Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 770/11 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2012Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku přepjatého formalismu při interpretaci smlouvy o smlouvě budoucí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip auton... více
Věcný rejstříkSmlouva
kupní smlouva
interpretace
Dražba
nemovitost
vůle/projev
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/64 SbNU 711
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.770.11.1
Datum vyhlášení19.04.2012
Datum podání14.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 50a, § 35 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při interpretaci smlouvy se obecné soudy musí vyhnout zejména takovému výkladu, který vyvolává absurdní či problematické důsledky pro smluvní strany. Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle. Opačný přístup vede k porušení práva na spravedlivý proces smluvních stran.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 3. 2012 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Ing. O. M. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 73/2009-88 ze dne 1. 4. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3625/2009-106 ze dne 26. 1. 2011 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatel domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji poloviny nemovitostí specifikovaných v žalobě, a to na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 4. 2005 ve znění dodatku ze dne 9. 7. 2005. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru stěžovatel nesplnil řádně a včas podmínky smlouvy o smlouvě budoucí (neplatil řádně a včas platby spojené s užíváním nemovitosti). Městský soud coby soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelovo dovolání nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Podle stěžovatele obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces formalistickou interpretací podmínek smlouvy o smlouvě budoucí, kdy mezi tyto podmínky zahrnuly i jeho povinnost platit řádně a včas za služby spojené s užíváním nemovitosti a na základě toho uzavřely, že povinnost žalovaných uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu vůbec nevznikla pro porušení podmínek z jeho strany.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na posouzení, zda obecné soudy nepostupovaly při výkladu smlouvy o smlouvě budoucí a jejího dodatku přehnaně formalisticky. S odkazem na svůj nález sp. zn. I. ÚS 331/98 upozornil, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem mj. předpoklad, podle něhož ten, kdo uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát jí absurdní nebo nerozumné důsledky. Soudy by se proto měly při interpretaci smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který vyvolává absurdní či problematické důsledky. Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle, což vyplývá i z příslušných ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech. V daném případě obecné soudy podle názoru Ústavního soudu zvolily výklad smlouvy o smlouvě budoucí, resp. jejích ustanovení o právech a povinnostech smluvních stran, jenž pro stěžovatele měl iracionální konsekvence, tj. nevyhovění jeho žalobě na nahrazení projevu vůle. Obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel splnil hlavní podmínku smlouvy o smlouvě budoucí (uhradil polovinu hodnoty nemovitosti), a naopak - nepřiměřeně ostatním právům a povinnostem smluvních stran - shledaly porušení podmínek smlouvy stěžovatelem v tom, že stěžovatel hradil platby spojené s užíváním nemovitosti se zpožděním. Tím, že soudy nesprávně interpretovaly smlouvu, uzavřenou navíc laiky bez právního vzdělání, a ustanovení § 50a občanského zákoníku a rozhodly v rozporu s projevem vůle smluvních stran, porušily dle Ústavního soudu stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí městského a nejvyššího soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 770/11 ze dne 27. 3. 2012

N 59/64 SbNU 711

Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku přepjatého formalismu při interpretaci smlouvy o smlouvě budoucí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 27. března 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. O. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009 č. j. 23 Co 73/2009-88 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji poloviny nemovitostí na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi účastníky sporu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3625/2009-106, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

Výrok

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009 č. j. 23 Co 73/2009-88 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3625/2009-106 byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obě rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o nahrazení projevu vůle, ve kterém jako žalobce neuspěl. Uvedl, že smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 18. 4. 2005 se oba žalovaní (J. C. a H. C.) zavázali, že z dobrovolné dražby nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, ZD Zvole v likvidaci, vydraží zemědělské stavení (přestavěné na dílenský objekt), a stěžovatel se zavázal žalovaným poskytnout polovinu dražební hodnoty. Dále se dohodli, že poté, do dvou let po vkladu nemovitosti do katastru, nejpozději do 31. 12. 2007, uzavřou kupní smlouvu o převodu jedné ideální poloviny takto vydražených nemovitostí na stěžovatele. Dodatkem k této smlouvě ze dne 9. 7. 2005 potvrdili povinnost stěžovatele zaplatit žalovaným na jejich účet polovinu vydražené hodnoty, tedy 255 000 Kč. Zároveň si dohodli, že stěžovatel bude hradit žalovaným náklady spojené s ostatními službami ve výši 1/3 a dodávky elektrické energie částkou 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 15. 8. 2005. Smlouvu uzavřeli proto, aby se nepřebíjeli u dražby, protože s prvním žalovaným byli oba nájemci objektu a chtěli ho získat pro sebe. Stěžovatel se dražby účastnil jako pozorovatel, platbu ve výši 255 000 Kč provedl dne 14. 7. 2005, tedy v dohodnuté lhůtě.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle kterých svoje závazky plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí nesplnil řádně a včas, což bylo důvodem pro zamítnutí jeho žaloby. Důvodem jeho prodlení s úhradami byla skutečnost, že vždy po žalovaných vyžadoval vystavení daňového dokladu, který mu předkládali opožděně. Dále poukázal na skutečnost, že jeden ze žalovaných, J. C., zemřel dne 14. 6. 2010, ale Nejvyšší soud rozhodl o dovolání (podaném dne 21. 6. 2009) teprve 26. 1. 2011, tedy po jeho smrti. Dovolací soud tak jednal s někým, kdo nemohl být způsobilý být účastníkem řízení, nabývat práva a povinnosti, což je v rozporu s čl. 5, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je stěžovatel přesvědčen, že postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 5, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu sp. zn. 18 C 184/2008 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že zmíněný soud zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji poloviny nemovitostí ve výroku rozsudku specifikovaných na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi účastníky sporu dne 18. 4. 2005, doplněné dodatkem ze dne 9. 7. 2005. Obvodní soud tak rozhodl po závěru, že stěžovatel nesplnil svoji smluvní povinnost hradit včas a řádně náklady za odběr elektrické energie, užívání vodárny a nájemné. Nesplnil tak podmínky stanovené ve smlouvě o smlouvě budoucí, a proto se nemůže oprávněně domáhat uzavření kupní smlouvy.

Po odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2009 č. j. 23 Co 73/2009-88 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že účastníci se dohodli (ve smyslu § 50a obč. zák.) na tom, že ve stanovené lhůtě uzavřou kupní smlouvu, a specifikovali i její podstatné náležitosti. Do smlouvy zahrnuli i vedlejší ujednání, jimiž specifikovali předpoklady, za nichž uzavřou budoucí kupní smlouvu. Tato vedlejší ujednání vyjadřují dohodnutý smluvený předpoklad vzniku povinnosti uzavřít budoucí kupní smlouvu, který sice § 50a obč. zák. přímo neuvádí, ale ani nevylučuje. Odvolací soud přisvědčil závěrům obvodního soudu, že stěžovatel byl povinen zaplatit 11 616 Kč a platit zálohy na elektrickou energii v dohodnutých termínech. Tuto povinnost nesplnil, protože 11 616 Kč zaplatil místo v dohodnutém termínu v červenci 2005 až 2. 12. 2005 a zálohy na elektrickou energii platil opožděně. Odvolací soud uzavřel, že pokud bylo účastníky dohodnuto, jako předpoklad vzniku povinnosti uzavřít budoucí kupní smlouvu, splnění dalších povinností stěžovatelem, včetně přesné doby splatnosti, je nutno učinit závěr, že tento předpoklad nebyl naplněn, a ke vzniku povinnosti uzavřít budoucí kupní smlouvu tak nedošlo.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za neopodstatněnou s tím, že svým postupem ani rozhodnutím do práv stěžovatele nezasáhl. Plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a navrhl, aby stížnosti nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel v dovolání nezpochybnil právní závěr, na němž odvolací soud vystavěl své rozhodnutí. Výhrady proti skutkovým zjištěním, jež dovolatel vyjádřil v dovolání, nemohly být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř.

Zmíněná vyjádření byla zaslána stěžovateli k případné replice, ve které zopakoval a blíže rozvedl své argumenty uvedené v ústavní stížnosti a zdůraznil, že tzv. vedlejší ujednání sjednaná účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla uzavřena jako podmínka pro uzavření budoucí kupní smlouvy.

Ústavní stížnost je důvodná. Podstatou sporu mezi účastníky, a tudíž i základem ústavní stížnosti, je interpretace textu smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené účastníky dne 18. 4. 2005 a dodatku k této smlouvě ze dne 9. 7. 2005 a přiměřená aplikace § 50a obč. zák. ze strany obecných soudů na vzniklou situaci.

Z textu smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá, že jednak upravuje podmínky účasti na dražbě, konané dne 21. dubna 2005, dále specifikuje předmět budoucí kupní smlouvy (označení nemovitostí a výši kupní ceny) a konečně upravuje podmínky společného užívání vydražené nemovitosti do doby, než bude kupní smlouva uzavřena. Obecné soudy posoudily předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí jako platně uzavřenou. Zároveň však dospěly k závěru, že mezi podstatné náležitosti této smlouvy patří i vedlejší ujednání o platbách stěžovatele za služby spojené s užíváním nemovitosti. Stěžovatel sice tyto platby hradil, ale nepravidelně, případně se zpožděním. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že podmínky smlouvy nebyly ze strany stěžovatele naplněny, a proto ke vzniku povinnosti uzavřít kupní smlouvu vůbec nedošlo.

Takovýto závěr považuje Ústavní soud za nepřípustný formalismus, který klade nerealistické nároky na právní laiky při psaní a uzavírání právních úkonů. K otázce interpretace právních úkonů se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V nich konstatoval, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)]. Soud by se proto měl při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který vyvolává absurdní či problematické důsledky. Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)].

V daném případě ovšem zvolily obecné soudy takový výklad, který přikládá smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 18. 4. 2005 a jejímu dodatku ze dne 9. 7. téhož roku poněkud iracionální konsekvence v neprospěch stěžovatele. Podstatou ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí (uzavřené před zmíněnou dražbou) byla zřejmě vůle účastníků uzavřít budoucí kupní smlouvu o vydražené nemovitosti. V tzv. "vedlejších ustanoveních" si pak dohodli termíny a způsob plateb nákladů spojených se společným užíváním zmíněné nemovitosti. Obě oblasti těchto ujednání vtělili do jednoho smluvního textu, včetně dodatku. Později, v průběhu užívání zmíněné nemovitosti, zřejmě docházelo mezi účastníky k neshodám, které vyvolaly u žalovaných neochotu kupní smlouvu uzavřít, což následně vedlo stěžovatele k podání žaloby podle § 50a odst. 2 obč. zák.

Ve zkoumaném případě rozhodly obecnésoudy poněkud formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v interpretaci shora zmíněných smluvních textů a obsahu spisu a aniž by přihlédly k pozdějšímu vývoji vztahů mezi účastníky. Stěžovatel své závazky plynoucí mu ze smlouvy o smlouvě budoucí, platně uzavřené podle § 50a obč. zák., splnil. Jeho opožděné platby za služby nelze považovat za takové nesplnění podstatných náležitostí smlouvy (jejímž hlavním cílem bylo uzavření budoucí kupní smlouvy), zvláště pak v daném případě, kdy se jednalo o bagatelní částky. Takto opožděné platby za služby tak nemohou být natolik závažným důvodem způsobilým mít za následek to, co obecné soudy svými rozhodnutími stěžovateli připravily, tedy nevyhovění jeho žalobě. Takovéto rozhodnutí je poněkud disproporční, jde-li o porovnání významu "podstatných náležitostí" smlouvy o smlouvě budoucí a jejích "vedlejších ustanovení" za situace, kdy stěžovatel včas a řádně splnil svůj hlavní závazek, tj. uhradil polovinu dražební hodnoty nemovitosti. Soud totiž musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) se Ústavnísoud vyjádřil ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě smluv je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici (jak je tomu ve zkoumaném případě), nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233, 241)].

Jak z výše uvedeného vyplývá, obecnésoudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 50a obč. zák., tedy rozhodly v rozporu s projevem vůle obsaženým ve smlouvě o smlouvě budoucí a v rozporu s hmotným právem. Napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud návrhu stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí, jak je ve výroku uvedeno. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru