám, ale nositelům určitých funkcí. Usnesení

rady Městského národního výboru v Chomutově č. 103 z roku 1974

mělo umožnit do budoucna, aby kupní smlouvy podepisovaly ty

konkrétní osoby, které v dané době zastávaly funkce, jejichž

nositelům bylo toto podpisové právo svěřeno.

Kromě námitky neplatnosti kupní smlouvy je základním

argumentem ústavní stížnosti tvrzení, že nápadně nevýhodné

podmínky prodeje výše uvedené parcely spočívají v tehdejším

označení její půdní kultury jako "orná půda" místo označení za

"zahradu". Odtud vyvozují stěžovatelky cenový rozdíl, který ve své

stížnosti nikterak nevyčíslily. Také obecné soudy nezjišťovaly

skutečný cenový rozdíl dle tehdy platných předpisů, protože

vycházely ze zjištění, že změna půdní klasifikace neměla

souvislost s odkupem pozemku. Je otázkou, zda byly tehdejší cenové

rozdíly obou půdních kategorií vůbec tak velké, že by naplňovaly

pojem "nápadně nevýhodných podmínek" dle zákona č. 229/1991 Sb.

v platném znění. Dle názoru Ústavního soudu však krajský soud

řádně ověřil, že ke změně označení půdy nedošlo v souvislosti

s prodejem výše uvedeného pozemku, ale dlouho před tím. Pro

rozhodnutí ve věci samé není podstatné, zda tomu tak bylo v letech

1956-1960 anebo 1968-1970. Rozhodné je, že nebylo prokázáno, že ke

změně kultury půdy došlo až v souvislosti s uzavřením kupní

smlouvy z roku 1983, tedy účelově.

Přes určité nejasnosti o době převodu půdní kultury se

Ústavní soud přiklonil ke stanovisku referátu pozemkového úřadu

Okresního úřadu v Chomutově, který ve svém sdělení ze 17. 11.

1994 uvádí: "V tomto směru vyjádření ředitele Katastrálního úřadu

Chomutov, který byl dotazován na dobu změny kultury, podporuje

i snímek pozemkové mapy ze dne 2O. 3. 1974, který je založen

u jedné z variant návrhu výkupu pozemků od paní Ř. Kultura orná je

již u parcely 4923 pro k. ú. Ch. I. vedena. Tento snímek zcela

vyvrací tvrzení, že ke změně došlo až v době započatých jednání

výkupu případně vyvlastnění." V konkrétním případě ani ve výši

kupní ceny nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky, jestliže se

kupní cena v době prodeje pozemku městu Ch. pohybovala v rámci

tehdy platných cenových předpisů a nebyly zjištěny ani jiné

okolnosti, které by svědčily o opaku.

Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti

závěrů dotčeného orgánu veřejné moci, totiž že jde o námitky

uplatněné již v řízení o správním přezkumu, jimiž se krajský soud

dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také

vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení výsledků dokazování

i výsledné rozhodnutí, bylo postupováno zcela v souladu

s ustanoveními § 250q odst. 1 obč. soudního řádu. Krajský soud si

podle tohoto předpisu opatřil další nové důkazy a zhodnotil další

okolnosti, a to zejména pokud jde o dobu kdy, a způsob, kterým

došlo ke změně v označení pozemku ze "zahrady" na "ornou půdu". Je

třeba připomenout, že článek 36 Listiny základních práv a svobod,

na který se odvolávají stěžovatelky, chrání pouze přístup k soudu

a řádné projednání věci a nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Ústavní soud ČR proto neshledal porušení základních práv

stěžovatelek na soudní ochranu, zaručených čl. 36 a dalšími

Listiny základních práv a svobod, ani čl. 11 Listiny také vzhledem

k tomu, že tato ochrana se vztahuje pouze na vlastnické právo již

existující a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně. Dále je třeba

uvést, že zákon č. 229/1991 Sb. v platném znění nemůže odstranit

veškeré křivdy, jimiž se cítí stěžovatelé postiženi, ale jeho

účelem je následky majetkových křivd zmírnit, a to při splnění

určitých předpokladů, které v daném případě splněny nejsou.

Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu

pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného

respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy České

republiky, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani

v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů

neshledal.

Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud ČR stížnost

zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 10. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru