Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 78/03Usnesení ÚS ze dne 12.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkObec
Referendum
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.78.03
Datum podání04.02.2003
Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 22, čl. 36 odst.1

298/1992 Sb., § 53 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 78/03 ze dne 12. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. F. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 294/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného usnesení, kterým byla zamítnuta jeho stížnost na platnost hlasování v místním referendu, a tvrdil, že tímto usnesením byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 22 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na ochranu svobodné soutěže politických sil a právo na soudní ochranu. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkal, že neurčil neplatnost hlasování v místním referendu o připojení obce Chrást k městu Plzni, ačkoli došlo k porušení ust. § 53 odst. 4 zákona o místním referendu (zákon č. 298/1992 Sb., v tehdy platném znění, dále jen "zákon o místním referendu"), protože navrhovatelé referenda vedli v době 48 hodin před jeho zahájením masivní kampaň tím, že občanům doručovali do schránek agitační písemnost, jíž agitovali za negativní odpověď. Stěžovatel prokázal tento fakt v 28 případech. Dosah této formy kampaně je srovnatelný či vyšší, ve srovnání s kampaní v místních sdělovacích prostředcích, kterou zákon o místním referendu zakazuje - docházelo totiž k doručování do domácností. Ke kladnému rozhodnutí přitom chybělo 30 hlasů, což zvyšuje závažnost porušení rovnosti soutěže zastánců rozdílných názorů. Krajský soud stížnost zamítl, protože dospěl k nesprávnému závěru, že výčet zakázaných prostředků agitace je taxativní. Nezabýval se přitom rozsahem a kvalitou vedené agitace, což bylo namístě vzhledem k účelu ust. § 53 odst. 4 zákona o místním referendu, jímž je zaručení rovné soutěže.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2002 (30 Ca 294/2002) Ústavní soud zjistil, že krajský soud se zabýval námitkami stěžovatele, které byly obdobné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, a poté dospěl k závěru, že ust. § 53 odst. 4 zákona o místním referendu obsahuje taxativní výčet zakázaných způsobů kampaně, pod které však nelze podřadit doručování agitačních písemností do poštovních schránek občanů. Proto stížnost jako neoprávněnou zamítl, když konstatoval, že rozšiřující výklad taxativního výčtu zakázaných prostředků agitace není namístě.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Z. P. navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože jeho rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 22 Listiny, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmý jak postup soudu, tak skutečnost, že byly vypořádány všechny stěžovatelovy námitky.

Předmětná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce původně přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých základních práv či svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka ústavně nepřípustného způsobu aplikace ustanovení zákona o místním referendu, zakazujícího používání určitých prostředků volební kampaně. Zvolený aplikační postup v daném případě měl vést k porušení práva na svobodnou soutěž politických sil. Předmětné ustanovení (vztahující se i na referendum) zní takto: "48 hodin před zahájením voleb a v den voleb je zakázána volební agitace pro volební strany slovem, písmem, zvukem i obrazem v místních veřejných sdělovacích prostředcích, v budovách, kde sídlí okrskové komise, a v jejich bezprostředním okolí, vylepování plakátů a konání předvolebních shromáždění." (§ 53 odst. 4 ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o místním referendu). Toto ustanovení je třeba chápat jako ustanovení vymezující pravidla soutěže. Skutečnost, že jde o výčet taxativní byla podle obecného soudu nepochybná. Účastníci soutěže mohou při rozvažování toho, jaké prostředky soutěže zvolí, s důvěrou v citované ustanovení očekávat, že neporuší pravidla soutěže, použijí-li v době agitačního moratoria prostředky zde nevyjmenované. Takto mohou postupovat všichni soutěžitelé a proto v nevyužití mlčení zákona dané možnosti "jednou stranou" soutěže nelze spatřovat narušení její rovnosti zaručené ust. čl. 22 Listiny. Názor, že výčet prostředků, jejichž použití je v době agitačního moratoria zakázán, je výčtem taxativním, tedy výčtem konečným, který nelze výkladem rozšiřovat, nevybočuje z mezí ústavnosti.

Ústavní soud dále konstatuje, že ze spisu Krajského soudu v Plzni (30 Ca 294/2002), z něhož je zřejmý způsob projednání stížnosti, nevyplývá, že by soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36. odst. 1 Listiny. Soud projednal věc stanoveným způsobem a v odůvodnění svého rozhodnutí transparentně uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení skutkového základu projednávané věci. Krajským soudem aplikovaný výklad není poznamenán libovůlí a právní závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud konstatuje, že restriktivní výklad taxativního výčtu byl zcela namístě a nelze jej kvalifikovat jako projev přepjatého právního formalismu, který může podle ustálené judikatury Ústavního soudu v některých případech dokonce vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

Na okraj Ústavní soud dodává, že použití výhradně příkladmého výčtu při stanovování zákazů je vzhledem k ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a vzhledem k možnému otevření prostoru pro libovůli velmi problematické, a zákonodárce jej používá, s ohledem na výše uvedená ustanovení Listiny a Ústavy, velmi střídmě.

Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru